Čís. 14454.
Zvláštní výhoda podle § 151 konk. řádu.
(Rozh. ze dne 18. června 1935, Rv II 456/3.)
Žalovaný přihlásil ke konkursu žalobkyně firmy P. a spol. v j. v první třídě věřitelů pohledávku 29000 Kč, která byla uznána správcem konkursní podstaty jen částkou 13050 Kč, a v třetí třídě věřitelů pohledávku 120850 Kč. Dne 19. září 1932 došlo k nucenému vyrovnání, dle něhož měli obdrželi věřitelé třetí třídy 20% svých pohledávek, splatných ve třech splátkách, a to první splátku 10,% do měsíce po pravoplatném potvrzení vyrovnání, druhou splátku 5% do 6 měsíců po splatnosti první splátky a poslední splátku 5% do 9 měsíců po splatnosti první splátky ve měně československé. Krajský soud v J. potvrdil toto nucené vyrovnání usneseními ze dne 27. září 1932, které bylo dne 7. října 1932 na soudní desce vyvěšeno. Žalovaný tvrdě, že žalobkyně (a její veřejní společníci) zaplatila toliko částečně prvou splátku, že další splátky, ač upomenuta doporučenými dopisy, nezaplatila a že nastaly tak následky § 163 konk. řádu, vymáhá mobilární exekucí zbytek celé přihlášené pohledávky. V žalobě o nepřípustnost této exekuce podle § 35 ex. ř. namítla žalobkyně, že ještě za konkursního řízení zavázala se zaplatiti žalovanému podle dohody s ním dne 26. září 1932 uzavřené k úplnému vyrovnání všech nároků, které přihlásil ke konkursnímu řízení, celkem 24000 Kč a to tím způsobem, že obdržel žalovaný 7500 Kč od správce konkursní podstaty Dr. F-a. Zbytek 16500 Kč měl obdržeti v ročních splátkách po 2000 Kč. První byla splatná 31. prosince 1932. Poněvadž tyto platby smluvně převzaté konala, nemůže býti řeči o tom, že pro nedodržení nuceného vyrovnání pohledávka žalovaného proti ní obživla a jest proto také exekuce proti ní vedená nepřípustná. Prvý soud uznal podle žaloby. Důvody: Řešiti jest jen otázku, zdali dohoda uzavřená žalobkyní se žalovaným jest pro žalovaného nezávazná. Především není správné mínění žalovaného, že nucené vyrovnání jest podle § 164 konk. řádu bezúčinné, jestliže úpadce ujedná s jednotlivými věřiteli menší kvótu, protože je pro něho vyloučeno, aby zaplatil věřitetelům třetí třídy 20% kvótu. Účelem nuceného vyrovnání jest, aby menšina věřitelů byla proti své vůli přinucena k tomu, uspokojiti se s kvótou, pro kterou hlasovala většina věřitelů. To však nevylučuje, že ten který věřitel zvláštním ujednáním poskytne úpadci ještě větší slevy než nucené vyrovnání, jak to učinil žalovaný dohodou ze dne 26. září 1932. Jest tedy s tohoto hlediska dohoda ze dne 26. září 1932 platná a účinná. Další námitka žalovaného, že dohoda ze dne 26. září 1932 je pro něho nezávazná proto, že Josef P. mu sliboval výhodné zaměstnání u firmy a takto zvláštních výhod, rovněž neobstojí. Podle § 164 odst. 1 konk. ř. může každý konkursní věřitel, bylo-li nuceného vyrovnání dosaženo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, žalovali, aby mu byl zaplacen schodek, neb aby byla jinaká výhoda prohlášena za bezúčinnou. Tento nárok však podle odstavce 2 § 164 nepřísluší konkursním věřitelům, kteří se súčastnili nedovolených úmluv. Pro takového věřitele je tedy nucené vyrovnání účinné. Vzdal-li se takový věřitel zvláštním ujednáními s úpadcem za to, že mu úpadce poskytl neb přislíbil zvláštní výhodu, částečně svých nároků, které by měl podle nuceného vyrovnání, není tu příčiny, proč by takové vzdání se mělo býti neplatné a bezúčinné a nedá se z ustanovení § 164 konk. ř., aniž z jiného zákonného ustanovení vyvozovati, že by byla v takovém případě zvláštní dohoda mezi stranami sjednaná nevázaná. I kdyby se tedy mělo za to, že žalovaný v ujednání ze dne 26. září 1932 jen proto poskytl úpadkyni větší slevy, než poskytuje nucené vyrovnání, že Josef P. mu sliboval další zaměstnání u firmy a že toto slibování jest považovati za zvláštní výhodu ve smyslu § 164 konk. ř., bylo by přece toto ujednání ze dne 26. září 1932 pro žalovaného závazné. Pokud konečně