NPD documents search: Boh. adm., 4 (1922), sv. 2

Čís. 15693.

Úpadce není oprávněn k rekursu proti usnesení vydanému v řízení o rozvrhu přejímací ceny podle § 47 náhr. zák.
Zřízením kauční hypotéky pro vedlejší závazky vzniká zástavní právo po případě i pro úroky nehledíc na to, zda byla výslovně zřízena pro úroky zadržené za dobu delší tří let čili nic, ledaže by byly vyloučeny z vedlejších závazků.
V řízení o rozvrhu přejímací ceny jest soudce povinen vyzvati přihlašovatele pohledávky nezastoupeného advokátem k doplnění přihlášky a dáti mu poučení.
§ 49 náhr. zák. nerozlišuje mezi zaměstnanci vyššími a nižšími.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1936, R I 1214/36.)
Na jmění bývalého vlastníka zabraného statku byl dne 9. srpna 1932 prohlášen konkurs, který v době rozvrhového řízení podle § 47 náhr. zák. nebyl skončen.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs úpadce do usnesení rekursního soudu, týkajícího se rozvrhu přejímací ceny podle § 47 náhr. zák., nevyhověl dovolacímu rekursu správce konkursní podstaty do téhož usnesení, vyhověl však dovolacímu rekursu zaměstnance úpadcova Rudolfa Ž-a, pokud mu nebylo nic přikázáno z přejímací ceny na jeho služební požitky, zrušil v této části usnesení obou soudů a prvému soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 3, odst. 1 konk. ř. není úpadci od prohlášení konkursu dovoleno, aby nakládal svým jměním, které jest podrobeno exekuci. Není tedy úpadce, pokud jde o konkursní podstatu, procesně způsobilý a nastává zákonné zastoupení správcem konkursní podstaty. Do konkursní podstaty náleží i nemovitosti úpadce zabrané státem a tedy i přejímací cena, kterou stát za ony nemovitosti má podle §§ 59 a násl. zákona náhradového vyplatiti. Není proto úpadce v rozvrhovém řízení o přejímací ceně podle § 47 náhr. zákona oprávněn k rekursu proti rozvrhovému unesení a následkem toho ani k dovolacímu rekursu (srov. rozh. 6420, 9925, 13802 a 14315 Sb. n. s.). Správce konkursní podstaty vlastníka zabraných nemovitostí bere napadené usnesení v odpor, pokud jím byly Spořitelně v P. přikázány anuity splatné od konce prosince 1929 do konce prosince 1931 a ze starších anuit s příslušenstvím, pokud byly uhrazeny v rámci kaučních hypoték pro vedlejší závazky a pokud dalším knihovním věřitelům byly přikázány úroky a úroky z prodlení starší tří let a promlčené, v rámci kaučních hypoték pro vedlejší závazky. V té příčině vytýká především, že kauční hypotéky těchto věřitelů pro vedlejší závazky nebyly podle příslušných dlužních úpisů zřízeny pro anuity a úroky starší tří let a že proto neměly býti tyto promlčené a více než tříleté částky přikazovány v rámci oněch kaučních hypoték pro vedlejší závazky. Avšak podle nauky i prakse zřízením kauční hypotéky pro vedlejší závazky vzniká zástavní právo i pro případné úroky bez zřetele na to, zdali tato kauční hypotéka byla výslovně zřízena pro úroky déle než tři léta zadržené čili nic, jen když nebyly z vedlejších závazků, pro něž byla jistota zřízena, vyloučeny. To se v případech, o které zde jde, nestalo, neboť v příslušném dlužním úpise jest kauce zřízena všeobecně pro vedlejší závazky a v dalších dlužních úpisech jest kromě vyjmenovaných závazků uvedeno, že se jistota zřizuje též pro jiné (nevyjmenované) náklady a poplatky, k nimž podle rozh. 8300 Sb. n. s. patří také zadrželé úroky. Dále vytýká správce konkursní podstaty, že promlčení anuit a úroků Spořitelny nebylo přetrženo podle § 10 konk. ř. jednak proto, že prý přihlášení v konkursu nemůže míti právní význam při stanovení pohledávky v tomto rozvrhovém řízení, jednak proto, že prý správcem konkursní