Authors:
= Boh. adm., 5 (1923), sv. 2
PDF

Č. 2786.


Dávka z přírůstku hodnoty: žádost za prodloužení lhůty k podání stížnosti proti platebnímu rozkazu o dávce z přírůstku hodnoty jest podati ve smyslu § 21, odst. 2 dávk. řádu z r. 1920 u vyměřujícího úřadu.
(Nález ze dne 22. října 1923 č. 1102.)
Věc: Dr. Ing. Frant. S. v H. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran opožděného podání odvolání ve věci dávky 7 přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuto bylo odvolání st-le z platebního rozkazu vyměřujícího úřadu ohledně dávky z přírůstku hodnoty z převodu nemovitostí ve vl. č. — v Ž. kupní smlouvou z 27. července 1921 podané jako opožděné.
Nař. platební rozkaz byl st-li doručen 8. června 1922 s právním poučením o podání stížnosti.
Dne 5. července 1922 podal st-l žádost na zemský inspektorát o prodloužení lhůty ke stížnosti proti platebnímu rozkazu o 1 měsíc; k žádosti té vyměřující úřad straně sdělil výměrem z 20. července 1922, že lhůta pro podání stížnosti jest řádem přesně stanovena, a podotkl, že strana přípisem ze 14. ledna 1922 byla vyzvána k vyplnění přiznání a předložení dokladů, ovšem bezvýsledně.
Dne 24. července 1922 žádala strana opětně o prodloužení lhůty k podání stížnosti proti platebnímu rozkazu a uvedla, že jí vyzvání k podání přiznání doručeno nebylo, obdržela je prý manželka st-le, řízení i platební rozkaz jest tedy zmatečný; in merito uplatňuje, že při určení nabývací ceny nebyl vzat zřetel k přístavbám; prosí o prodloužení lhůty do 1. září 1922, po případě navrhuje, aby tato žádost byla postoupena k rozhodnutí druhé stolici.
Aniž obdržel vyřízení této žádosti, st-l podal odvolání z platebního rozkazu dne 5. srpna 1922, opakuje návrhy žádosti z 24. července 1922.
Žal. úřad pokládá odvolání st-lovo za opožděné z důvodu, že lhůta k podání odvolání žádostí ze dne 5. července 1922 nebyla přerušena, ježto žádost nebyla podána u úřadu k povolení prodloužení lhůty příslušného, to jest, u rekursní instance, ježto prý jedině tato může o takové žádosti rozhodnouti; žádného vlivu na běh lhůty prý nemělo, že zemský inspektorát přípisem z 20. července 1922 straně sdělil dodatkem k platebnímu rozkazu důvody, neboť strana o sdělení důvodů nežádala a pouze podáním takové žádosti bylo by lze běh lhůty přerušiti.
Stížnost proti rozhodnutí tomu pokládá nss důvodnou.
Ve věcech dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí platí dle § 21, odst. 2 dávk. řádu z r. 1920 v řízení rekursním ustanovení lhůtového zákona z 19. března 1876 č. 28 ř. z.
Zákon tento opravňuje úřad, u něhož se má opravnému prostředku průchod zjednati, aby lhůtu rekursní prodlužoval.
Výklad žal. úřadu, jako by úřadem tímto byla druhá stolice t. j. zsv, u něhož prý žádost takovou nutno podati, má-li býti lhůta přerušena, nelze uznati správným. Zákon sám v § 1 nařizuje, že stížnost dlužno podati tomu orgánu, od něhož rozhodnutí pochází; mluví-li zákon dále o tom, že lhůtu může prodloužiti úřad, u něhož se má právnímu prostředku zjednati průchod, nemůže býti pochyby, že je to úřad první stolice, který nař. rozhodnutí vydal.
Z toho plyne, že lhůta ke stížnosti byla přerušena žádostí o její prodloužení dne 5. července 1922 podanou ve smyslu cit. zák. z 19. března 1876 č. 28 ř. z. do dne, kdy vyřízení o ní straně bylo doručeno, t. j. dle tvrzení stížnosti dne 22. července, tak že zbyly k podání stížnosti vzhledem k uplynulým 27 dnům od 8. června (doručení platebního rozkazu) do 5. července (podání žádosti o prodloužení lhůty) ještě 3 dny.
Tento zbytek lhůty však při podání odvolání dne 5. srpna 1922 ještě neuplynul, ježto podáním ze dne 24. července 1922 bylo během lhůty st-lem nejenom o prodloužení lhůty žádáno, nýbrž podání toto obsahovalo zároveň stížnost jak proti odepření lhůty tak i proti platebnímu rozkazu samému a ježto na tuto žádost nedošlo do 5. srpna 1922 st-le vyřízení, bylo též odvolání tohoto dne ještě podáno včas.
Bylo proto nař. rozhodnutí, jež na mylném výkladu zákona spočívá, zrušiti jako zákonu odporující.
Citace:
č. 2786. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 809-811.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).