NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 3083.

Státní občanství: * Československé státní občanství, které bylo pravoplatně uděleno příslušným státním úřadem státu československého v době od 28. října 1918 do účinnosti úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., nebylo tímto zákonem zbaveno své platnosti.
(Nález ze dne 10. ledna 1924 č. 10138/23.)
Věc: Anna Sch. v O. proti ministerstvu vnitra o státní občanství a domovskou příslušnost.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — —
Zsp ve Slezsku výnosem z 18. října 1922 nevyhověla žádosti st-lky za přiznání čsl. státního občanství po rozumu § 9 úst. zák. č. 236/1920, jelikož žádost podána byla po uplynutí propadné lhůty, stanovené v čl. I. č. 1 vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb.
V rekursu do tohoto výnosu podaném uvedla st-lka, že dekretem zemské vlády slezské ze 7. června 1919 bylo jí čsl. státní občanství přiznáno, ze na to usnesením správní komise města Opavy ze 14. září 1919 byla definitivně přijata do domovského svazku města Opavy a že pak 14. listopadu 1919 vykonala předepsanou přísahu jako státní občanka čsl.
Namítala, že se na ni § 9 úst. zákona č. 236 z r. 1920 nevztahuje, že žádala jen o potvrzení svého státního občanství a že žádost ta měla spolu jako žádost opční býti považována a vyřízena.
Min. vnitra výn. z 29. prosince 1922, proti němuž stížnost směřuje, nevyhovělo odvolání z důvodů nař. rozhodnutí.
Rozhoduje o stížnosti, jež vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, vycházel nss z této úvahy:
Žal. úřad stejně jako úřad prvé stolice vycházel z názoru, že žádost st-lčinu o přiznání čsl. státního občanství jest posuzovati podle ustanovení § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a odmítl žádost tu jedině z důvodu, že jest opožděná.
Při tom žal. úřad v rozhodnutí svém nevyslovil, jaké stanovisko zaujímá vůči okolnosti stranou tvrzené a spisy správními prokázané, že st-lce bylo již v r. 1919 pravoplatným aktem zemské vlády slezské propůjčeno čsl. státní občanství a že strana dle svého tvrzení žádá znovu o přiznání státního občanství čsl. jen proto, že k tomu byla vyzvána min. vnitra za účelem rozhodnutí o jejím nároku na pobírání pense na vrub čsl. státu.
Stížnost namítá, že v tomto případě nemělo býti použito ustanovení § 9 cit. zák. úst., poněvadž st-lka nabyla již před vydáním tohoto zák. státního občanství čsl.
Na sporu jest tudíž otázka, zda akt, kterým v roce 1919 bylo uděleno st-lce čsl. státní občanství, pozbyl platnosti vydáním úst. zák. o státním občanství z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a zda tudíž v daném pří- padě jest st-lka podrobena ustanovení § 9 tohoto zák.
Žal. úřad v odvodním spise hájí názor, že uvedený zák. uznává čsl. státní občanství z doby před působnosti tohoto zák. jedině v případech v § 1 uvedených, a že st-lka mohla se státi čsl. státní občankou jen způsobem v § 9 téhož zák. uvedeným, nemůže-li prokázati, že nabyla čsl. státního občanství podle § 1 nebo teprve za platnosti téhož zák. způsobem dle něho přípustným.
Vychází tedy žal. úřad z názoru, že před vydáním úst. zák. nemohlo býti státní občanství čsl. aktem státní správy platně uděleno a že státní občanství aktem takovým propůjčené vydáním zák. č. 236 z r. 1920 bylo zrušeno.
S názorem tím nelze souhlasiti.
Zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb., téhož dne vyhlášeným bylo vysloveno, že samostatný stát čsl. vstoupil v život a bylo nařízeno, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti a že všechny úřady, zejména i státní úřady prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.
Dle zákona toho zůstaly tudíž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku prozatím nadále v platnosti dosavadní zákonné předpisy o nabývání státního občanství, obsažené v obecném zákoníku občanském v § 29 a násl. a v dekretu dvorské kanceláře z 1. března 1833 č. 2597 sb. z. s. jakož i předpisy zák. domovského z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z.
O úpravě poměrů domovských.
Ústavním zákonem č. 236/1920 byla doplněna a z části změněna dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice čsl., jinak byla však v § 3 dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a v § 13, odst. 1 dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zachována nadále v platnosti.
