NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16101.

Při rozhodování o odporu proti přikázání nejvyššího podání na pohledávku zajištěnou knihovním zástavním právem jest vycházeti z toho, co jest uvedeno v listině, podle níž se zápis zástavního práva stal, nikoliv z úsudků vyvoděných z obsahu listiny nebo ze stavu věci, listinou nedoloženého a neprokázaného.
(Rozh. ze dne 13. května 1937, R II 107/37.)
Exekuční soud, rozvrhuje nejvyšši podání za exekučně vydraženou ideální polovici nemovitosti patřící Barboře Ž., vyhověl odporu vymáhající věřitelky a hypotekárního věřitele Dr. K. proti přikázání pohledávky Marie R., rozené Ž. v částce 80000 Kč s přísl., za¬ jištěné zástavním právem podle dlužního prohlášení ze dne 18. listopadu 1932, a nepřikázal nic na řečenou pohledávku. Rekursní soud potvrdil usnesení prvého soudu. Důvody: Podle dlužního úpisu ze dne 18. listopadu 1932 se František a Barbora Ž. zavázali vyplatiti své svéprávné dceři Marii Ž. na účet dědického podílu do jednoho roku po podpisu řečené listiny 80000 Kč s přísl. a k jejímu zajištění svolili k vkladu zástavního práva ve vložkách č. 629 a 2205 kat. území K. ve prospěch Marie Ž. Slíbili tedy manželé Ž-ovi darovati své dceři Marii Ž., provdané R., 80000 Kč, a to na účet jejího dědického podílu. K tomu darování nebyli však jmenovaní manželé povinni, neboť k poskytnutí nějaké částky nejsou rodiče na účet dědického podílu již za svého života zavázáni. Tu povinnost neukládá jim jako rodičům ani § 762 obč. zák., ani § 1220 obč. zák. Rozh. č. 12928 Sb. n. s. se na souzený případ nehodí, neboť tam šlo o věno. Ani ostatní rozhodnutí nejvyššího soudu se na případ, o nějž jde, nehodí, poněvadž v případech tam řešených šlo o nemovitosti, u nichž zřejmě není odevzdání z ruky do ruky možné resp. o pohledávky podložené papíry, takže převod vlastnictví v těch případech byl možný odevzdáním symbolickým, totiž prohlášením nebo znameními ve smyslu § 427 obč. zák. O to však v souzené věci neběží, neboť podle jasné stylisace dlužního prohlášení jde o darovací slib, který nutně vyžaduje k své platnosti a právní účinnosti formy notářského spisu podle § 1 zák. č. 76/1871 ř. z. Ježto se tak však nestalo, nelze stěžovatelčin nárok, třebas byl zajištěn zástavním právem, uznati za oprávněný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení rekursního soudu odpovídá jak stavu věci, tak i zákonu a vývody dovolacího rekursu nejsou způsobilé vyvrátiti správnost jeho důvodů. Podotýká se k nim jen toto: Předpisy knihovního zákona jsou formálního rázu. Zápisy do pozemkové knihy mohou býti povoleny jen na podkladě přesných listin. Projev jakékoli vůle stran může býti základem knihovního zápisu jen tehda, stal-li se písemně v předepsané formě (§§ 26, 52 a 94 č. 3 knih. zák.). Základem zápisů nemohou býti úsudky vyvoděné z obsahu listiny nebo z nějakého, třebas skutečného, avšak listinami nedoloženého a neprokázaného stavu věci. Již z toho důvodu a také se zřením na zásadu důvěry ve ve veřejné knihy platí, že rozhodující jest jen zápis v pozemkové knize, jak jest doložen předloženou listinou, nikoli snad to, co strany zamýšlely, ale neprojevily. V souzené věci jest pohledávka Marie R. rozené Ž., vložena do pozemkové 'knihy na základě »dlužního prohlášení«, jež samo o sobě nemůže býti právním titulem požadovaným v § 26 knih. zák. Jaký jest ve skutečnosti uvedený právní titul, vyplývá z opisu listiny založené ve sbírce listin, jež jest součástí pozemkové knihy. Hledíc na neurčitost »dlužního prohlášení« musilo býti v ně nahlédnuto (srv. rozh. č. 7051, 13238 Sb. n. s.). Podle uvedené listiny jest právní titul jedině »dědický podíl« dcery Marie R., rozené Ž. Právem proto vycházel rekursní soud při rozhodování o odporu zadnějších věřitelů jen z toho, že jest zajištěn jen »dědický podíl« jmenované, a nedbal nového tvrzení věřitelky, že šlo ve skutečnosti o zřízení věna podle § 1220 obč. zák. O skutečné odevzdání po smyslu § 943 obč. zák. tu nešlo, nýbrž podle prohlášení z 18. listopadu 1932 by šlo zřejmě o darovací slib, jenž k své platnosti vyžadoval formy notářského spisu, jak správně dovodilo napadené usnesení.

Citace:

Čís. 16101. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 648-650.