Č. 715.

Honební právo (Čechy): * 1. Klesl-li počet členů tříčlenného honebního výboru na dva členy, jsou tito dva členové oprávněni usnášeti se o pronájmu honitby. — 2. Honební výbor zůstává ve své funkci i po uplynutí období volebního, dokud neexistuje výbor nový. — 3. Pojem »daných okolností« dle § 13 hon. zák. — 4. Zamýšlený pronájem společenské honitby z volné ruky netřeba veřejně vyhlašovati.
(Nález ze dne 15. února 1921 č. 1932.)
Prejudikatura: K 1. nál. č. 209 a 508 pod 1.; k 2. nál. č. 315 pod 3.; k 4. nál. č. 467 pod 2.
Věc: Václav Z. v Domažlicích a Václav V. v Radonicích (adv. Dr. A. Klouda z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou Štěpána S. adv. Dr. Alf. Pless z Prahy) stran pronájmu honitby. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Honební výbor v Radonicích, zvolený v roce 1919, pronajal veřejnou dražbou dne 5. října 1919 radonickou honitbu Václavu Z. na dobu od 1. února 1920 do 31. ledna 1926 za nájemné 325 K ročně, jež mělo býti složeno předem najednou za celou dobu nájemní (1950 K).
Do tohoto usnesení honebního výboru podal Štěpán S. rekurs, v němž se domáhal zrušení pronájmu, protože radonická honitba byla dřívějším honebním výborem v roce 1918 pronajata jemu a to na dobu od 1. února 1918 do 1. února 1924 za roční nájemné 116 K, Jež za celou dobu zaplatil najednou.
Okresní komise správní v Nové Kdyni zrušila rozhodnutím ze 17. října 1919 č. 588 pronájem honitby Václavu Z. a schválila zároveň pronájem Štěpánu S., protože radonická honitba byla pravoplatně pronajata již Štěpánu S. na 6 roků od 1. února 1918 za roční nájem 116 K a že se pronájem stal členy honebního výboru za účasti několika členů honebního společenstva.
Odvolání Václava Z. a Václava V. z tohoto rozhodnutí zemský správní výbor zamítl naříkaným rozhodnutím, poněvadž řádně vyhotovenou nájemní smlouvou z 13. října 1917, dále potvrzením obecního úřadu v Radonicích z 3. května 1918 o zaplacení nájemného, jakož i protokolárním výslechem tehdejšího obecního starosty V. B. je prokázáno, že radonická honitba byla pronajata 13. října 1917 z volné ruky Štěpánu S. na honební období 1918—1924. Sporný pronájem lze prý považovati za formálně správně uzavřený, poněvadž pro pronájem z volné ruky není předepsána ani předchozí vyhláška ani jeho způsob a poněvadž dosavadní výbor honební je oprávněn honební společenstvo zastupovati, dokud nebyl zvolen nový, i po uplynutí svého funkčního období, aby honební společenstvo nezůstalo bez zákonného representanta (§ 12 čes. hon. zák.). Pronájem ten bylo by lze tedy posuzovati jen se stanoviska § 13 čes. hon. zák.
Ježto však teprve 7. července 1919 byly vzneseny V. V-em a spol. proti němu námitky pouze z důvodů formálních, lze prý též důvodně míti za to, že pronajmutí to vyhovuje i zájmům honebního společenstva i místním poměrům (§ 13 čes. hon. zák.).
Stížnost Václava Z. a spol. béře toto rozhodnutí v odpor jak pro nezákonnost, tak pro vady řízení. Obsahuje tyto námitky:
1. Dne 13. října 1917 nebylo prý vůbec honebního výboru způsobilého o pronájmu honitby disponovati, ježto poslední výbor honební, zvolený r. 1904, skládal se ze tří členů, z nichž v čas sporného (pronájmu byl na živu jediný Ondřej P., kdežto, oba druzí členové Šimon K. a Jakub J. již dříve zemřeli. Leč i kdyby byl výbor té doby čítal ještě dva členy, nestačil prý tento počet k platnému usnášení, a i kdyby takový kusý výbor mohl se platně usnášeti, nebyl prý výbor r. 1904 zvolený oprávněn o sporném pronájmu se usnášeti, poněvadž jeho volební období dávno před tím již uplynulo.
Skutkové okolnosti zde uvedené a již v řízení správním uplatňované, opomenul prý žalovaný úřad vyšetřiti, v čemž spočívá vada řízení. 2. Honební výbor, existoval-li vůbec a byl-li schopen platně se usnášeti, nešetřil prý, zadávaje honitbu, náležitostí formálních, ježto nekonala se vůbec formální schůze výborová, nikdo nebyl k ní pozván a také členům společenstva nedostalo se žádného sdělení, že se honitba bude pronajímati.
