NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Čís. 959.

V tom, že bylo vrchnostenské osobě za účelem zmaření úředního úkonu bráněno v užívání osobní svobody, nelze spatřovati souběh zločinu veřejného násilí dle § 81 tr. zák. se zločinem veřejného násilí dle § 93 tr. zák.
Napadl-li veřejný obžalobce rozsudek nalézacího soudu co do části, sprošťující z obžaloby pro zločin podle § 81 tr. zák., jest zrušiti napadený rozsudek i v části odsuzující pro § 93 tr. zák.
Zmaření školního zápisu. Úřední úkon počíná tím, že zapisující dostaví se do místnosti, k zápisu určené.
(Rozh. ze dne 14. října 1922, Kr I 989/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 27. června 1921, pokud jím byli podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby obžalovaní František M., František W., Josef H. a Albín J. pro zločin podle § 81 tr. zák., dále obžalovaní Antonín P., Karel O. a Karel В. z obžaloby pro zločiny podle §§ 81 a 93 tr. zák. a obžalovaní Gabriel H. a Karel P. z obžaloby pro zločin podle § 93 tr. zák., zrušil rozsudek v napadených částech, dále i ve výroku, pokud jím byli obžalovaní František M., František W. a Josef H. uznáni vinnými zločinem podle 93 tr. zák., spáchaným na Eduardu S-ovi, a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., stěžuje si zmateční stížnost předně do toho, že soud uznal obžalované Františka M-а, Františka W-a a Josefa H-a vinnými toliko zločinem dle § 93 tr. zák., nezkoumal však blíže, zdali a pokud tito obžalovaní nedopustili se svým jednáním také zločinu dle § 81 tr. zák., že totiž vztáhli násilně ruku na osobu, v § 68 tr. zák. jmenovanou, u výkonu její služby v úmyslu, by výkon její služby, t. j. zápis dětí do české školy zmařili. Nalézací soud neshledal skutkové povahy zločinu dle § 81 tr. zák. proto, že prý učitel S. se zápisem ještě ani nezapočal a své spisy ještě ani nerozevřel, ježto ještě nikdo z dětí a rodičů se neobjevil, že tedy svůj úřad ještě nezapočal, čekaje, až někdo přijde, a že už byl vlastně správy školy v D. zbaven. Naproti tomu poukazuje však stížnost správně na výpověď svědka S-a, jenž výslovně udal, že byl ustanoven zemskou školní radou v Praze správcem školy, že 8. září 1920 měl provésti zápis, který byl dva dny před tím ohlášen, že se za účelem provedení zápisu, stanoveného na dobu od 1 hod. odpoledne, do místnosti, k zápisu určené, totiž do hostince Václava J-а odebral, že v půl druhé hodině přišel truhlář Josef B., by přihlásil své dítky do školy, pak že se dostavila za účelem zápisu i jedna česká dělnice. Vůči těmto údajům svědka S-a nemůže obstáti náhled soudu nalézacího. Správno je sice, že skutková povaha zločinu dle § 81 tr. zák. předpokládá, by s úředním úkonem, jenž byl rušen, bylo aspoň započato. Tento předpoklad jest však dán. Vždyť orgán k zápisu, totiž k úřednímu úkonu oprávněný, dostavil se do místnosti, k provedení úkonu toho určené, byl v místnosti té přítomen v době, k zápisu stanovené, měl připraveny listiny k zápisu potřebné a přišly k zápisu též skutečně osoby. Byť i snad nezačal ještě fakticky zapisovali děti, do školy hlášené, započal přece již řádně s úředním úkonem, k tomu vedoucím a určeným. Dovolávají-li se obžalovaní ve svém odvodu na Fingerovo Strafrecht II. díl str. 872, dle něhož úřední úkou považovati lze za započatý v okamžiku, kdy jsou. dány předpoklady к jeho provedení a kdy projevuje se na venek vůle, jej provésti, potvrzuje tento náhled jen správnost stanoviska, stížností zastávaného, zvláště když o vůli S-ově, provésti uložený mu úřední úkon, nemůže býti vzhledem k jeho výpovědi nejmenší pochybnosti. Hledíc