NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 11796.

Pojištění pensijní: I. * Bylo-li zaměstnanci vystoupivšímu ze služeb obce dáno odbytné, nebyl tím dán na odpočinek ve smyslu § 114 odst. 1 věty 2 pens. zák. č. 26/1920 Sb. — II. Trvalost zaměstnání není podmínkou pojistné povinnosti podle cit. zák.
(Nález ze dne 16. března 1935 č. 13424/35.)
Věc: Město T. proti ministerstvu sociální péče o převod prémiové reservy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti Štěpánky K., nyní provdané B., vrchní oficiantky města T., usnesl se zastupitelský sbor města dne 25. dubna 1930 se souhlasem okr. výboru v Trenčíně, aby jmenované jako definitivní pragmatikální městské úřednici se započitatelnou služební dobou 9 let 9 měsíců, která vzhledem k zamýšlenému sňatku vystoupí dnem 31. ledna 1931 ze služeb města, podle § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. bylo vyplaceno odbytné ve výši dvojnásobného ročního služného úhrnnou částkou 18720 Kč s podmínkou, že Št. K. vydá revers, že touto částkou jsou uspokojeny všechny její nároky a požadavky proti městu a že se všech nabytých práv a nároků proti němu vzdává. Smlouvou z 27. ledna 1931 byla přijata Štěpánka B. do služeb města T. jako smluvní úřednice na neurčitou dobu a byla v tomto smluvním poměru zaměstnána od 1. února do 31. prosince 1931.
Podáním z 5. prosince 1931 oznámila Úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě min. soc. péče, že se město T. zdráhá vydati jí převodní částku za Štěpánku B., která měla městem zaručené normální pensijní nároky proto, že jí bylo vyplaceno odbytné. Přestup jmenované k úřadovně nastal 1. února 1931 a vztahují se tedy na ni ustanovení § 114 pens. zák. č. 26/1929. Úřadovna žádala proto za rozhodnutí ve smyslu § 117 tohoto zák. Ve svém vyjádření o této žádosti namítalo město T., že Št. B. dostala podle § 3 zák. č. 74/1896 ř. z., resp. § 65 vl. nař. č. 113/1926 Sb. od města odbytné, kterým všechny její nároky proti němu byly uspokojeny, a že podle předloženého osvědčení vzdala se také všech svých nabytých práv a nároků, tedy i práv na pensijní zaopatření. Od 1. února 1931 byla přijata jen dočasně do služeb města ve smluvním poměru. Byla takto zaměstnána od 1. února do 31. prosince 1931 jen přechodně a podle § 2 bodu 4 zák. č. 26/1929 Sb. pensijnímu pojištění vlastně ani nepodléhala. Byla k němu přihlášena jen z opatrnosti. K úhradě odbytného pro Št. B. užilo město ve smyslu § 66 vl. nař. č. 113/1926 Sb. také pensijních příspěvků od ní placených, takže město je Všeobecnému pensijnímu ústavu odvésti nemůže.