Zůstal tedy od 28. října 1918 v republice Čsl. nadále a to i po vydání zák. č. 236/1920 v platnosti zejména i předpis § 30 o. z. o., dle něhož může i bez nastoupení živnosti nebo řemesla a před uplynutím 10 let býti žádáno u pol. úřadu o udělení státního občanství a jím uděleno, je-li zjištěn majetek žadatele, jeho výdělková schopnost a řádné mravné chování, dále ustanovení § 2 zák. domov, z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., že práva domovského v obci nabýti mohou jedině státní občané.
Z předpisů těch v souvislosti se shora uvedeným zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. plyne, že ode dne, kterým samostatný čsl. stát vstoupil v život, t. j. od 28. října 1918 mohlo nabyto býti čsl. stát. občanství výslovným přijetím ve svazek státní t. j., když bylo dobrovolně uděleno státní občanství úřadem k tomu povolaným, totiž dle předpisu dekretu dvorské kanceláře z 1. března 1833 č. 2587 rovněž v platnosti zachovaného, zem. úřadem pol. a když, jak týž dvorský dekret ustanovuje, osoba ve svazek státní přijatá vykonala podanskou přísahu a obdržela o tom ověřující listinu.
Platné udělení stát. občanství ovšem předpokládá vzhledem k ustanovení § 2 zák. domovského z r. 1863, pokud se týče § 5 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., že dotčené osobě domovské právo v některé tuzemské obci bylo zajištěno pro případ nabytí státního občanství čsl.
V daném případě není sporno, že st-lka uvedeným podmínkám vyhověla a že jí státní občanství čsl. bylo dne 7. června 1919 zem. úřadem pol. uděleno, že vykonala podanskou přísahu a že jí vydán byl dekret o udělení státního občanství čsl.
Na tomto právním stavu se nic nezměnilo vydáním zák. č. 236 z r. 1920. . . .
Ústavní zákon ustanovením § 3 výše uvedeným zachoval výslovně nadále v platnosti dosavadní předpisy o nabývání a pozbývání státního občanství a nechtěl se tedy dotknouti státního občanství podle předpisů těch platně již nabytého.
Správnosti tohoto názoru svědčí také úvaha, že nelze slučovati s pojmem suverenity státu, aby stát, existující jako samostatný od 28. října 1918, nemohl dle své úvahy osobám uděliti volně a s právním účinkem do budoucna své státní občanství a že by jím takto udělené státní občanství bylo pozdějším zákonem pozbylo platnosti, když zák. č. 236/20 takového ustanovení nemá a ze smlouvy uzavřené dne 10. září 1919 v St. Germainu s Československem ani z mírové smlouvy s Rakouskem nelze usuzovati na takové obmezení suverenity státu čsl., naopak se dá souditi, že se ustanovení zák. č. 236 z r. 1920 vztahují na případy, v nichž do vydání tohoto zák. nebylo již dle dosavadních právních norem čsl. státní občanství pravoplatně uděleno.
Mylný jest tudíž názor žal. úřadu, že zmíněný ústavní zákon uznal za státní občany čsl. pouze osoby v § 1 vyjmenované, neboť ustanovení to může se týkati jedině těch osob, jichž státní příslušnost zákonem teprve měla býti určena, nikoliv však těch, jichž státní příslušnost k republice Čsl. byla již za trvání státu čsl. výrokem úřadu k tomu příslušného jako aktem milosti přiznána a které aktem tím nabyly osobního práva statusového.
Mylné jest proto také mínění, že řízení v § 9 zák. č. 236/20 upravenému musí se podrobiti i ti, kdo po státním převratu na území Čsl. republiky v důsledku udělení čsl. státního občanství nabyli do 16. července 1920 domovského práva.
Ustanovení cit. § jest provedením čl. 76 mírové smlouvy s Rakouskem, který rovněž jako ostatní ustanovení této mírové smlouvy upravuje otázku státního občanství osob, které byly dříve příslušníky státu rakouského a jichž státní příslušnost má teprve zákonem býti určena. Také z okolnosti, že st-lka podala žádost o přiznání státního občanství čsl., nemůže býti ničeho dovozováno na její právní újmu, neboť podáním žádosti té nevzdala se ani nepozbyla žádného práva již nabytého, když se sama v žádosti odvolala na to, že jí státní občanství čsl. bylo již uděleno, a že žádost podává jen k vyzvání min. vnitra.
Žal. úřad vycházel z mylného právního názoru o účinnosti aktu, jímž st-lce bylo státní občanství čsl. v roce 1919 uděleno, nehleděl k tomu, že st-lka žádost za přiznání státní občanství čsl. podala, aniž se dovolávala § 9 úst. zák., jen v důsledku vyzvání min. vnitra, a že žádost její obsahuje vlastně návrh na uznání, že jest státní občankou čsl., byvši výslovně do svazku státního přijata, a omezil se na zkoumání žádosti té pouze s hlediska § 9 úst. zák. č. 236/20.
Z úvah těch musilo nař. rozhodnutí jako zák. odporující dle §u 7 zrušeno býti.

Citace:

č. 616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 454-456.