NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2652.

Úraz způsobený zaměstnanci při štípání pařezu zaměstnavatelem.
Ručení za škodu dle §u 1157 obč. zák. předpokládá stupeň bedlivosti, stanovený všeobecnými předpisy o náhradě škody. Přichází tu v počet též spoluzavinění poškozeného. Zanedbání pečlivé bedlivosti jest spatřovati v tom, že se kdo pustil do práce, pro niž nebyl školen.
Pouhé zavdání podnětu k nahodilé škodě nemá v zápětí zodpovědnost dle §u 1311 obč. zák.
(Rozh. ze dne 23. května 1923, Rv I 1555/22.)
Žalobce rozřezával 25. listopadu 1920 k příkazu žalovaného, u něhož byl kočím, společně s Františkem H-em pilou poražený topolový kmen a žalovaný ve vzdálenosti asi čtyř metru čtvrtil špalek z téhož stromu, používaje k tomu železného klínu, do něhož bušil perlíkem; při úderu na klín odlétla železná tříska, vlétla žalobci do levého oka a zranila je. Oba nižší soudу uznaly žalobní nárok na odškodnění z polovice důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody :
Obě dovolání provádějí jenom dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §u 503 čís. 4 c. ř. s. Vzhledem k žalobcovu dovolání třeba především uvésti, že otázka, zda má se zodpovědnost žalovaného posuzovati také podle §u 1157 obč. zák., nemá pro spor významu. Ani práce, kterou žalobce z rozkazu hospodáře právě konal, totiž řezání dříví, ani místo, kde ji konati měl, nebyly samy o sobě nijak nebezpečné. Úraz vznikl teprve, když se hospodář pustil na blízku do štípání topolového špalku ocelovým klínem. Za to jednání ručí žalovaný podle všeobecných předpisů o náhradě škody (§§ 1293 a násl. obč. zák.). Smluvní povinnost, uložená hospodáři v §u 1157 obč. zák., by pečoval o život a zdraví čeledi, zahrnuje v sobě arciť i povinnost, zdržeti se všeho, co by tělesnou bezpečnost čeledína ohroziti mohlo, jelikož však tato povinnost jest zákonem zaměstnavateli výslovně uložena jenom v mezích možnosti, nevyžaduje se jí většího stupně bedlivosti, než zákon v kapitole o náhradě škody ukládá. Mylným jest žalobcův názor, že při posuzování sporu dle §u 1157 obč. zák. by nebylo možno uznati na žalobcovo spoluzavinění. Při prokázaném zavinění obou stran platí bezvýjimečně předpis §u 1304 obč. zák. o společné zodpovědností; zanedbaly-li obě strany obvyklou píli a pozornost, musí společně nésti následky vzniklého tím úrazu. Žalobce se poráží sám, popírá-li v dovolání jakékoliv vlastní zavinění a tvrdí-li, že k úrazu došlo jen vinou jeho hospodáře. Práce, žalovaným konaná, jest prací čistě manuelní, obstarávanou pravidelně spíše mužskou čeledí než hospodářem, a nevyžaduje se pro ni ani zvláštní inteligence ani většího stáří. Bylo-li žalobci v čase úrazu již 22 let, musí se u něho předpokládati ohledně této práce též stupeň rozhledu a předvídavosti jako u jeho staršího sice, ale v témž povolání zaměstnaného hospodáře. Že žalovaný jest hospodářem a žalobce jen čeledínem, nedokazuje samo o sobě větší životní zkušenosti žalovaného a neukládá tomuto větší bedlivosti. Uvádí-li tedy žalobce, že, když žalovaný v bezprostřední jeho blízkosti rozštěpoval tvrdý špalek a bušil perlíkem clo klínu, musel každý člověk normálních smyslů nebezpečí poznati, uznává tím, že i on sám, vida hospodáře před sebou konati tuto práci, mohl a měl při náležité pozornosti hrozící mu nebezpečí poznati a před nim se chrániti. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že žalovaný byl by v tomto případě zodpovědným, i kdyby úraz byl čistě nahodilým, poněvadž dal k němu podnět vlastní činností, totiž zatloukáním klínu. Dle jasného znění druhé věty §u 1311 obč. zák. nestačí pouhé zavdání podnětu k nahodilé škodě, by jednající osoba byla povinna ji nahraditi, podnět musí bytí zaviněn, musí i tu býti podmínky §u 1297 obč. zák. Správné však jsou a dovoláním žalovaného zůstaly nevyvráceny vývody nižších soudů, že žalobcův úraz nebyl čistě nahodilým, nýbrž byl spoluzaviněn žalovaným, jenž zanedbal povinnou bedlivost, v §u 1297 obč. zák. předepsanou, totiž bedlivost, kterou každý při obyčejných schopnostech zachovávati může. Zanedbání její spočívá v tom, že se žalovaný pustil do práce, pro niž nebyl školen, ač mohl její nebezpečnost předvídati. Dle úsudku znalce nepovažuje se sice taková práce za zvlášť nebezpečnou, ale při lesním hospodářství užívá se k ní jen dělníků zručných a vyškolených, kteří jsou nad to pojištěni proti úrazu. Když v letech 1916 a 1917 bylo velkostatku k lesním pracím posláno vojsko, nebylo mu svěřeno ani rozštípání špalků ani pařezů, poněvadž se jejich způsobilosti k těmto pracím nedůvěřovalo. Žalovaný ujal se tedy práce, která pro svou nebezpečnost vyžaduje jisté vyškolenosti, a nemůže se na svou omluvu dovolávati své nezkušenosti. Nemůže se dovolávati toho, že mu odletování ocelových třísek při takové práci nebylo známo. Dle zjištěni prvého soudu byl klín opotřebováním roztřepen kolem úderné plochy, takže při obyčejné pozornosti nemohlo odletování štěpin z něho zůstati mu utajeno. Nemůže s úspěchem poukazovali ani na to, že školeným dělníkům se za paměti znalců odletujícími třískami ocele úraz nepřihodil, a že často dva dělníci současně zatloukají klín do jednoho špalku, stojíce proti sobě. Jest zřejmo, že ocelové třísky neodletují proti směru úhozu, nýbrž stranou, takže neohrožuji dělníků samých, nýbrž okolí. Řídkost úrazů, takto vzniklých, vysvětluje se dostatečně tím, že dřevaři v lese pracují pravidelně o samotě, neb aspoň dbají toho, by ve směru odletujících štěpin nikdo nestál. Žalovaný zanedbal náležitou bedlivost právě tím, že se pustil do štípání špalku v blízkosti čeledi. Již při obyčejném štípání dříví vyžaduje obvyklá opatrnost, by se dělo po straně; při zatloukání klínu těžkým perlíkem jsou síla a prudkost úhozu zmnohonásobněny a ohrožený kruh jest přirozeně mnohem větší. Nejvyšší soud připojuje se proto k názoru nižších soudů, že žalovaný nezachoval při své práci povinné bedlivosti a jest za úraz spolu zodpověděn. Že v případě zavinění žalovaného musí i žalobce býti pokládán za spoluzodpovedného, bylo již nahoře uvedeno.

Citace:

čís. 2652. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 912-913.