3. Při pronájmu nebylo prý přihlíženo k daným okolnostem, jak honební zákon v § 13 nařizuje, jmenovitě nebylo přihlíženo k té okolnosti, že Václav Z. nabídl za honitbu nájemné 1950 K, kdežto Štěpán S., jemuž honitba byla zadána, toliko 696 K.
Nejvyšší správní soud uvažoval o námitkách stížnosti takto:
ad 1. Žalovaný úřad vycházel po skutkové stránce z předpokladu, že poslední volba honebního výboru radonického, jež sporný pronájem předcházela, vykonána byla r. 1906, že při této volbě byli do tříčleného honebního výboru zvoleni Ondřej P., Václav B. a Šimon K., a že honitbu Štěpánu S. zadali dne 13. října 1917 Ondřej P. a Václav B., kdežto Šimon K. nebyl tehdy již na živu.
Právní náhled žalovaného úřadu jest v podstatě ten, že dva zbývající členové představovali honební výbor a byli jménem jeho oprávněni jednati přes to, že jejich funkční období v době sporného zadání honitby bylo již uplynulo.
Skutkové předpoklady žalovaného úřadu mají ve spisech plnou oporu. Jsouť doloženy úředním záznamem okresního výboru z r. 1906 o volbě radonického výboru honebního, dále svědeckou výpovědí Václava B. ze dne 11. října 1919, která s řečeným úředním záznamem úplně se shoduje a konečně originální listinou o pronájmu honitby dne 13. října 1917 sepsanou, kterážto listina jest podepsána za honební výbor Ondřejem P. a Václavem B., mimo několik dalších osob, které jsou v textu listiny označeny jako členové honebního společenstva. Že třetí člen honebního výboru Šimon K. nebyl dne 13. října 1917 již na živu a že v mezidobí od r. 1906 do 13. října 1917 nový výbor honební nebyl zvolen, není sporno.
Právní náhled žalovaného úřadu, že odpadl-li jeden ze členů tříčlenného výboru honebního představují honební výbor a jako honební výbor s právním účinkem jednati mohou zbývající dva členové, uznal soud za správný po této úvaze:
Honební zákon nemá žádných ustanovení o tom, jakým způsobem tvoří se vůle honebního výboru a čeho k platnému projevu vůle jeho jest zapotřebí. Nezbývá tedy než pátrati po nejbližší obdobě. Honební výbor jest kolegiálně zřízený orgán svazu, utvořeného samým zákonem »z držitelů pozemků osady« (§ 4 hon. zák.). Jest to orgán povahy zastupitelské, povolaný volbou členů svazu (honebního společenstva). Po této stránce, arci jen po této, podobá se honební výbor zastupitelským sborům samosprávy místní, třeba jinak, zejména svými funkcemi sebe více od nich se lišil. Až pokud tato shoda v organisaci sahá, jest na snadě analogie organisačních předpisů o sborových orgánech samosprávných (§ 6 o. z. o.) I kdyby ve všech jiných směrech bylo lze shodu v organisaci popírati, tolik jest jisto, že mezi sborovými orgány samosprávných těles a honebním výborem není rozdílu, pokud jde o organisaci tvoření sborové vůle. Nic tedy nebrání použíti obdoby oněch organisačních předpisů o sborech samosprávných, které pro tvoření sborové vůle jsou podstatného významu.
Nejbližší z předpisů těchto jsou ustanovení § 43 obec. zřízení. Z těchto ustanovení však plyne, že zastupitelský sbor nepozbývá (kromě zvláštních případů) způsobilosti usnášeti se, dokud jest ve schůzi přítomna nadpoloviční většina členů jeho. Zákon nikde nedává na jevo, že by záleželo na příčině, která nepřítomnost scházejících členů zavinila. Způsobilost nadpoloviční většiny činiti platná usnesení, zůstává tedy nedotčena, i když příčina nepřítomnosti některého člena spočívá v tom, že členem býti přestal. Není také žádného, ustanovení, které by zastupitelstvu kázalo zastaviti činnost usnášecí, když počet členů klesl pod plný počet zákonný.
Z obdobného použití této zásady podává se i pro honební výbor pravidlo, že nadpoloviční většina tohoto výboru jest schopna jako honební výbor se usnášeti, třeba výbor neměl plný počet svých členů.
