Čís. 2121.

Dřívější dovětek, který nebyl zřízen se zřetelem k určité závěti, se pozdější závětí o sobě neruší, leč že by z ní byla nepochybně zřejma vůle zůstavitelova, zrušiti i dřívější dovětek.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1922, Rv I 739/22.)
Závětí ze dne 23. října 1916 odkázal zůstavitel žalobkyni (své hospodyni) 70000 Kč, dovětkem pak ze dne 7. června 1918 zařízení dvou světnic. Závětí ze dne 27. ledna 1920 zrušil zůstavitel dřívější závěť (ze dne 23. října 1916) a prohlásil, že žalobkyně pro nedbalost v poslední době obdrží pouze 10000 Kč. Žaloba, by bylo určeno, že dovětek ze dne 7. června 1918 jest po právu, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Vzhledem na poslední řízení, ve kterých zůstavitel obmyslil žalobkyni peněžitými odkazy, pokud se týče ročními důchody, vzal soud z obsahu listiny ze dne 7. června 1918 za prokázáno, že tato jest dovětkem ve smyslu § 552 a 553 obč. zák., že zůstavitel při sepsání této listiny nic jiného nemínil, než žalobkyni pro případ svého úmrtí věci v této listině uvedené odkázati. Podle § 713 a 714 obč. zák. jest dřívější dovětek zrušen následující závětí, je-li tato závěť v odboru s dovětkem a nezle ze závěti zřejmě poznati, že zůstavitel mínil dřívější dovětek v platnosti ponechati. Závětí ze dne 27. ledna 1920 pořídil zůstavitel o celém svém jmění nevyňal výslovně věci uvedené v dovětku, a jest míti za to, že dovětek byl odvolán a že jest proto neplatný. Při tom zejména dlužno poukázati k tomu, že zůstavitel žalobkyni výslovně odkázal pouze 10000 Kč dodav, že jí dříve více odkázal, že však v poslední době byla nedbalou, z čehož jasně vysvítá, že jí hodlal zanechat pouze 10000 Kč, jinak by se byl výslovně zmínil o věcech v dovětku uvedených nebo by byl výslovně prohlásil, že dovětek jest nedotknutý závětí. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Z ustanovení §§ 614, 655, 667, 641 a 673 a zejména 683 obč. zák. plyne, že vůli zůstavitele sluší vykládati nikoliv přísně dle slov, jichž použil, nýbrž přihlédaje k veškerým okolnostem, z nichž lze usuzovati na pravou vůli zůstavitelovu. Dle § 713 obč. zák. zrušuje se dřívější závěť platnou pozdější závětí netoliko ohledně toho, co tam jest ustanoveno o dědicích, nýbrž i ohledně ostatních ustanovení. Takovou závětí nezrušuje se tudíž dřívější dovětek sám o sobě, nýbrž jen potud, pokud na takový dovětek se výslovně vztahuje a jej zrušuje. V tomto případě ustanovil zůstavitel v závěti ze dne 27. ledna 1920, že žalobkyně obdrží pouze 10000 K. bylo tudíž zjistili, zda chtěl zůstavitel tímto ustanovením zrušiti dovětek ze dne 7. června 1918, ve kterém zůstavil žalobkyni zařízení 2 pokojů, koberce a kuchyňské nádobí. Vysvětlení poskytují zde četné jeho poslední vůle dřívější. Ze závětí, které strany předložily a které za pravé uznány byly, plyne, že zůstavitel zanechal žalobkyni v závěti ze dne 30. října 1909 roční důchod 1200 K, dne 28. listopadu 1915 roční důchod 2400 K, v dovětku ze dne 31. prosince 1915 50000 K a v závěti ze dne 31. října 1916 70000 K. Žalobkyně tvrdí, že zůstavitel v poslední závěti ze dne 27. ledna 1920 chtěl jen 70000 ze závěti ze dne 31. října 1916 snížiti na 10000 K, že však ustanovení toho nelze vztahovati na odkaz věcí ze dne 7. června 1918. Soud odvolací s tímto názorem souhlasí. Dle § 714 obč. zák. zrušují se pozdějším dovětkem starší odkazy nebo dovětky jen potud, pokud se s ním nesrovnávají. Ustanovení, že