Čís. 1359.

Není třeba, by udání ve smyslu §u 209 tr. zák. obsahovalo konkrétní okolnosti, stačí již taková tvrzení, jež jsou způsobilá odůvodniti proti nařknutému i jen podezření ze zločinu, třebas napotom ku stíhání ani nedošlo.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1923, Kr II 369/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 20. dubna 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti dle §u 209 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá stěžovatel, že obvinění v jeho dopisu jsou příliš všeobecná, neuvádějíce žádného konkretního případu, takže dopis nemohl sloužiti za podklad vyšetřování proti obviněným zřízencům pily a také ve skutečnosti četnictvo nezavedlo proti nim pátrání pro domnělé majetkové delikty. Skutková podstata zločinu dle §u 209 tr. zák. prý však předpokládá, by pachatel v křivém obvinění uvedl takové okolnosti, na jichž základě by mohla býti zbudována obžaloba. Avšak stížnost jest na omylu. Křivé obviňování jiného ze zločinu, které se nestalo u vrchnosti, spadá pod trestní sankci §u 209 tr. zák. (2 věty) tenkráte, stalo-li se takovým způsobem, že by mohlo zavdati vrchnosti příčinu k vyšetřování neb aspoň k pátrání, tedy třeba jen k trestnímu vyhledávání proti obviněnému. Jest proto úplně lhostejno, zda bylo proti nařknutým zaměstnancům velkostatku také skutečně zavedeno trestní vyhledávání čili nic. Obvinění samo se může státi nejen výslovně, nýbrž i uvedením takových okolností, které dle úmyslu pachatele vrhají na jiného podezření z určitého trestného činu. Není proto třeba, by obvinění obsahovalo konkrétní okolnosti a dokonce pak podrobné a přesné, by na jich základě mohla býti podána obžaloba jak za to má stížnost, nýbrž stačí již pouhé tvrzení okolností, jež jsou způsobilé odůvodniti proti někomu pouhé podezření ze zločinu. V tomto případě bylo ostatně obvinění zcela určité a bylo také způsobilé, dáti trestním úřadům příčinu k zavedení vyhledávání proti nařknutým osobám, poněvadž — jak rozsudek zjišťuje — ředitelství velkostaku nařídilo, by obvinění zřízenci pisatele žalovali a takto ho přiměli k případnému důkazu pravdy o tvrzeních dopisu. Jest samozřejmo, že by se trestní řízení obrátilo ihned proti nařknutým jako obviněným, jakmile by se tvrzení anonymního dopisu ukázala pravdivými.

Citace:

č. 1359. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 499-500.