NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 16425.

Nároky advokáta a klienta v případě výpovědi plné moci advokátem před skončením převzatého díla.
Nárok advokáta na odměnu za právnické práce již vykonané a na náhradu hotových výloh není závislý na dokončení díla. Klientovi však podle okolností případu přísluší nárok ze správy a na náhradu škody, která mu byla způsobena advokátovým zaviněním.
(Rozh. ze dne 27. října 1937, R I 1070/37.)
Proti žalobě advokáta Dr. J. na zaplacení 4612 Kč 85 h s přísl. za právnické práce, konané pro žalovaného, namítl žalovaný mimo jiné, že žalobci nepřísluší nárok na odměnu, ježto odmítl dopisem ze dne 6. dubna 1935 dokončiti právnické práce, týkající se konverse hypotekárního dluhu žalovaného u N. banky a provedení sjednaného dalšího úvěru u Z. banky, ačkoliv se tak nestalo pro okolnosti na straně žalovaného, že žalobci nepřísluší ani přiměřené odškodnění, ježto dílo nebylo provedeno až do konce a nedokončení díla jest podstatnou vadou, konečně namítl k započtení škodu, a to odměnu Dr. K-a, advokáta v S., za provedení konverse a Dr. N-a za provedení sjednaného úvěru, výlohy za jízdy k žalobci a za ztrátu času u žalobce, dále za jízdy k Dr. K-ovi a Dr. N-ovi a za to, oč zaplatil více na úrocích. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud uložil soudu prvé stolice, aby po právní moci zrušujícího usnesení dále o věci jednial a znovu rozhodl. Důvody: Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení 4612 Kč 85 h s příslušenstvím jako odměny za různé právnické práce konané pro žalovaného. Není sporu o tom, že žalobce měl jako advokát sepsati listiny a knihovní žádosti potřebné ke konversi úvěru u N. banky Spořitelním a záloženským spolkem v S. a k sjednání dalšího úvěru u Z. banky. Za uvedené práce ujednali smluvci honorář. Žalobce začal sice v uvedených věcech pracovati, avšak pak žalovanému: prohlásil dopisem ze dne 6. dubna 1935, že dále nebude již pracovati. Poté dal žalovaný provésti dotčenou záležitost Dr. R-ovi, advokátu v S., a notáři Dr. N-ovi. Soud prvé stolice jest toho názoru, že jde v souzeném případě o smlouvu o dílo podle § 1165 obč. zák., a ježto žalobcem vykonané dílo má podstatné vady, které je učinily nepotřebným, jest míti smlouvu za zaniklou, takže žalobci nepřísluší odměna za vykonané dílo. Odvolací soud nemůže však souhlasiti s tímto názorem prvého soudu. Podle názoru odvolacího soudu nelze tu ani tak užíti §§ 1165 a dalších obč. zák. o smlouvě o dílo, jako spíše ustanovení §§ 1002 a násl. obč. zák. o smlouvě zmocňovací. Žalobce jako advokát převzal obstarati pro žalovaného shora uvedené transakce. Advokáti jsou osoby, které jsou veřejně ustanoveny k obstarávání určitých jednání (§ 1003 obč. zák., advokátní řád ze dne 6. července 1868, č. 68 ř. z.). V této své vlastnosti jest advokát zavázán obstarati jednání podle jemu dané plné moci horlivě a poctivě a jest povinen nahradí ti zmocniteli škodu, kterou mu způsobil svým zaviněním (§§ 1009, 1012 obč. zák.). Zmocněnec, t. j. v souzené věci advokát, může podle § 1021 obč. zák. a § 36 c. ř. s. vypověděti plnou moc, jest však přesto zavázán nahraditi veškerou vzniklou škodu, vypoví-li plnou moc před skončením jednání, které mu bylo přikázáno a jež sám převzal, pokud tu ovšem není nepřekonatelná překážka. Avšak i v takovémto případě nelze mu odepříti nárok na náhradu hotových výloh a na odměnu za právnické práce, vykonané až do vypovědění plné moci. Je v praksi zavedeno a jest to též odůvodněno výše uvedenými zákonnými předpisy, že advokát účtuje svému klientovi útraty a hotové výlohy až do výpovědi plné moci. Jest tudíž v souzené věci žalující advokát oprávněn požadovati na žalovaném zaplacení svého palmárního účtu, avšak i žalovaný jest oprávněn žádati na žalobci náhradu úroků, zavinil-li žalobce neodborným provedením jednání, které převzal, ztrátu úroků. Zajisté však není žalovaný oprávněn namítati k započtení útraty zaplacené Dr. R-ovi a Dr. N-ovi, ježto, jak shora vyloženo, mohl žalobci podle § 1021 obč. zák. a § 36 c. ř. s. vypověděti plnou moc. Prvý soud se pro svůj nesprávný právní názor, že žalobci nepřísluší vůbec nárok na náhradu jeho útrat, nezabýval výší a přiměřeností zažalované palmární pohledávky ani pohledávkami, které žalovaný zamítl k započtení. Je tudíž řízení vadné (§ 496 č. 2 a 3 c. ř. s.), a bylo proto uloženo prvému soudu, aby po právní moci zrušujícího usnesení odvolacího soudu dále o věci jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalovaného.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že smlouvu, podle níž měl žalobce jako advokát sepsati pro žalovaného listiny a knihovní žádosti potřebné ke konversi určitého úvěru a k sjednání dalšího úvěru, jest posuzovati toliko podle ustanovení §§ 1002 a násl. obč. zák. Není sporné, že žalobce dílo nedokončil a že žalovaný jako objednatel jeho provedení nezmařil. Nejde proto o případ v § 1168 obč. zák. upravený. Ale z toho nemůže stěžovatel nic vytěžiti pro své právní stanovisko. Vždyť nutno přihlížeti k tomu, že advokát podle zvláštního ustanovení § 11, odst. 2, adv. ř. jest oprávněn vypověděti plnou moc klientem mu udělenou a že tehdy, nezaplatil-li mu klient náklady zastupování, má podle § 12, odst. 1, adv. ř. právo dáti na klientovy útraty sepsati a zadržeti opisy spisů klientovi vydaných, jichž je k vyměření oněch nákladů zapotřebí. Z toho však plyne, že advokátův nárok na odměnu za konané práce není závislý na dokončení díla, a nepochybil proto odvolací soud, dospěl-li k úsudku, že žalobci, jenž užil pouze práva mu zákonem propůjčeného, přísluší úplata za skutečně konané úkony. Výpovědí plné moci se rozvazuje právní poměr mezi advokátem a klientem, prohlásil-li tedy žalovaný teprve po skončení tohoto poměru dne 18. června 1935, že od smlouvy odstupuje, jest jeho prohlášení bez významu. Žalovanému bylo ovšem zůstaveno domáhati se po případě nároku ze správy a namítati též nárok na náhradu škody, která mu byla snad žalobcovým zaviněním způsobena. Bude arci na něm, aby prokázal veškeré zákonné předpoklady tohoto nároku, jenž nemusí záležeti výhradně v náhradě úroků, jak odvolací soud míní. Ježto však odvolací soud právem vytýká, že se procesní soud nezabýval všemi otázkami pro rozhodnutí věci důležitými, zejména, že tak neučinil s hlediska shora vylíčeného právního stavu věci, nemohlo býti bezdůvodnému rekursu vyhověno.

Citace:

Čís. 16425. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 446-448.