NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 8753.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Dráha ručí jen, je-li tu příhoda v dopravě a bylo-li příhodou v dopravě způsobeno poranění neb usmrcení člověka. Jest rozeznávati mezi příhodou v dopravě a úrazem. Dráha jest podle § 2 zák. vyviněna jen, prokáže-li, že příhoda v dopravě (nikoliv úraz) byla zaviněna poškozeným. V tom, že dráha použila za zimní doby vozu se stupátky kluzkými, ledem pokrytými a pískem neposypanými, jest spatřovati příhodu v dopravě.
Dráha ručí zásadně i tenkráte, nebyla-li příhoda v dopravě jedinou a to bezprostřední příčinou úrazu.
V tom, že poškozený samovolně sestoupil za jízdy vlaku s plošiny na kluzká, ledem pokrytá stupátka, jest spatřovati jeho spoluzavinění na úrazu.
(Rozh. ze dne 1. března 1929, Rv I 1324/28.)
Žalobce sestoupil ještě za jízdy vlaku s plošiny na kluzká stupátka, sklouzl s nich a utrpěl úraz. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice z polovice důvodem po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobcovu, k odvolání žalované dráhy uznal žalobní nárok důvodem po právu jen jednou třetinou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované dráhy, k žalobcovu dovolání obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Podle § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. má se vždy za to, bylo-li příhodou v dopravě železnice způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka, že příhoda tato nastala zaviněním podniku nebo lidí, jichž užívá v provozu. Za zavinění těchto osob ručí podnik jako za své vlastní zavinění podle §§ 1325 až 1327 obč. zák. Z toho plyne, že železniční podnik ručí jen, je-li tu příhoda v dopravě a bylo-li příhodou v dopravě způsobeno člověku poranění na těle, což přirozeně předpokládá, že příhoda v dopravě byla o sobě způsobilá přivoditi poškození člověka. Ve správném řešení těchto otázek spočívá jádro věci. Odvolací soud se jen z části zabýval těmito otázkami a, pokud tak učinil, neřešil je správně. Nelze mu především přisvědčiti potud, pokud shledává v souzeném případě příhodu v dopravě, tedy úchylku od obyčejné a normální dopravy v tom, že se žalobce s kluzkého stupátka smekl, spadl na zem, byl vlečen a dostal se pravou rukou pod kola vlaku. Odvolací soud stotožňuje tu příčinu s účinkem. Zákon přesně rozeznává i v § 1 tak i v § 2 mezi příhodou v dopravě (příčinou) a úrazem (účinkem), mluvě o tom, že podnik ručí, bylo-li způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka příhodou v dopravě. Odvolací soud důsledkem tohoto svého mylného nazírání dospěl k dalšímu mylnému úsudku, že je žalovaná strana z části vyviněna tím, že žalobce spoluzavinil úraz. Neboť podle § 2 cit. zák. je podnik vyviněn jen tenkráte a jen tou měrou, když a pokud dokáže, že příhoda v dopravě (nikoliv úraz) byla zaviněna poškozeným, a namítá-li žalovaná strana, že si žalobce sám zavinil úraz, neuplatňuje tím vyviňovací důkaz po rozumu § 2 cit. zák., nýbrž popírá, že úraz způsoben byl příhodou v dopravě, popírá tedy příčinnou souvislost mezi příhodou v dopravě a úrazem a tím předpoklad § 1 cit. zák. Příhodu jest v souzeném případě správně shledávati v tom, že dráha použila za zimní doby vozu se stupátky kluzkými, ledem pokrytými a pískem neposypanými. Neboť odpovídá normální železniční dopravě, by stupátka vozů byla v takovém stavu, že cestující mohou bezpečně do vozů nastupovati a z vozů sestupovati. Že řečená příhoda v dopravě byla o sobě způsobilá přivoditi tělesné poškození člověka, o tom nelze důvodně pochybovati. Jelikož pak bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalobce se smekl a spadl se stupátka proto, že bylo kluzké a ledem po- kryté, a že tím utrpěl poranění na těle, jest tu předpoklad § 1 cit. zák., příčinná souvislost mezi příhodou v dopravě a úrazem a ručí tedy žalovaná strana ve smyslu §§ 1325—1327 obč. zák. Neboť železniční podnik ručí v zásadě i tenkráte, nebyla-li příhoda v dopravě jedinou a to bezprostřední, tedy poslední příčinou úrazu. Že tomu tak, jest zřejmo ze zákona, jenž v původním doslovu v § 1 nikoli snad nahodile, nýbrž úmyslně používá slova »herbeiführen«, kdežto v § 2 mluví o »verursachen«. Ono slovo jest pojmem širším, zahrnujíc v sobě všechny okolnosti, ať časově nejbližší nebo vzdálenější, jež ve svém souhrnu konečně vedly ke škodnému výsledku. Leč přes to není bezvýznamnou námitka žalované strany, že žalobce jednal způsobem takovým, že se v něm zračí zřejmé jeho zavinění. Je-li totiž ona řada spoluúčinkujicích okolností založena v obyčejném běhu věci, jest ovšem pro otázku ručení podniku bez významu a nepřicházejí jednotlivé okolnosti již v úvahu. Ale jinak se má věc, zračí-li se v jedné z těchto příčin zřejmé zavinění poškozeného. V takovémto případě je tu více pramenů škody a nebyla tudíž škoda způsobena jen příhodou v dopravě. V souzeném případě bylo zjištěno, že žalobce ze své vůle a nebyv к tomu nikterak nucen sestoupil s plošiny na kluzká a ledem pokrytá stupátka, a to ještě za jízdy vlaku a když vlak přejížděl výhybky. Z toho plyne, že úraz byl způsoben v souzeném případě i tím, že žalobce jednal proti výslovnému, ve vozech vyvěšenému zákazu a způsobem, příčícím se prostému zdravému rozumu lidskému (§ 1297 obč. zák.). Nelze proto ukládati podniku, by hradil veškerou škodu, ana nebyla ve svém celku způsobena příhodou v dopravě, což předpokládá § 1 zákona. Žalobci jest přisvědčiti jen potud, že odvolací soud neposoudil po právní stránce věc správně (čís. 4 § 503 c. ř. s.), uznav, že žalobcovo zavinění jest větší a že v důsledku toho žalobní nárok jest po právu jen jednou třetinou. Dovolací soud, uváživ všechny zjištěné okolnosti, seznává, že zjištěné zavinění žalobcovo rovná se míře zavinění, jež podle § 1 zákona o ručení železnic nutno předpokládati na straně železničního podniku. Bylo proto v tomto směru důvodnému dovolání žalobcovu vyhověti.

Citace:

č. 8753. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 315-317.