podstaty nebyly této věřitelce uznány žádné anuity a úroky. Podle § 10 konk. ř. přihlášením pohledávky v konkursním řízení se přetrhuje její promlčení, a byl-li přihlášený nárok popřen, staví se jeho promlčení ode dne přihlášky až do konce lhůty určené k tomu, aby byl nárok uplatněn. Promlčení přetržené zůstává přetrženým, nechť se přetržení to stalo jakýmkoli způsobem, a platí proto i pro toto rozvrhové řízení. Rudolf Ž. přihlásil k rozvrhovému roku pohledávku 694741 Kč 75 h a uvedl, že v květnu 1925 vstoupil do služeb úpadce jako ředitel velkostatku s měsíčním platem 5000 Kč, s novoroční remunerací ve výši měsíčního platu a s nárokem na cestovní diety náležející podle norem řediteli velkostatku, naturální byt a stravu, doložil to ověřeným opisem potvrzení úpadce, podle něhož mu přísluší uvedený plat od 1. května 1925, a uvedl, že mu plat ten nebyl vůbec vyplácen a že činí jeho pohledávka z té příčiny 694741 Kč 75 h. Nižší soudy nepřiznaly mu nic z rozvrhové podstaty, protože prý jeho přihláška je nejasná a neurčitá, ježto prý z ní nelze seznati, které částky, z jakého titulu a za kterou dobu jsou požadovány. Jest přisvědčiti dovolacímu rekurentovi, že jeho přihláška není neurčitá a nejasná, vždyť je z ní zřejmé, že požaduje všechen služební plat od 1. května 1925. I kdyby však byl měl první soud v té příčině nějaké pochybnosti, bylo jeho povinností vyzvati dovolacího rekurenta, který nebyl zastoupen právním zástupcem, aby svou přihlášku doplnil, a dáti mu v té příčině poučení (§ 17 zák. č. 100/31 Sb. z. a n.). Podle § 47 náhr. zák. soud přejímací cenu za zabraný majetek rozvrhne v nesporném řízení podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané. To znamená, že při rozvrhu přejímací ceny za zabraný majetek mají sice platnost hmotněprávní zásady §§ 216—228 ex. ř., jinak však jest se říditi řízením nesporným, a nemají tu tedy platnost předpisy §§ 209—215, 229—239 ex. ř. a zejména nemá tu platnost § 210 ex. ř., na nějž rekursní soud poukazuje (rozh. čís. 8361, 8494, 8679 a 13859 Sb. n. s.). Že § 49 náhr. zák., jehož zvláštním ustanovením jest se tu říditi, nečiní rozdílu mezi vyššími a nižšími kategoriemi zaměstnanců, jako to činí § 216 čís. 3 ex. ř., dovodil správně rekursní soud, jenž uvedl, že předpisem § 49 náhr. zák. byl na rozdíl od § 216 čís. 3 ex. ř. rozšířen okruh osob v něm uvedených i na osoby jiné než dělníky za mzdu pracující, totiž na osoby zaměstnané převážně nebo výhradně za služební plat. Nižší soudy mají ovšem pravdu v tom, že dovolacímu rekurentovi nemůže býti na jeho pohledávku nic přikázáno z přejímací ceny 13850000 Kč, ježto tato přejímací cena týká se nemovitostí, které byly Státním pozemkovým úřadem převzaty nejpozději dnem 1. května 1925, a podle § 49 náhr. zák. přikáží se zaměstnancům jen ty služební platy, které jsou za posledního půl roku ode dne převzetí zadrženy. Skutečnost, že vyúčtování pohledávek knihovních věřitelů se stalo v rozvrhovém usnesení ke dni 1. ledna 1933, nemá žádného vlivu na hmotněprávní podmínku stanovenou v § 49 náhr. zák., podle níž jest přikázati v přednostním pořadí za daněmi a veřejnými jen ty služební platy osob výhradně neb převážně na převzatých nemovitostech zaměstnaných, které jsou za posledního půl roku ode dne převzetí zpět počítajíc zadrženy. V úvahu přichází tedy jen přejímací cena 19843 Kč a k ní patřící 3%ní úroky od 1. dubna 1932 za nemovitosti, které byly skutečně převzaty teprve dnem 1. dubna 1932. Bylo proto usnesení nižších soudů v příčině této přejímací ceny zrušiti a její nové rozvržení naříditi.

Citace:

Čís. 15693.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1209-1212.