Nař. rozhodnutím rozhodlo min. soc. péče tento spor o převod prémiové reservy na základě § 117 lit. c) zák. č. 26/1929 Sb. tak, že město T. jest povinno vydati Úřadovně Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě prémiovou reservu za Štěpánku B., a to z těchto důvodů: § 114 odst. 1 věta druhá cit. pens. zák. ukládá zaměstnavateli jmenovanému v § 2 bodu 4 tohoto zák. povinnost za zaměstnance, jenž byl vyňat podle ustanovení posléze citovaného z pojistné povinnosti a jenž vystoupiv — aniž byl dán na odpočinek — ze služeb tohoto zaměstnavatele, vstoupil do služby zakládající pojistnou povinnost, vydati nositeli pojištění, u něhož jest tento zaměstnanec pojištěn, příslušnou převodní částku. V daném případě vystoupila Št. B. v lednu 1931 — aniž byla dána na odpočinek — ze služeb města T. jako definitivní úřednice a vstoupila jako smluvní úřednice města T. do pojištění u Úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě. Tím vznikla městu T. povinnost převésti této úřadovně za B. prémiovou reservu, která by byla nashromážděna u Všeobecného pensijního ústavu, kdyby byla B. pojištěna v tohoto ústavu od 1. ledna 1922. Na této převodní povinnosti nemění nic, že město T. vyplatilo jí odbytné, že se B. vzdala všech nároků proti městu, že se zavázala ze svého všechny případné požadavky Všeobecného pensijního ústavu ohledně pensijních příspěvků za minulou dobu hraditi, a že z tohoto titulu nebude od města nic požadovati. Paragraf 114 odst. 1 věta 2 předpokládá pro převod prémiové reservy jedině vystoupení zaměstnance ze služby vyňaté z pojistné povinnosti podle § 2 odst. 4 pens. zák., aniž byl dán na odpočinek, a vstup do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti podle pensijního zákona, při čemž nebéře zřetele na ujednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
O stížnosti, domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost a vadnost řízení, uvažoval nss takto:
Na sporu jest toliko zásadní otázka, zdali je stěžující si město T. povinno vydati Všeobecnému pensijnímu ústavu, resp. jeho Úřadovně v Bratislavě převodní částku nashromážděnou u města T. z pojistného za dobu od 1. ledna 1922 do 31. ledna 1931, po kterou byla u něho zaměstnána Štěpánka B. jako pragmatikální městská úřednice, tak jako by byla pojištěna u Všeobecného pensijního ústavu v Praze. Nárok na vydání této převodní částky opřela Úřadovna v řízení správním o ustanovení § 114 pens. zák. č. 26/1929 Sb. Žal. úřad jí nárok ten nař. rozhodnutím přiznal podle 1. odstavce 2. věty tohoto §u, kde se ustanovuje: »Vystoupí-li zaměstnanec ze služby vyňaté z pojistné povinnosti podle § 2 č. 4 a 5, aniž byl dán na odpočinek, a vstoupí-li do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti podle tohoto zák. nebo do jiné služby vyňaté podle § 2 č. 4 a 5 z pojistné povinnosti, jest dřívější jeho zaměstnavatel povinen vydati nositeli pojištění nebo novému zaměstnavateli převodní částku tak, jako by šlo o převod od Všeobecného pensijního ústavu k jinému nositeli pojištění.«
Žal. úřad vychází v nař. rozhodnutí z právního názoru, že všechny předpoklady pro sporný nárok Úřadovny na vydání příslušné převodní částky, vyžadované tímto zákonným předpisem, jsou v tomto případě splněny. V té příčině zjišťuje především, že Št. B. vystoupila ze služeb města T. v lednu 1931; usuzuje pak, že na odpočinek dána nebyla.
Stížnost popírá správnost tohoto úsudku, namítajíc, že Št. B., která byla nesporně zaměstnankyní ve službě vyňaté z pojistné povinnosti podle § 2 č. 4 pens. zák. č. 26/29 Sb., byla z této služby dána na odpo- činek, třebaže ve formě odbytného, jež jí bylo vyplaceno. Podle toho stojí stížnost na stanovisku, že dáním na odpočinek ve smyslu cit. zák. ustanovení sluší rozuměti také vystoupení ze služby s odbytným. Tento právní názor vyvrátil však nss jako mylný již v nál. Boh. A 9348/31, ve kterém vyslovil a zevrubným gramatickým, logickým a teleologickým výkladem obratu »aniž byl dán na odpočinek« dovodil, že výrazem »dání na odpočinek« nelze rozuměti propuštění, resp. vystoupení ze služby, ať s odbytným, či bez něho. Cit. nález zabýval se arci výkladem ustanovení § 68 odst. 2 věty druhé starého pens. zák. č. 89/20 Sb., leč všechny úvahy, na nichž právní názor v něm vyslovený spočívá, platí stejně také pro výklad předpisu § 114 odst. 1 druhé věty nového pens. zák. č. 26/29 Sb., neboť tento předpis v podstatě recipoval jen cit. ustanovení starého pens. zák., a to obrat, o který jde, »aniž byl dán na odpočinek« doslovně. Stačí proto k vyvrácení uvedeného právního názoru stížnosti odkázati podle § 44 jedn. řádu na bližší odůvodnění, obsažené v cit. nál. Podle toho jest úsudek žal. úřadu, že Št. B. ve smyslu § 114 odst. 1 věty 2 zák. č. 26/29 Sb. na odpočinek dána nebyla, ve shodě se zákonem.