žalobkyně má obdržeti pouze 10000 K, má zřejmě jen ten význam, že se zrušují dřívější odkazy rent a částek peněžních. K zrušení dřívějších odkazů peněžních musilo býti v poslední závěti výslovně k tomu poukázáno, že zmíněné odkazy se zrušují odkazem 10000 K. Tento odkaz 10000 K však nijak neodporuje odkazu věcí obsaženému v dovětku ze dne 7. června 1918; dlužno proto z toho souditi, že tento nebyl zrušen poslední závětí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Oprávněna jest výtka žalované strany, že odvolací soud její námitkou, že lístek ze dne 7. června 1918 vůbec není dovětkem, se nezabýval, ač v odvolacím sdělení bylo na ní setrváno. Názor, projevený v dovolací odpovědi žalobkyně, že žalovaná, nepodavši odvolání proti rozsudku prvního soudu, nechala zmíněný předpoklad netknutým, jest zřejmě mylný; vždyť žalovaná nemohla se ani odvolati z rozsudku prvního soudu, který byl jí příznivým. Ale zmíněná námitka jest bezdůvodná, dlužno spíše souhlasiti s názorem prvého soudu, že vzhledem k četným jinakým posledním pořízením Františka P-а, jež procesnímu soudu byla předložena, a v nichž zůstavitel pamatoval na žalobkyni peněžními odkazy, také lístek ze dne 7. června 1918, má ráz pořízení, jímž František P. projevil svou vůli, že žalobkyně má po jeho smrti dostati věci v něm uvedené, že jest tedy dovětkem čili kodicilem po rozumu § 553 obč. zák. Jde jen o to, zda tento dovětek byl pozdější závětí ze dne 27. ledna 1920 zrušen. Prvý soud odpověděl k této otázce kladně, odvolací soud záporně, a to dle názoru nejvyššího soudu právem. Ustanovení § 714 obč. zák., jehož soud druhé stolice se dovolává, nepřichází tu ovšem v úvahu, ježto se v něm řeší pouze otázka, nakolik se dřívější odkazy a dovětky ruší pozdějším dovětkem. Otázka, jaký vliv má pozdější závěť na dřívější dovětky, není v občanském zákonníku výslovně rozhodnuta a jest v theorii spornou. Soudní praxe postavila se na stanovisko, že dřívější intestátní kodicil t. j. dovětek, který nebyl se zřetelem k určité závěti zřízen, pozdější závětí o sobě se neruší, nýbrž že se za zrušena pokládá jen tehdy, jde-li z pozdější závěti nepochybně na jevo zůstavitelova vůle, zrušiti i dřívější zřízení odkazu. Nejvyšší soud nemá příčiny, by opustil toto právní stanovisko, a proto jest v tomto sporu pouze zkoumati, dal-li zůstavitel František P. v závěti ze dne 27. ledna 1920 způsobem, vylučujícím veškeru pochybnost, na jevo svou vůli, že také dovětek ze dne 7. června 1918 má býti neplatným. Uváží-li se, že zůstavitel v závěti ze dne 27. ledna 1920 za neplatnou prohlásil výslovně jen závěť ze dne 23. října 1916, obsahující peněžní odkaz 70000 K ve prospěch žalobkyně, nezmíniv se o pozdějším dovětku ze dne 7. června 1918, jímž zanechal žalobkyni odkaz věcný, lze míti za to, že slovy »že žalobkyně dostane jen 10000 K«, chtěl toliko vyznačiti, že žalobkyně místo oněch 70000 K, které jí odkázal v závěti ze dne 23. října 1916, má na penězích dostati jen 10000 K, a nelze vyloučiti možnosti, že nepomýšlel na to, odvolati zároveň pozdější odkaz věcí, učiněný dovětkem ze dne 7. června 1918 beze vztahu ke zrušené závěti ze dne 23. října 1916. Poněvadž takto zůstavitelova vůle, odvolati také tento odkaz, není nade vši pochybu prokázána, dlužno za správné uznati rozhodnutí soudu odvolacího, jenž, vyhověv žalobě, zjistil platnost sporného dovětku.

Citace:

Č. 5237. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 729-730.