Kdyby však bylo lze usuzovati, že analogickému použití předpisu obecního zřízení brání odlišná povaha funkcí výboru honebního, jenž, nemaje charakteru orgánu úředního, spravuje toliko právo myslivosti společenstvu náležející, tedy právo dle své podstaty majetkové, bylo by nutno sáhnouti k obdobě v § 838 o. z. o., kterýž týká se tvoření vůle několikačlenného sboru pro správu společného majetku, a dle něhož v takovém případě rozhoduje většina hlasů, tedy souhlasná vůle většiny členů tohoto sboru, aniž záleží na tom, zdali menšina projevila vůli opačnou či neprojevila-li vůle své vůbec a z jaké příčiny ji neprojevila.
Vede tedy i tato analogie k výsledku zcela stejnému, takže není možno pochybovati o správnosti právního náhledu žalovaného úřadu, že většina členů honebního výboru jest oprávněna za výbor jednati, třebaže počet členů klesl pod stanovenou číslici.
Rovněž právní náhled žalovaného úřadu, že honební výbor zůstává ve své funkci i po uplynutí volebního období, dokud neexistuje výbor nový, jest v plné shodě se zákonem, neboť honební zákon požaduje, aby honební společenstvo bylo na venek t. j. jak vůči úřadům nadřízeným, tak i vůči osobám třetím trvale a nepřetržitě zastoupeno, zákonným orgánem však, který společenstvo na venek má zastupovati, jest právě jen výbor honební (§ 12 hon. zák.). Potřeba nepřetržité existence výboru honebního vyplývá také z ustanovení § 15 cit. zákona, který kategoricky určuje dobu, kdy má honitba býti pronajata, a jest tedy zřejmo, že honební výbor, který jest povolán dle § 13 o pronájmu honitby disponovati, jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen o včasný pronájem honitby se postarati, byť snad jeho období funkční již uplynulo.
Nejvyšší správní soud nemohl tedy stížnosti dáti za pravdu ani pokud tvrdí, že skutkové momenty svrchu vytčené nebyly náležitě vyšetřeny, ani pokud namítá nezákonnost proto, že žalovaný úřad přiznal zbývajícím členům honebního výboru, kteří představují jeho většinu, oprávnění honitbu po uplynutí funkčního období pronajmouti.
ad 2. I tato námitka jest bezdůvodná. Honební zákon nepředpisuje pro jednání výboru honebního žádných formalit a je zřejmo, že jich vůbec nevyžaduje. Záleží tedy jediné na tom, zdali členové honebního výboru vskutku spojili své projevy volní v úmyslu jednati jako orgán honebního společenstva, o čemž v daném případě za popsaného stavu věci nemůže býti pochybnosti. Stejně bezpodstatná jest výtka, že o zamýšleném pronájmu měli býti zpraveni členové společenstva honebního. Neboť dle zákona (§ 13) jest to právě honební výbor, jemuž přísluší právo myslivosti jménem společenstva pronajímati, a není žádného ustanovení, které by jej zavazovalo opatření výlučně do jeho působnosti přikázaná členům společenstva na vědomost uváděti. Protože pak jednalo se o zadání honitby z volné ruky a nikoli veřejnou dražbou, nebylo také důvodu zamýšlený pronájem veřejně vyhlašovati.
ad 3. Danými okolnostmi po rozumu § 13 hon. zák. lze rozuměti jen okolnosti takové, které mohou míti nějaký význam pro posouzení otázky, jakým způsobem má se honitba pronajmouti, aby výkon její byl racionelní. Význam takový přirozeně nemají okolnosti, které nastanou tak pozdě po pronájmu, že ani na poměry v době pronájmu nemohou míti žádného vlivu, ani z nich nelze ničeho usuzovati o poměrech v době pronájmu.
Stížnost vytýkajíc, že při zadání honitby nebylo dbáno daných okolností po rozumu § 13 hon. zák., poukazuje k okolnosti jediné, totiž, že podání Václava Z. z r. 1919 jest co do výše nájemného značně příznivější nežli nabídka S-ova z r. 1917.
Jest samozřejmo, že okolnost, která nastala teprve dva roky po uzavření smlouvy nájemní, nenáleží již do okruhu oněch okolností, k nimž při posuzování pronájmu z 13. října 1917 slušelo přihlížeti.
Že by tomu tak bylo, stížnost ani sama netvrdí. Není tedy žádné nezákonnosti v tom, když žalovaný úřad k nabídce, ke které došlo až za dva roky po pronájmu, nepřihlížel.
Ze všech těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Č. 715. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 220-224.