NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 6537.

Úmluva, jíž slíbil cizí muž vdané ženě úplatu za to, že se se svým manželem dá rozvésti, příčí se dobrým mravům.

(Rozh. ze dne 1. prosince 1926, Rv 2 421/26.)
Žalovaný slíbil žalobkyni, tehdy provdané, že jí zaplatí, dá-li se rozvésti, 20000 Kč za ušlé výživné a za skvosty, jež svému manželi vrátí. Žalobkyně dala se se svým manželem rozvésti a domáhala se napotom na žalovaném zaplacení 20000 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Dohoda žalobkyni tvrzená příčí se stanovisku zákona, dle něhož jest manželství samo o sobě institucí ryze mravní. Plyne to z toho, že majetkové poměry manželů upravují se zvlášť v §§ 1217 obč. zák. a násl., kdežto čistě osobní právo manželů jest upraveno v §§ 44, 89 a násl. obč. zák. Tato ustanovení jsou ovládána zásadou, udržovati manželství co možná v platnosti. Když se však žalobkyně jako manželka snaží zrušiti svůj manželský svazek, by se mohla vdáti za žalovaného, nadto též ženatého muže, a když si dá přislíbiti hmotné výhody, by usnadnila rozvod se svým dosavadním manželem, jedná přímo proti oněm zásadám; její jednání jest nemravné a právem procesní soud prohlásil úmluvu za nicotnou (§ 879 obč. zák.). Marně se odvolatelka snaží vyvrátili nesprávnost právního názoru soudu procesního. Soud procesní měl prý rozlišovati mezi zamýšleným rozvodem a závazkem к placení výživného; úmluva, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni poskytovati výživné, není prý proti dobrým mravům, ježto slib ten jest pouze náhradou za ušlé výživné, příslušející jí proti manželi a náhradou za vrácené skvosty. Námitka ta není oprávněna. Dohodu žalobkyní tvrzenou sluší posuzovati jako jeden celek a tu jest patrno na první pohled, že hlavním úmyslem stran bylo, by žalobkyně se dala rozvésti se svým manželem а к docílení tohoto rozvodu měla se žalobkyně vzdáti svého nároku na výživné oproti svému manželi, měla mu také vrátiti skvosty a za to měla dostati jako náhradu 20000 Kč od žalovaného. Soud procesní nepoužil obdoby §u 879 obč. zák., nýbrž odvolal se přímo a to právem na toto ustanovení. Zda jest nicotná dohoda o odměně, přislíbené osobě třetí za to, že zprostředkuje rozvod nebo rozluku manželství, zde nepřichází v úvahu, neboť zde strany přímo spolu jednaly a úmluva ta jest nemravná, nicotná. Ze smlouvy nicotné nelze odvozovati žádná práva, pročež slušelo zažalovaný návrh zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Dovolatelka shledává nesprávné posouzení právní v tom, že druhá stolice přehlíží, že jde o dvě zcela rozlišná právní jednání, totiž o rozvod manželství od stolu a lože na jedné, a tu uznává, že taková smlouva je podle §u 879 obč. zák. nicotná, a o úplatu za vzdání se výživného na druhé straně, což však nemůže býti považováno za právní jednání dobrým mravům se příčící a proto podle §u 879 obč. žák. nicotné. Tvrdí, že v tomto případě jest okolnost, by ulehčen byl rozvod manželství, sama o sobě pouze pohnutkou к uzavření právního jednání jinak nezávadného, tato pohnutka však že je, pokud jde o platnost uzavřeného právního jednání, bez právního významu. Uplatněný dovolací důvod není opodstatněn. Manželství samo o sobě je zřízením čistě mravním (§ 44 obč. zák.), nikoli majetkoprávním, manželská smlouva není předmětem majetkoprávního obchodu, veškeré úmysly zištné jsou z ní vyřazeny, zisk nesmí býti pohnutkou uskutečnění sňatku, ať je to zisk číkoliv. Proto zákon pod pečetí nicotnosti (§ 879 čís. 1 obč. zák.) zakazuje, by za vyjednávání manželské smlouvy bylo něco vymíněno, ze zištného úmyslu nesmí býti sňatek ani sprostředkován, nadto uzavírán. Majetkoprávní poměry manželů vyžadují sice úpravy, proto zákon dopouští svatební smlouvy, ale ty dlužno přesně odlišovati od manželské smlouvy. Jiná je věc, chce-li někdo trvající manželství ze zištnosti rozvésti, a pohnutka ta vyjde najevo, jak je tomu v souzeném případe, ve kterém žalobkyně dala si slíbiti od cizího muže — žalovaného — jak tvrdí — úplatu za to, by se s manželem svým rozvedla. Taková smlouva je s hlediska, s kterého zákon nazírá na manželskou smlouvu, smlouvou dobrým mravům se příčící a proto podle §u 879 obč. zák. nicotnou. Pokouší-li se dovolatelka, uznávající vlastně nicotnost takové smlouvy, smlouvu tu rozložití ve dvě samostatná právní jednání tvrzením, že rozvod manželství byl jenom pohnutkou, která se však nedotýká druhé samostatné části právního ujednání, spočívajícího v tom, že smluvená úplata měla jí býti pouze náhradou za to, že se vzdala vůči svému manželi nároků na výživné, dlužno uvésti, že hlavním účelem jí tvrzeného ujednání byl rozvod manželství od stolu a lože, že jenom tento dával vznik jejímu vyživovacímu nároku podle §§ 91 a 1264 obč. zák., tedy s tohoto hlediska že jde o jednotnou a nedělitelnou smlouvu, jak odvolací soud zcela správně poznal. Ostatně, když nebyl žalovaný povinen po zákonu, by ji vyživoval, smlouva taková byla by smlouvou darovací. Podle §u 943 obč. zák. a §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. bez skutečného odevzdání vyžadovala by taková smlouva ku své žalovatelnosti notářského spisu.

Citace:

č. 6537. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 748-750.