NPD documents search: Sociální revue, 11 (1930) - Věcné i právní předpoklady nároku na odměnu za práci přes čas.

Ochrana zaměstnaných.
(Sděluje odb. r. F. Benáček.)
Věcné i právní předpoklady nároku na odměnu za práci přes čas. — Smlouva čís. 80/1922 Sb. z. a n. o omezení pracovních hodin nemá v československé republice platnosti vnitrostátní.

Žalobě o zaplacení 10570 Kč s přísl., podané u místně příslušného soudu na Slovensku, bylo ve všech třech instancích vyhověno, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Jak soud prvé stolice, tak i odvolací soud přihlédl při zjištění skutkového stavu k okolnosti, že zaměstnanci žalované firmy a tedy i žalobkyně podepsala výplatní listinu s doložkou »Überstunden bis 1. August 1926«; z této okolnosti však nedospěly k přesvědčení, že se žalobkyně zřekla nároku na náležitou odměnu za práce, vykonané přes čas do 1. srpna 1926, a že považovala tento svůj nárok za úplně uspokojený částkou, jejíž příjem v řečené listině svým podpisem potvrdila. Nemá proto žádného podkladu výtka žalované firmy, že odvolací soud zjistil skutkový stav porušením právních pravidel tím, že nepřihlížel k okolnosti, že žalobkyně i písemně potvrdila, že její práce přes čas za dobu minulou byla vyrovnána částkou 690 Kč. — Poněvadž však odvolací soud ve svém rozsudku zevrubně uvedl též příčiny, které vyvolaly přesvědčení ohledně pravdivosti tvrzení žalobkyně, že se ona nikdy nezřekla svého nároku na řádnou odměnu za práce vykonané přes čas a že částky žalovanou stranou z tohoto titulu vyplácené dostávala jen à conto na tuto odměnu, vyhověl soud své povinnosti podle § 270 uh. civ. ř. s., čímž implicite odůvodnil i to, proč věřil výpovědi žalobkyně. — Poněvadž práce konaná přes čas má býti odměněna zvláště, podle donucovacího předpisu zákona č. 91/1918 Sb. z. a n., bylo povinností a v zájmu žalované strany jako zaměstnavatelky, aby se starala o náležitou kontrolu prací přes čas konaných z jejího příkazu a aby náležitou odměnu za tuto práci vyplácela dotčeným zaměstnancům právě v tom čase a týmž způsobem, jako se to dělo při obyčejné mzdě, a to bez ohledu na to, zda jednotliví zaměstnanci výslovně požadovali zaplacení zvláštní odměny za práci přes čas, či nikoli, neboť intencí řečeného zákona byla ochrana zaměstnanců jako hospodářsky slabších vůči zaměstnavatelům, kteří by velmi snadno mohli znemožniti uplatňování zákonného nároku zaměstnanců na odměnu za vícepráce po dobu trvání služebního poměru tím, že by jednoduše i zrušili služební poměr takového zaměstnance, který by chtěl svůj zákonný nárok uplatňovati. — Nebylo zjištěno, že by se žalovaná strana byla bývala dohodla se žalobkyní, že tato bude konat práce přes čas za pevně stanovený měsíční plat, nemá proto žádného podkladu výtka žalované strany, že odvolací soud uznal žalobní nárok porušením hmotného práva, když žalobkyně byla odměněna za práce konané přes čas platem pevně stanoveným. — Na mezinárodní úmluvu o omezení pracovních hodin v průmyslových závodech, uveřejněnou ve Sb. z. a n. pod č. 80/1922, žalovaná strana se neprávem odvolává, poněvadž ona úmluva upravuje práva a závazky států, úmluvu tuto uzavřevších, nikoliv však občanů toho či onoho státu; než i jinak posl. odst. článku 6 cit. úmluvy ustanovuje jen minimální zvýšení sazby mzdy za hodiny přes čas v porovnání s obyčejnou mzdou, nevylučuje tedy zvýšení zvláštní mzdy za práce konané přes čas o více než 25% v porovnání s obyčejnou mzdou.
(Rozh. Nejvyššího soudu ze dne 15. února 1929, Rv III 1452/28. Srovnej rozhodnutí ze dne 17. června 1926, Rv II 109/26, uveřejněné zčásti v »Soc. revui« 1927, str. 272.)

Citace:

Věcné i právní předpoklady nároku na odměnu za práci přes čas.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 203-204.