NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3652.

Na deskový statek, jenž nemá výměry §u 2 záb. zákona, vztahuje se zákon ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n.
Smlouva o zastavení statku, podléhajícího zákonu ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n., jest bez svolení Státního pozemkového úřadu sice platnou, ale závislou na svolení tohoto úřadu potud, že k její hotovosti jest svolení toho třeba.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, Rv II 696/23.)
Žalobě, jíž domáhali se majitelé zabraného velkostatku na žalovaných výmazu zástavního práva, jímž byla zajištěna na velkostatku pohledávka žalovaných z dluhopisu ze dne 15. října 1920, oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Prováděje odvolací důvod nesprávného právního posouzení věcí, hájí odvolatel názor, že zavazení statku žalobců, zapsaného v zemských deskách, je platným i bez souhlasu Státního pozemkového úřadu jednak proto, že zákon ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. а n., o obstavení velkostatků, a zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. a ze dne 11. března 1921 čís. 108 sb. z. а n., o zabrání velkého majetku pozemkového, pro tento případ neplatí, dále proto, že by i tehdy, kdyby zákon o obstavení platil, bylo lze souhlas Státního pozemkového úřadu si dodatečně zjednati, a konečně proto, že, kdyby snad smlouva, o kterou jde, byla snad vůči státu neplatnou neb neúčinnou, pro strany přece zůstává platnou. Vývodům odvolatelovým nelze přisvědčiti. Především nutno — odchylně od názoru odvolatelů — rozlišovati mezi zákonem o obstavení velkostatků čís. 32 z roku 1918 a zákonu o zabrání velkého majetku pozemkového čís. 215 z roku 1919 a jeho doplňky. Kdežto se onen podle §u 1 týká jen 32/1918 sb., § 1, platí tento podle §u 2 pro 215/1919 sb.. Neplatí tedy onen zákon o obstávce pro posléz zmíněné soubory, nejsou-li zapsány v deskách zemských, a neplatí tento zákon (záborový) o deskových statcích s výměrou do 150 aneb 250 ha, nýbrž platí oba zákony pro ony statky nebo soubory nemovitostí, které jsou zapsány do desk zemských a zároveň mají nad právě udanou výměru. Jelikož, což nesporno, statek žalobců, o nějž jde, je v zemských deskách zapsán, je však menší 150 ha, je jasno, že pro něj platí jen zákon čís. 32/18 o obstávce, nikoli však zákon čís. 215/19 o záboru. O tom nemusili žalovaní v řízení odvolacím ani předkládati proti ustanovení §u 482 c. ř. s. potvrzení Státního pozemkového úřadu. Za tohoto stavu věci netřeba se zabývati vývody odvolatelovými, které se opírají o zákon záborový a vědecká díla, o něm zpracovaná. Jde jedině o význam zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. o obstavení velkostatků. Že tento zákon dosud nepozbyl účinnosti, nelze důvodně pochybovati. Nebyl dosud výslovně zrušen. Rovněž nebyl mlčky nahrazen zákonem záborovým ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., což nejlépe vidno z toho, že v §u 5 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. je výslovně o něm jako platném zákoně jednáno. Ostatně upravují oba zákony různé předměty. Zcela správně dovodil soud prvé stolice, že zavazení statku žalobců jako statku deskového je neplatné vůbec, a nikoli jen neúčinným pro stát. Obligační jednání, smlouva o zavazení statku žalobců, byly knihovním vkladem práva zástavního pro pohledávky žalovaných již splněny. Jde nyní tedy jen již o otázku, zda je toto plnění dovoleným a platným či nikoli. A na tu otázku ovšem nelze podle jasného znění zákona čís. 32/18 odpověděti jinak než záporně. Že ostatně zákon čís. 32/18 má v §u 1 na mysli neplatnost nikoli jen zavazení statků jako jednání solučního, nýbrž také neplatnost obligačního jednání smluv o tom, plyne jasně z jeho §u 2, který co do smluv, datovaných před platností tohoto zákona, stanoví, že knihovní zápisy do zemských desk o právních jednáních, uvedených v §u 1, jsou nepřípustny. Ponechává tudíž tyto starší smlouvy v platnosti, zakazuje jen jejich knihovní provedení. Naproti tomu v §u 1 podobného obmezení není. Proto nutno za to míti, že platnost pozdějších smluv — po platnosti zákona — má býti vyloučena vůbec, tedy i pro poměr mezi stranami. Je-li tedy zavazení statku nedovolené a neplatné, jak již dolíčeno, může postižená strana podle §u 61 knih. zák. zajisté právem žalovati na výmaz tohoto protizákonného vkladu. Ničeho na tom nemění, že Státní pozemkový úřad může snad dodatečně ku zavazení statku svoliti. Tím se nestává původně neplatné jednání, jež podle §u 94, čís. 3 knih. zák. nikdy nemělo býti knihovně provedeno, platným. Účinek dodatečného povolení mohl by býti ten, že by pak k nové žádosti, vybavené tímto svolením, knihovní vklad mohl býti právem povolen. Pokud však onoho svolení není — a není sporu, že dosud uděleno nebylo — je zavazení neplatné a musí proto býti vymazáno, — třebaže o to žádá jen strana, jež onoho neplatného jednání proti zákonu se súčastnila.