NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9590.

Pokud k obvyklému a přiměřenému užívání najatého bytu náleží i zřízení telefonu.
Změnily-li se poměry nájemníka tak, že potřebuje najatého bytu k výkonu advokacie, a nezpůsobuje-li spoluužívání bytu k tomuto účelu pronajímateli škodu, nelze spatřovati ve výkonu advokacie v najatém bytě překročení smluvního nájemného práva, leč že bylo při uzavření nájemní smlouvy umluveno, že nájemce bude užívati místnosti jen jako bytu. Provozování advokacie vyžaduje vyvěšení orientačních tabulek na domě, v průjezdě a na schodech.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1930, Rv I 213/29).
Nájemce, advokát v hlavním městě, žaloval pronajímatele, by byl uznán povinným trpěti, 1) by si žalobce zařídil ve svém bytě státní telefon, (a k tomu účelu podepsati telefonní přihlášku), 2) by si žalobce vyvěsil na uliční zdi domu, pak v průjezdě a ve schodišti domu oznámky označující advokátní kancelář. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobnímu žádání ad 1), žalobní žádání ad 2) zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného, k odvolání žalobcovu vyhověl i žalobnímu žádání ad 2). Důvody: K odvolání žalova- ného: Jest sice pravdou, že zákon výslovně nikde nestanoví povinnost majitele domu, trpěti nájemníku zařízení telefonu a podepsati mu potřebné prohlášení pro příslušný poštovní úřad, avšak ve smyslu § 1098 obč. zák. nabývá nájemce uzavřením nájemní smlouvy plného užívacího práva k najatým místnostem, a, není-li zvláštního odchylného ujednání mezi stranami, náleží mu užívání předmětu nájmu, jež jest podle povahy věci a podle okolností obvyklé. V souzeném případě jest byt v domě v samém středu hlavního města Prahy v nejživější ulici a byl pronajat žalobci, jenž jest doktorem práv a ředitelem banky ve výslužbě, tudíž osobě, kulturně, společensky a hospodářsky vysoce postavené. Vzhledem k tomu uznává i odvolací soud, že nutno uznati samozřejmým zařízení státního telefonu do bytu, i kdyby se v něm neprovozovala advokacie. Avšak, i kdyby tomu tak nebylo, jest dále uznati, že žalobce tím, že se rozhodl, provozovati ve svém bytě advokacii za současného používání místností k bydlení, nedopustil se ničeho, co by bylo lze uznati nedovoleným, ano jest nesporno, že zákaz toho nebyl mezi stranami ujednán. Zejména tomu nevadí ani zákon ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. plativší do 1. července 1928, jenž sice v § 4 vyžadoval k používání části bytu k jiným účelům, než k bydlení, výslovné povolení úřední, avšak v § 5 stanovil, že předpis ten neplatí pro advokátní kanceláře, nemá-li advokát jiného vlastního bytu. Že žalobce takovýto jiný byt má, nebylo ani tvrzeno. Byl-li tudíž žalobce oprávněn, v části svého bytu provozovati advokacii, tím spíše má nárok na zařízení státního telefonu, což pro tento případ i odvolání žalované strany samo uznává. Má-li žalobce nárok, by mu bylo poskytnuto užívání bytu se zařízením státního telefonu, jest žalovaná firma jako pronajímatelka povinna učiniti vše, čeho jest s její strany zapotřebí, by žalobce takového užívání mohl dosíci, a k tomu v tomto případě náleží i podpis telefonní přihlášky. K odvolání žalobce: Při právním posouzení nároku, týkajícího se oznámek o advokátní kanceláři, jest poukázati k tomu, co svrchu bylo uvedeno o žalobcově oprávnění, provozovati v části najatého bytu advokacii. Nepřísluší-li žalované firmě právo zakázati žalobci toto provozování advokacie, nutno uznati žalobce oprávněným advokacii provozovati a jest podle § 44 živnost. řádu povinným užívati vhodné nynější označení na místnostech provozovacích. Této jeho zákonné povinnosti pak samozřejmě musí odpovídati povinnost pronajímatelova trpěti na domě oznámky, a to ve smyslu svrchu uvedeného výkladu § 1098 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Nejvyšší soud souhlasí s oběma nižšími soudy, že by žalovaná strana byla povinna svoliti ke zřízení telefonu v žalobcově bytě i kdyby ho nepotřeboval právě k provozování advokacie. Poněvadž nebyl mezi stranami způsob užívání bytu ujednán, má žalobce právo užívati ho způsobem obvyklým a přiměřeným svému stavu, zaměstnání a své domácnosti. (§§ 1098 a 505 obč. zák.). Že k obvyklému a přiměřenému užívání třípokojového bytu s příslušenstvím v třetím patře velkoměst-
