Čís. 1084.
Ustanovení § 560 čís. 2 c. ř. s. se nevztahuje na případ, kdy místní
zvyklosti určují konec doby pachtovní uplynutím určité roční doby (po sklizni).
(Rozh. ze dne 7. června 1921, Rv I 376/21.)
Žalovaná spoječnost v Š. měla spachtovány pozemky od Emilie B-ové
na dobu 12 let počínajíc od 1. října 1912 do 30. září 1923. Propachtovatelka prodala v r. 1920 pozemky žalobci, jenž dne 21. prosince 1920 žalované pacht vypověděl. Žalovaná namítla mimo jiné, že v Š. jest zvykem,
skončiti poměr pachtovní teprve po sklizni, že však v tomto, případě část
polí jest již obdělána, pročež dle § 1115 obč. zák. dlužno dobu pachtovní
prodloužiti tak, by pachtýř mohl plodiny skliditi. Procesní soud
prvé stolice uznal výpověď po, právu mimo jiné z těchto důvodů:
Námitky místní zvyklosti, shora uvedené, nelze tu použíti, ježto příslušné
ustanovení zákona (§ 560 čís. 2 c. ř. s.) vztahuje se pouze na takové nájemní poměry, kde jsou určité »dny« obvykly pro vyklizení a výpověď,
nikoliv však na případy, kde jde o jisté roční doby neb období, takže ustanovení to má význam pouze pro kratší lhůty výpovědní, jak jest tomu
často při výpověděch z bytu. Pokud se týče námitky dle § 1115 obč. zák.,
budiž poukázáno k tomu, že ustanovení to týká se pouze obnovy pachtu
a že by je byl zákon zařadil ve všeobecné, nikoliv ve zvláštní části předpisů o smlouvě nájemní, kdyby mu byl chtěl zjednati platnost všeobecnou
Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Jde tu pouze o řešení
otázky, kdy možno výpověď dáti a kdy má lhůta výpovědní končiti. Dle § 1120 obč. zák. dlužno dáti řádnou výpověď. § 1116 obč. zák. byl zrušen
§em 560 c. ř. s., dle něhož pachty jest vypověděti na šest měsíců, nebylo-li
něco jiného umluveno nebo nebyly-li místním zvykem stanoveny pro vyklizení najatých předmětů zvláštní dny. Právem však prvý soudce zaujal
stanovisko, že § 560 c. ř. s. platí jedině v tom případě, kde pro vyklizení
předmětu pronájmu vyhraženy jsou určité dny v roce s určitými lhůtami
výpovědními. Žalovaný tvrdí, že v Š. dle zvyklostí výpovědi z pachtovaných pozemků tak se státi musí, že zrušení pachtovního poměru teprve po sklizení státi se má. Toto tvrzení vylučuje však použití § 560
čís. 2 c. ř. s., jelikož není tím tvrzeno, že určité dny k vyklizení stanoveny byly a bylo by pak libovůli pachtýře přenecháno, zákonnou lhůtu
6měsíční prodloužiti, kdyby pole osel plodinami, jichž sklizeň by nemohla
býti skončena v 6 měsících po výpovědi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody.
Dovolání, uplatňující dovolací důvody č. 2 a 4 § 503 c. ř. s., není
v žádném směru odůvodněno. Po právní stránce poukazuje se dovolatelka
na podstatně správné důvody napadeného rozsudku, jež nebyly vyvráceny spisem dovolacím. K jeho vývodům se podotýká, že ustanovení odstavce prvního čís. 2 § 560 c. ř. s. je tak jasným, že dle §§ 6 a 7 obč. zák.
při jeho výkladu nelze přihlížeti ke článku XI. čís. 1 úvodního zákona k с. ř. s. Tvrzení žalované společnosti v prvé stolici, že dle místního
zvyku v Š. výpověď je přípustnou pouze s tím omezením, že vrácení
propachtovaných pozemků nelze požadovati před skončením žní, neodpovídá ani zmíněnému článku, jelikož žalovaná v první stolici neuvedla, jedná-li se o žně obecné či o sklizeň polních plodin, jež v tom kterém případě pachtýřem byly pěstovány. K nepřípustné novotě, že dle místního
zvyku v Š. spachtované pozemky bývají vráceny koncem října, nelze přihlížeti dle § 504 c. ř. s. Kusost řízení odvolacího spatřuje dovolatelka
v tom, že nebyl proveden důkaz o zmíněném místním zvyku, avšak neprávem, jelikož, jak výše vylíčeno, dotyčná tvrzení žalované v prvé stolici neodpovídají ustanovením § 560 c. ř. s.