k výpovědi svědka S-a, vztáhli obžalovaní po započetí úředního úkonu na svědka násilně ruku, chytnuvše a vyvedše ho z místnosti, kde úřední úkon měl prováděti, násilím na ulici, v patrném úmyslu, by úřední úkon zmařili, čímž je skutková povaha zločinu dle § 81 tr. zák. v objektivním ohledu stělesněna. Pravdu mají naproti tomu obžalovaní, uplatňujíce ve svém odvodu, že v tomto případě není skutkového podkladu pro souběh zločinu dle § 81 tr. zák. se zločinem dle § 93 tr. zák., jímž obžalovaní byli uznáni vinnými. Neboť ono uchopení učitele S-a a násilné vyvedení jeho na ulici, v němž shledává nalézací soud obmezování svobody S-ovy ve smyslu § 93 tr. zák., bylo jen prostředkem k uskutečnění dále jdoucího úmyslu, totiž ku zmaření úředního úkonu, takže obmezení to je ve skutečnosti složkou skutkové podstaty dle § 81 tr. zák., zvláště když bez obmezení toho by zločin, dle § 81 tr. zák. nedošel ku svému uskutečnění. Odsouzení obžalovaných pro zločin dle § 93 tr. zák., pokud jej František M., František W. a Josef H. spáchali na učiteli S-ovi, není proto místným, poněvadž jednání jejich za správného použití zákona naplňuje v objektivním ohledu skutkovou povahu zločinu dle § 81 tr. zák. Tímto nesprávným názorem zmateční stížnosti není však nejvyšší jako zrušovací soud vázán (§ 262 tr. ř.), nýbrž dlužno se mu jenom zabývati skutečnostmi, kterých se dotýká zmateční stížnost. Tyto pak jsou totožné se skutkovou podstatou zločinu podle § 93 tr. zák., jimž byli obžalovaní František M., František W. a Josef li. uznáni vinnými, pokud jde o osobu Eduarda S-a, takže nejvyššímu jako zrušovacímu soudu bylo se při rozhodování o zmateční stížnosti státního zastupitelství, týkající se zločinu podle § 81 tr. zák., zabývati vlastně jen toutéž skutkovou podstatou, která byla vzata za podklad právě zmíněnému výroku o vině obžalovaných zločinem podle § 93 tr. zák. a bylo takto vlastně rozhodováno po rozumu důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. Když pak nejvyšší jako zrušovací soud dospěl k názoru, že nemůže vedle sebe obstáti odsouzení právě jmenovaných tří obžalovaných pro zločin podle § 93 tr. zák. a pro zločin podle § 81 tr. zák., spáchaný ovšem na osobě Eduarda S-a, nýbrž že správně mohli býti tito obžalovaní podle nynějšího stavu věci odsouzeni jen pro zločin podle § 81 tr. zák., zrušil nejen osvobozující část rozsudku nalézacího soudu, nýbrž i onu část, kterou byli obžalovaní František M., František W. a Josef H. odsouzeni pro zločin podle § 93 tr. zák., spáchaný na Eduardu S-ovi, a vrátil věc soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení, nemoha sám ve věci rozhodnouti, ježto nalézací soud nezabýval se subjektivním zaviněním obžalovaných (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Nalézací soud bude sice při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, zde vysloveným, že Eduard S. byl již ve výkonu služby a že požíval ochrany § 68 tr. zák., přes to však mohl by snad při novém hlavním přelíčení po stránce skutkové dojíti k přesvědčení, že v tomto případě nejde přes to o zločin podle § 81 tr. zák., a pak ovšem, dbaje svého úkolu, uloženého mu §em 262 tr. ř., by věc se všech právních stránek posoudil, bude museti soud nalézací uvážiti jednání obžalovaných i s jiných hledisek právních, zejména ovšem hledě již ke skutečnostem v obžalobě uvedeným, že šlo v tomto případě o smluvené násilí, jehož výsledek by všichni obžalovaní museli zodpovídati, se stanoviska zločinu veřejného násilí podle § 98 a), b) tr. zák.

Citace:

č. 14458. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 512-513.