10* ského domu rodinou doktora práv a bankovního ředitele ve výslužbě náleží i zřízení telefonu, bylo nižšími soudy správně uznáno a odůvodněno, a svědčí tomu i to, že žalobcův předchůdce v témž bytě telefon měl. Žalovaná strana byla právem odsouzena, by svolila ke zřízení telefonu, a to bez ohledu k tomu, zda má žalobce právo používati bytu k provozování advokacie. Tuto otázku jest řešiti jen k vůli rozhodnutí o dalším žalobním nároku, by žalovaná strana svolila k vyvěšení orientačních tabulek žalobcových na domě, v průjezdě a na schodišti. Při skutkovém zjištění, že při založení nájemního poměru nebylo v této příčině nic ujednáno, jest i tuto otázku rozhodnouti ve prospěch žalobce. Žalovaná strana mohla by se provozování advokacie žalobcem v jeho bytě brániti jen, kdyby bylo pro ni jako vlastnici domu škodlivou změnou v užívání bytu, najmě, kdyby bylo spojeno s větším opotřebením bytu a domu než, kdyby byt zůstal vyhražen pouhému bydlení. V této příčině nebylo nic zjištěno, ba ani tvrzeno. Podle zákonů o mimořádných opatřeních bytové péče, a to § 5 čís. 1 čís. 1 zákona čís. 225/1922 a § 2 zákona čís. 118/1928 nepokládá se spoluužívání bytu k výkonu povolání za změnu určení bytu, k němuž by bylo třeba souhlasu vlastníka domu a úředního povolení, podle zákonů o ochraně nájemníků není takové užívání bytu důvodem, z něhož by soud mohl svoliti k výpovědi nájemní smlouvy. Žalovaná firma si musila pronajímajíc byt jako byt náhradní, podléhající zákonům o ochraně nájemníků, býti vědoma toho, že její výpovědní právo bude obmezeno, že poměry a potřeby žalobcovy se za trvání nájemního poměru mohou změniti a následkem toho se změní i způsob používání pronajatého bytu. Když se poměry žalobcovy změnily tak, že potřebuje bytu k výkonu advokacie a když spoluužívání bytu k tomuto účelu nezpůsobuje žalované škodu, nelze uznati, že žalobce jím překročil smluvní nájemní práva. Chtěla-li žalovaná strana od počátku, by bytu bylo užíváno jen jako bytu, mela to prohlásiti hned při pronájmu bytu, tedy v dopise ze dne 19. listopadu 1923, v kterémž případě by byla při posouzení soudu, zda sporný byt jest dostatečným náhradním bytem, i tato podmínka musila býti uvážena. Když opomenula tak učiniti, a nabídnutý byt byl uznán soudem za dostatečnou náhradu dřívějšího bytu, musí za nynějších mimořádných poměrů bytových trpěti, by ho žalobce užíval také k provozování advokacie. Že toto provozování vyžaduje vyvěšení orientačních tabulek na domě, v průjezdu a na schodech, nebo aspoň, že vyvěšení takové jest obvyklé, se v dovolání již nepopírá, nezáleží proto na tom, že § 44 živn. řádu, jehož se dovolává odvolací soud, neplatí pro souzený případ, poněvadž se živnostenský řád nevztahuje na provozování advokacie. Zbytečně doličuje dovolání, že si žalobce nemůže osobovati právo služebnosti, neboť žalobce se nedomáhá trpění služebnosti, nýbrž uznání nájemních práv. Poukazováním k tomu, že provozováním advokacie ve sporném bytě trpí žalovaná strana škodu, poněvadž dřívější nájemník se při pronájmu bytu jako bytu náhradního zavázal dopláceti na činži 240 Kč ročně a odepírá nyní placení, poněvadž se bytu neužívá již k účelům obytným, vyvrací žalovaná strana sice neučiněnou, avšak možnou námitku, že její postup jest pouhou šikánou, jež by podle § 1295 obč. zák. zava- zovala k náhradě škody, avšak práva žalobcova nemohou býti zkrácena úmluvami žalované strany s třetí osobou, tím méně neplněním takových úmluv třetí stranou. Proto jest i tato námitka bezpodstatná.

Citace:

Čís. 9590. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 174-177.