Čís. 15578.

K § 4 vlád. nař. čís. 202/33 Sb. z. a n.
I na uznání zástavního práva k zabraným věcem jest žalovati stát.
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1936, R II 354/36.)
Žalobkyně se proti žalovanému Čs. státu domáhá zjištění, že jí náleží zástavní právo k sázecímu stroji, jejž zabavilo policejní ředitelství na základě zákona čís. 201/33 a vlád. nař. čís. 202/33 Sb. z. a n. V námitkách proti žalobě uplatňoval žalovaný stát také to, že není ke sporu pasivně legitimován. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhradiv svému usnesení právní moc uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, by o odvolání znovu rozhodl.
Civilní rozhodnutí XVIII. 65 Důvody:
Jde zatím jen o otázku pasivní legitimace žalovaného státu. Především jest uvážiti, že se žaloba opírá o tvrzené zástavní právo, tedy o právo věcné, které může býti uplatněno proti každému, kdo do práva toho neoprávněným způsobem zasahuje, což plyne z věcněprávní povahy tohoto žalobního důvodu. Zásadně by tedy mohl býti žalován přímo také Československý stát, kdyby rušební čin pocházel od něho, anebo kdyby zástavní právo žalobkyně popíral tak, že by jeho právní stanovisko mohlo býti na úkor práv žalobkyniných. Šlo by pak jenom o to, zda by v konkretním případě měl rozsudek proti státu vydaný právní účinek již také proti jmenovanému správci zabaveného majetku, anebo kdyby bylo potřebí, aby ve sporu na straně žalované přímo vystupoval jako strana tento správce. Odvolací soud má za to, že žaloba by byla musila býti podána proti správci, dovolávaje se ustanovení § 6, odst. 1 vlád. nař. ze dne 3. listopadu 1933 čís. 202 Sb. z. a n. Než obsah tohoto předpisu není tak zcela určitý, aby se z něho dalo beze všech pochybností usouditi, že ono vlád. nař. zamýšlelo dáti správci zabaveného majetku stejné procesní postavení, jaké náleží správci konkursní podstaty podle §§ 79, 81 k. ř., kterážto místa zákona mají ustanovení určitější a podrobnější. Analogie není potud na místě, že zatím nejde ještě ani o likvidaci majetku, nýbrž jenom o jeho zjištění a zatímní správu — viz § 3 — tedy o úkony rázu spíše hospodářského nežli právního, a to podle pokynů daných správci okresním úřadem. Jde tu sice o samostatnou podstatu majetkovou, z níž však přebytek má podle § 19 zák. čís. 201/33 Sb. z. a n. připadnouti státu, takže jde o jeho zájmy, které se již nedotýkají politické strany, nýbrž po případě osob třetích, a musí býti mezi těmito zájemci a státem vypořádány. Není zajisté důvodu, proč by tu měla býti vyloučena ingerence finanční prokuratury jako procesního zástupce státu. Není překážek proti tomu, aby se správce na její straně jako poradce zúčastnil sporu, ale zmíněný již § 6 — a také §§ 3 a 5 — cit. nař. neposkytuje pro to dostatečného podkladu, aby správci směla býti přiznána výhradná legitimace jmenovitě také v pasivních rozepřích, jaká výjimečným předpisem zákona přísluší správci konkursnímu. Odvolací soud míní, že podle § 6, odst. 1 vl. nař. je správce povinen zjistiti stav majetku, k čemuž prý náleží také vyšetření, jaké dluhy má strana a jaké záruky za zaplacení dala, protože prý to souvisí s celými hospodařením, za něž správce ručí. Než k tomu podle tohoto výkladu zajisté náleží především také vyšetření, co je vůbec majetkem strany a co má býti vyloučeno. A přece o sporech vylučovacích stanoví § 4, odst. 2 vl. nař., že musí býti provedeny pořadem práva proti státu a nikoli proti správci. Podle tohoto náznaku vládního nařízení jest usouditi, že stejným způsobem má býti rozhodováno také o nárocích na oddělené uspokojení dovozovaných ze zástavního práva, když rozhodnutí také tu může míti jak pro stát, tak také pro oprávněné právně i hospodářsky stejné následky jako rozhodnutí o nároku vylučovacím. Tím tedy odpadá důvod, pro který odvolací soud rozsudek procesního soudu zrušil.

Citace:

Čís. 15578.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1051-1052.