žalovaný ve svých námitkách tvrdí, že ujednání ze dne 26. září 1932 nemá pro něho závaznosti, protože úpadce za trvání konkursního řízení není ani svéprávným, ani způsobilým k právnímu jednání, není ani toto tvrzení správné. Zahájením konkursu nezrušuje se ani svéprávnost úpadcova ani jeho způsobilost k právnímu jednání, nýbrž nastává jen, jak vyplývá z ustanovení §§ 3 a 4 konk. ř., obmezení jeho způsobilosti k právnímu jednání potud, že bezúčinná jsou právní jednání, kterýmiž úpadce disponuje konkursní podstatou. Naproti tomu jsou platná jednání úpadcova vázaná podmínkou, že konkurs bude zrušen. O takové právní jednání v souzeném případě jde, neboť ujednáním ze dne 26. září 1932 byl stanoven nárok žaldvanéhoi pro případ, že konkurs bude po sjednání nuceného vyrovnání podle § 159 konk. ř. zrušen, což se také usnesením ze dne 22. května 1933 stalo. Podle konkursního řádu měl žalovaný pro svou původní pohledávku proti firmě P. a spol. exekuční titul vzniklý zápisem konkursního komisaře v seznamu přihlášek. Žalovaný tvrdil ve svém exekučním návrhu, že podle § 163 konk. ř. obživl tento jeho původní exekuční titul proti firmě P. a spoL, protože tato nesplnila závazek z nuceného vyrovnání. Firma P. a spol. neměla proti žalovanému žádného závazku z nuceného vyrovnání, neboť toto nenabylo v poměru mezi firmou P. a spol. a žalovaným vůbec nikdy platnosti, protože závazky firmy P. a spol. proti žalovanému byly urovnány zvláštní dohodou ze dne 26. září 1932. Sjednáním této zvláštní dohody zanikl exekuční titul vzniklý žalovanému zápisem konkursního komisaře v seznamu přihlášek. Na základě toho exekučního titulu byla proti žalobkyni povolena exekuce. Poněvadž se v tomto sporu ukázalo, že exekuční titul ten zanikl ujednání ze dne 26. září 1932, bylo žalobnímu nároku vyhověno. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Nelže sice nic namítati proti tomu, když úpadce se dohodne po přijatém vyrovnání s věřitelem, že se spokojí s kvótami menšími. To by bylo však správné pouze v případě, kdyby k tomu nebylo připojeno nějaké další ustanovení o zvláštních výhodách pro věřitele. V přítomném případě tvrdil žalovaný, že dlužnice mu slíbila zvláštní výhody, totiž že po skončení konkursu bude znovu přijat jako dílovedoucí do jejího podniku za výhodných podmínek. Dohoda ze 26. září 1932 neobsahuje sice ustanovení, že jest přímá spojitost mezi snížením kvót a mezi úmluvou o znovupřijetí žalovaného do podniku firmy. Přesto bylo ve skutečnosti jednáno o tom, že žalovaný bude opět do služeb firmy přijat, když tato začne pracovat po konkursu a o služebním poměru mělo býti uzavřeno zvláštní ujednání. Třeba uvážiti, že pohledávka žalobcova u žalovaného ve III. třídě činila 120800 Kč, že vyrovnání bylo přijato na 20% kvót splatných nejpozději do 16 měsíců po pravoplatném potvrzení nuceného vyrovnání a že dohoda z 26. září 1932 závazek úpadkyně snižovala, pokud jde o pohledávku III. třídy, na pouhých 16500 Kč splatných po 2000 Kč ročně počínaje 31. prosincem 1932, pročež nelze pochybovati o tom, že byla přímá souvislost mezi snížením pohledávky žalovaného a přislíbením znovupřijetí žalovaného do zaměstnání úpadkyně po skončení konkursu za výhodných podmínek. Žalovaný by nebyl jinak měl zájem na tom, aby snižoval dále přijaté již kvóty, kdyby nejednalo se o jeho znovupřijetí od práce za výhodných podmínek. Také žalující strana nepopřela, že šlo o úmluvu vzhledem ke slíbeným zvláštním výhodám. Tato skutečnost je zjištěna. Žalovaný může neplatnost zmíněné dohody namítati přesto, že na ní sám měl účast. Tato podmínka ve smyslu § 164 konk. ř. týká se pouze naříkání platnosti učiněného nuceného vyrovnání. O to zde ve skutečnosti neběží, ježto žalovaný nepopírá pravoplatnost nuceného vyrovnání dle § 164 konk. ř., nýbrž pouze ve smyslu § 163 konk. ř. uplatňuje jeho neúčinnost proto, že přijaté kvóty nebyly zaplaceny. Ani obdobně nelze použiti