Žal. úřad vyslovil dále, že Št. B. po svém vystoupení ze služeb města T. jako definitivní úřednice vstoupila zase do jeho služeb jako úřednice smluvní, a tím do pojištění u Úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě, tedy do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti podle zák. č. 26/1929 Sb. Žal. úřad má tedy takto za splněný i druhý před- poklad nároku této Úřadovny, aby jí byla městem T. vydána převodní částka ve smyslu shora cit. zákonného ustanovení. Proti tomu namítá stížnost, že jmenovaná byla po svém výstupu ze svého definitivního po- stavení zaměstnána u města T. jako výpomocná kancelářská síla jen přechodně krátký čas, totiž od 1. února do 31. prosince 1931, a dovozuje z toho, že pro tuto přechodnou povahu svého zaměstnání pensijnímu pojištění vůbec nepodléhala.
Námitka tato jest bezdůvodná. Spočívá na názoru, že předpokladem pensijního pojištění jest trvalost zaměstnání. Leč stížnost jest tu na omylu. Trvalost zaměstnání není podmínkou pojistné povinnosti podle zák. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách č. 26/29 Sb., jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 10353/33, při kterémžto právním názoru trvá i v tomto sporu.
Pokud pak stížnost v souvislosti s uvedenou námitkou dovozuje, že jmenovaná byla vyňata z pensijní povinnosti také podle § 2 bodu 4 cit. zák., má zřejmě na mysli, že Št. B. byla z této povinnosti vyňata jako zaměstnankyně města, tedy nuceného svazku územního. Při tom však stížnost přehlíží, že podle cit. ustanovení jsou takoví zaměstnanci vyňati z pojistné povinnosti jen tenkráte, mají-li normální, t. j. s místem jimi zastávaným spojené a dostatečně zabezpečené pensijní nároky, které jsou alespoň rovnocenné nárokům podle tohoto zák. Že by tyto zákonné předpoklady byly splněny při smluvním poměru Št. B. v době jejího zaměstnání u stěžujícího si města od 1. února do 31. prosince 1931, stížnost vůbec netvrdí. Jest proto i tato námitka bezdůvodná.
Jako vadnost řízení uplatňuje konečně stížnost, že žal. úřad v nař. rozhodnutí nepřihlédl k bodu 3 § 66 vl. nař. č. 113/1926 Sb., podle něhož stěžující si město použilo prý k výplatě odbytného pensijních příspěvků Št. B. placených, které tedy Všeobecnému pensijnímu ústavu nemůže odvésti.
Ani tuto výtku nelze uznati důvodnou. Je pravda, že žal. úřad na tuto námitku, vznesenou již v řízení správním, v nař. rozhodnutí nereagoval. Leč v tomto nedostatku nelze spatřovati podstatnou vadu řízení, která by mohla vésti ke zrušení nař. rozhodnutí, poněvadž žal. úřad rozhodoval toliko zásadně o otázce, zda stěžující si město je po- vinno vydati Všeobecnému pensijnímu ústavu převodní částku (prémiovou reservu) podle § 114 odst. 1 věty druhé zák. č. 26/1929 Sb., tedy jen o tom, jsou-li tu dány zákonné předpoklady pro splnění této povinnosti, nikoli však o tom, v jaké výši jest město povinno tuto prémiovou reservu vydati, zejména zda je povinno vydati ji jen ztenčenou ve smyslu 5. odst. § 66 vl. nař. č. 113/1926 Sb. Tato otázka nebyla vznesena Úřadovnou v jejím podání z 5. prosince 1931 na spor, takže žal. min. nemělo příčiny, aby o ní rozhodovalo, a nemusilo se proto nař. rozhodnutí zabývati ani cit. ustanovením vl. nař. č. 113/1926 Sb.

Citace:

Č. 11796. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 653-656.