Č. 5971.

Jazykové právo. — Domovské právo: Obec domáhající se u jiné obce, aby její příslušník byl podle §§ 2 a 3 novely k dom. zák. z r. 1896 přijat do domovského svazku oné obce druhé, je za podmínek jaz. zák. účastna menšinového práva jazykového.
(Nález ze dne 18. října 1926 č. 20695.)
Věc: Městská rada hlavního města O. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Měst. rada v O. žádala německým podáním z 26. června 1923 městskou radu v O., aby František S. byl ve smyslu § 2 a 3 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. přijat do dom. svazku města O. Podání toto bylo městskou radou v O. vráceno s tím, aby dle § 1 a 2 jaz. zák. bylo podáno v jazyku státním, ježto jinak nebude na ně hleděno. Ke stížnosti měst. rady v D. rozhodla zsp na Mor. výnosem z 27. března 1925 na základě § 7 jaz. zák., že měst. rada v O. jest povinna podání měst. rady v D. v jazyce německém učiněné přijmouti a vyříditi. Měst. rada v O. stěžovala si do tohoto rozhodnutí k min. vnitra, — — — které však nař. rozhodnutím stížnost zamítlo a v důvodech uvedlo, že jak v soudním okrese o-ckém, tak v obci O. obývá 20% státních občanů německého jazyka, takže existence 20% menšiny, jakožto podmínka žádaná ustanovením posledního odstavce § 3 jaz. zák. ve spojení s §em 2 jaz. zák. jest splněna. Námitka, že obec nemůže býti považována za příslušníka jazyka menšinového ve smyslu § 2 jaz. zák., není správná, ježto zákon ani tuto kategorii subjektů právních z jaz. práva a z práva na jeho ochranu nevylučuje. Okolnost, že podatelka není příslušníkem německé menšiny v O., jest nerozhodná, ježto vzhledem ke znění zákona stačí, že jest příslušníkem menšiny německé.
O stížnosti uvážil nss takto:
St-lka v zásadě připouští, že dle § 2, 3 jaz. zák. jest povinna přijímati od příslušníků německé minority v soudním okresu o-ckém podání v jazyce němec., popírá však, že by měst. obec Ú. mohla po zákonu býti považována za subjekt jaz. práva a tedy za příslušníka menšiny jazykové a že jaz. práva příslušníků menšiny jazykové jsou omezena pouze na příslušníky menšiny, bydlící v soudním okrese, v němž podání se činí. Znění § 3 zák. č. 222 z r. 1896 ve srovnání s §em 6 cit. zák. nepřipouští pochybnosti o tom a nss již v nálezu Boh. 175 adm. vyslovil, že obec domáhající se po rozumu § 3 zák. č. 222 z r. 1896 přijetí posavadního příslušníka svého do domovského svazku jiné obce na základě vydržení, vystupuje jako strana. V nálezu Boh. 4907 adm. bylo vysloveno, že obec, vystupujíc v řízení správním jako strana, má, pokud se týče jaz. práva, stejné postavení jako každá jiná osoba fysická nebo právnická. Stížnost po skutkové stránce nepopírá, že v obci Ú. jest kvalifikovaná minorita německá a že úředním jazykem této obce jest jazyk německý; nss, vycházeje z názorů výše vyslovených, považuje městskou obec O. jak za subjekt jaz. práv, tak i za příslušníka jaz. minority německé. Jaz. zákon počítá k subjektům menšinového práva jazykového, které kvalifikovaným minoritám poskytuje ustanovení 2. odst. § 2 jaz. zák., všechny subjekty, jichž jazykem jest jazyk kvalifikované národní minority, zastoupené v onom soudním okrese, o který jde, bez ohledu na to, zda subjekt ten bydlí v obvodu jazykově kvalifikovaného okresu, čili nic (srovn. nál. Boh. 966 adm.).
Jestliže tedy žal. úřad v daném případě rozhodl, že st-lka jest povinna přijati a vyříditi německy psané podání městské obce Ú., jež jest subjektem jaz. práva menšinového a příslušníkem německé minority jazykové, odpovídá toto rozhodnutí zákonu a slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5971. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 461-462.