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobci jsou, jak zjištěno, spoluvlastníky deskového statku Z., na němž vázne pro žalované zástavní právo za pohledávky v úhrnné výši 300 000 Kč s přísl. Jako vlastníci reality mohou se domáhati výmazu neplatného vkladu zástavního práva a to na základě svého práva vlastnického k statku tomu (§ 523 obč. zák.; srovnej též Randa »Právo vlastnické« 7. vydání str. 297 a násl.), a nebylo proto potřebí zkoumati, zda jsou singulárními nástupci firmy F. C., pokud se týče Arnošta B-a, tehdejšího majitele firmy; jich aktivní oprávnění k žalobě je na bíledni. Než přes to nelze dovolání upříti oprávnění, a to z těchto důvodů: Poněvadž deskový statek Z. nemá, jak nesporno, výměry §u 2 zák. o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., t. j. ani 150 ha půdy zemědělské, ani 250 ha půdy vůbec, nelze naň vztahovati předpis §u 7 tohoto zákona, nýbrž předpisy zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. (viz Sedláček: »Pozemková reforma« str. 132 a 133). § 1 zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. stanoví, že každé zcizení mezi živými, jakož i zastavení a reální zatížení smluvní i exekuční statků, zapsaných do desk zemských bez svolení úřadů pro správu zemědělskou, jest neplatné. Jelikož zákon ten vydán byl v zájmu veřejnoprávním, jsou předpisy jeho právem donucujícím, a nesejde proto na tom, zda bylo do smlouvy pojato ustanovení, týkající se svolení úřadů pro správu zemědělskou, nyní Státního pozemkového úřadu. Slovům, že zavazení statků, zapsaných do desk zemských, bez svolení úřadu pro správu zemědělskou, nyní bez svolení Státního pozemkového úřadu, je neplatné, rozuměti je tak, že smlouva o zastavení statku bez svolení Státního pozemkového úřadu jest sice platná, ale že jest závislá na svolení jmenovaného úřadu, že k její perfekci, k jejímu dovršení je svolení toho potřebí (viz Dr. Krčmář Zákon o zabrání velkého majetku pozemkového, str. 65). Taková smlouva není nicotnou, což by znamenalo, že jí právní řád nechce absolutně trpěti, a nemůže tedy žádným způsobem konvalidovati. Byla-li by nicotnou, nemělo by to smyslu, by zákon o jejím schválení mluvil, nýbrž musil by schválení takové nicotné smlouvy přímo zakázati. (Viz rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 18. října 1921, Rv II 324/21 sb. čís. 1250.) Žalobci, kteří tvrdí neplatnost smlouvy z toho důvodu, že se nedostává svolení Státního pozemkového úřadu, musili by tuto neplatnost prokázati, totiž musili by prokázati, že její dovršení schválením Státního pozemkového úřadu se nestalo a ani státi se nemůže, t. j. že bylo svolení to odepřeno. Ustanovení §u 2 cit. obstávkového zákona čís. 32/1918 nevylučuje tohoto pojetí smlouvy podle §u 1 téhož zákona jako smlouvy platné, avšak pouze odvislé na schválení Státního pozemkového úřadu, poněvadž ustanovení to se vztahuje na smlouvy, uzavřené před platností tohoto zákona, a tudíž tehdy bezpodmínečně platné, kterýmžto smlouvám čelil zákon prohlášením nepřípustnosti jejich zápisů do desk zemských. Vzhledem k tomu, že žalobci neprokázali, že svolení Státního pozemkového úřadu bylo odepřeno, musila by býti žaloba, opírající se jen o ten důvod, že tu svolení toho není, pro tentokráte zamítnuta. Než žaloba opřena je také o to, že se žalovaní dluhopisem ze dne 15. října 1920 zavázali, že se spokojí se zajištěním svých pohledávek na pozemkové částici čís. 546/1 role v Z. a že vydají výmazné prohlášení k výmazu pohledávek z dluhopisu ze dne 15. října 1920, vložených na panství Z. jako vložce vedlejší. Nižší soudy v důsledku svého mylného právního názoru, že dle §u 1 obstávkového zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. jsou absolutně neplatny jak zástavní smlouva ze dne 15. října 1920, tak i vklad zástavního práva za pohledávky žalovaných ve výši 300 000 Kč na deskový statek v Z., opírající se o onu smlouvu, tímto žalobním důvodem se vůbec nezabývaly a nepřipustily důkazů o okolnostech, tvrzených žalovanými na obranu proti tvrzením žalobním, jimiž žalobci opřeli, jak uvedeno, svůj nárok na výmaz pohledávek o slib, daný žalovanými firmě F. C., kterýžto nárok dle žalobního tvrzení přešel na žalobce s držením deskového statku Z. a mimo to výslovným postupem od dřívější majitelky statku toho, t. j. firmy F. C.

Citace:

č. 3652. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 450-453.