NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10308.

Námitky podle §§ 35 a 36 ex. ř. lze podati jen proti vymáhajícímu věřiteli, nikoliv proti právnímu zástupci, jenž návrh na povolení exekuce neučinil jménem vlastním, nýbrž jménem cizím, třebas za osobu (firmu), jíž v době podání exekučního návrhu již nebylo.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1930, Rv I 1824/29). K vydobytí pohledávky firmy Š. navrhl její právní zástupce Dr. H. povolení exekuce proti dlužnici, firmě E. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se firma E. na Dr. H-ovi, by bylo uznáno právem, že povolená exekuce jest neplatnou, a by exekuční soud byl požádán, by exekuci zastavil a všechny provedené exekuční úkony zrušil. Žalobu odůvodňovala žalobkyně tím, že vymáhaná pohledávka zamkla zaplacením, což však nelze uplatnili proti firmě Š., jež již zanikla a byla vymazána z rejstříku, takže nebyla oprávněna podati exekuční návrh, aniž tak mohl za ni učiniti žalovaný, jehož plná moc zamkla podle § 1023 obč. zák. zrušením společnosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: V tomto sporu jest předem rozřešiti otázku, zda žalovaný byl oprávněn podati exekuční žádost v zastoupení firmy Š. Jak jest nesporno, a jak plyne také ze spisů, zastupoval žalovaný firmu Š. na základě plné moci procesní udělené jí dne 25. června 1926 ve sporu Ck II a 370/26. Podle § 31 čís. 3 c. ř. s. opravňuje plná moc advokáta též k zavedení exekuce. § 1022 obč. zák. stanoví, že pomíjí plná moc smrtí zmocnitelovou. § 35 c. ř. s., zákon pozdější, stanoví, že se procesní plná moc neruší ani smrtí zmocnitelovou. Případ § 1023 obč. zák., že se plné moci vydané korporací (společenstvem), zrušují zánikem společenstva, není výslovně zmíněn v c. ř., pokud jde o procesní plné moci. Jest proto podle přesvědčení soudu použíti v takovém případě obdobně ustanovení § 35 c. ř. s. a hleděti na zrušení společnosti tak, jakoby šlo o smrt osoby fysické. Neboť, kdyby mělo platili ustanovení § 1023 obč. zák. i pro právo procesní, neměl by odpůrce v případě zrušení společnosti možnost, by spor již započatý skončil, ježto civilní řád soudní nemá v oddílu »přerušení a klid řízení« (§§ 155 až 170 c. ř. s.) ustanovení, že má nastati v případě zrušení, společnosti přerušení sporu, aniž má ustanovení, jak by se mělo v přerušeném sporu opět pokračovati. Proto podle názoru soudu v případě zrušení společnosti platí procesní moc společnosti udělená i nadále, pokud ovšem nebyla odvolána. Byl tedy žalovaný oprávněn jménem své mandantky firmy S. podati exekuční návrh, třebas byla společnost zrušena. Žaloba však čelí přímo proti žalovanému, jenž nejednal jménem vlastním, nýbrž jako procesní zmocněnec, nemůže proto býti osobně žalován o zrušení exekuce a nedostává se tu proto pasivní opráv¬ nění k žalobě. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaný není vymáhajícím věřitelem, ani jeho universálním ani singulárním nástupcem, nýbrž jen bývalým procesním zástupcem (plnomocníkem). Nesměřuje tudíž žaloba proti vymáhajícímu věřiteli, nýbrž proti jeho bývalému plnomocníku, jenž není k tomuto sporu pasivně oprávněn. Otázku, zda žalovaný vedl exekuci bez řádné plné moci jako falsus procurator není potřebí v tomto sporu řešiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jak patrno ze žaloby, zejména ze žalobního návrhu, by byl vynesen rozsudek, že exekuce jest neplatnou (správněji nepřípustnou) a že exekuční soud se žádá, by exekuci zastavil a všechny již provedené exekuční úkony zrušil, nežaloval žalobce o náhradu škody, jež prý mu, jak nyní tvrdí, byla způsobena tím, že žalovaný učinil návrh na povolení exekuce jménem firmy Š., ačkoliv firma tehdy již neexistovala a žalovaný tedy již nebyl jejím zmocněncem a tudíž povolení exekuce zavinil, nýbrž podal proti povolení exekuce námitky, které ovšem mohly směřovati jen proti vymáhajícímu věřiteli, nikoli však proti právnímu zástupci, který návrh na povolení exekuce neučinil jménem vlastním, nýbrž jménem cizím, jak správně dolíčil již odvolací soud. Při tom jest naprosto vedlejší, zda tu vymáhající věřitel ještě byl, či již nebyl, jelikož z toho, že tu již nebyl, plynulo by jen, že námitky ve smyslu § 35 pokud se týče 36 ex. ř. nemohly býti proti němu podány, nikoliv však, že by mohly býti podány proti osobě, která není a nebyla vymáhající věřitelkou. Nejde proto o otázku, kdo neplatnost, správně patrně povolení exekuce zavinil, ano, jakž dolíčeno, o náhradu škody nebylo žalováno, a v důsledku toho ani o otázku oprávnění žalovaného ve sporu o náhradu škody, nýbrž o otázku jeho oprávnění ve sporu o neplatnost (nepřípustnost) exekuce, která jak uvedeno, odvolacím soudem byla rozřešena správně. Výtka nesprávného právního posouzení věci jest tudíž neopodstatněna. Ale bezdůvodná jest i další výtka, že odvolací soud odmítl řešiti otázku, jak dalece žalovaný vedl exekuci bez řádné plné moci, pokud se týče jako falsus procurator, a nezabýval se příslušnými vývody odvolacího spisu, a jest naopak souhlasiti s tímto postupem odvolacího soudu, ano, jak opětně již bylo řečeno, z důvodu náhrady škody nebylo žalováno, a změna žaloby, na níž se napadený rozsudek zakládá, a zejména tedy změna žalobního důvodu v opravném řízení ani se svolením odpůrcovým není dovolena (§§ 483 třetí odstavec a 513 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 10308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 689-691.