ustanovení § 164 uvedeného zákona v tom smyslu, že žalovaný by jako účastník dohody o zvláštních výhodách nemohl namítati neplatnost ujednání. Zmíněné ustanovení konkursního řádu má za účel udržeti platnost nuceného vyrovnání v případě, když ten, který se účastní na zvláštních výhodách, by chtěl neplatnost vyrovnání z tohoto důvodu tvrditi. Dne 26. září 1932, když byla dohoda učiněna, nebylo ještě nucené vyrovnání schváleno. V té době byl ještě žalovaný v nejistotě, co se stane s jeho postavením, a, již proto mohlo býti snadno využitkováno této jeho situace k tomu, že bude souhlasiti s velkým snížením svého nároku, když mu bude slíbeno opětně místo. Již proto jeví se tudíž celá dohoda ze 26. září 1932 jednáním nedovoleným, směřujícím přímo proti hlavním zásadám nuceného vyrovnání spočívajícím v tom, že se má všem věřitelům III. třídy dostati stejného uspokojení. Vždyť ve smyslu § 156 konk. ř. jsou neplatná ujednání, která by se příčila obmezení zproštění dlužníka ohledně částky přesahující přijaté a pravoplatné potvrzené vyrovnání. Z toho také dlužno usuzovali na to, že jakékoliv jiné úmluvy mezi úpadcem a věřitelem jsou neplatné a nepřípustné a to tím spíše, že dle § 151 konk. ř. jest neplatná úmluva úpadce s věřitelem o poskytnutí zvláštních výhod proti jiným věřitelům stejného druhu. Následkem toho dlužno celou úmluvu z 26. září 1932 příčící se podstatě nuceného vyrovnání a také dobrým mravům pokládali za neplatnou. Protože jde o dohodu neplatnou, nemůže znamenali nějakou novou skutečnost, která by exekuční titul zastavovala nebo zrušovala. Proto právem dlužno míti za to, že i nucené vyrovnání platilo pro žalobkyni a to tak, jak bylo přijato a jak bylo potvrzeno. Žalovaný plným právem žádal o exekuci na plný zbývající obnos a to proto, že žalobkyně nesplnila vůči němu přijaté nucené vyrovnání. Podlé nuceného vyrovnání mělo býti zaplaceno 20% ve třech splátkách a to první splátka 10% od měsíce po pravoplatném potvrzení nuceného vyrovnání, druhá splátka 5% do 6 měsíců po té a poslední 5% splátka do 9 měsíců po splatnosti první splátky. Že žalující strana vůči žalovanému toto vyrovnání nesplnila, jest nesporné, žalující strana tvrdila pouze, že plní pouze zvláštní dohodu uzavřenou s žalovaným. Právem proto nastala splatnost celého zbytku dluhu, když vyrovnání nebylo plněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V úmluvě bez souhlasu věřitelů (§ 150 odstavec (2) druhá věta konk. ř.) učiněné, přijati žalovaného po skončení konkursu jako dílovedoucího za výhodných podmínek, jest obsažena zvláštní výhoda podle ’
§ 151 konk. ř., byť i žalovaný v souvislosti s tímto slibem slevil vyrovnací kvótu 24170 Kč na 1630 Kč a souhlasil se značným prodloužením splatnosti jednotlivých smluvených splátek. Neboť právě to, čeho se mu nemělo dostati vůbec a zavčas na vyrovnacích splátkách, býti nahraženo výhodnými podmínkami služební smlouvy, a tím byla porušena v § 150 odstavec 2 konk. ř. vyslovené zásada stejného nakládání pohledávek s pohledávkami věřitelů třetí třídy. Stačí objektivně zvláštní výhoda (rozhodnutí č. 9342 sb. n. s.) a nesejde ani na tom, zda byla splněna čili nic (srovn. rozhodnutí č. 6947 sb. n. s.), ani na tom, zda onen slib byl možný jen vzhledem k osobní způsobilosti žalovaného, ani: konečně na tom, že se nedostalo žalovanému z konkursní podstaty nic více, než ostatním věřitelům, poněvadž § 151 konk. ř. takového rozdílu nečiní a pokládá podle důvodové zprávy str. 132 každou úmluvu o zvláštních výhodách, nepojatou do vyrovnání samého, za nemravnou, ať k ní došlo kdykoliv. Je proto úmluva ze dne 26. září 1932 neplatná a nemůže se jí dovolatel dovolávati k odůvodnění, že nárok žalovaného plynoucí z exekučního titulu podle § 63 konk. ř. byl touto dohodou zrušen nebo staven. Nesplnili-li žalobci; nucené vyrovnání úplně a včas, jest žalovaný oprávněn podle §§ 63, 64 a 163 konk. ř. vymáhati celou pohledávku.