Čís. 2563.

Pod trestní sankci §u 129 I b) tr. zák. spadá každé chlípným chtíčům sloužící zneužití těla; není třeba spolučinnosti zneužité osoby; stačí pouhé její dopuštění smilných činů na vlastním těle; v subjektivním směru není třeba, by úmysl pachatelův směřoval k ukojení vlastního pohlavního pudu.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1926, Zm II 363/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 12. dubna 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podle §u 129 I. písm. b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel František P., že byl odsouzen neprávem, poněvadž prý ohledně něho není zjištěna ani objektivní ani subjektivní skutková podstata zločinu podle §u 129 I. b) tr. zák. Zejména prý nebylo prokázáno, že provozoval s H-em smilstvo, že se s ním dopustil nějakého činu (aktu) a při tom hledal pohlavní ukojení nebo ho došel. Bezvýsledný pokus H-ův z roku 1922 na — Čís. 2564 —
699
obžalovaném spáchaný nenasvědčuje prý tomu, že měl úmysl, dopustiti se s ním smilstva a že se mu dobrovolně poddal. Avšak zmateční stížnost vykládá skutkovou podstatu zločinu podle §u 129 I. b) tr. zák. úzce; přehlíží, že pod trestní sankci tohoto zákonného ustanovení spadá každé chlípným chtíčům sloužící zneužití těla, při němž není třeba spolučinnosti zneužité osoby, nýbrž že stačí pouhé její dopuštění smilných činů na vlastním těle. Po stránce subjektivní není třeba, by úmysl pachatelův směřoval k ukojení vlastního pohlavního pudu, stačí vědomí, že dopouští, by osoba stejného pohlaví na jeho těle hledala a nalezla pohlavní ukojení. Tyto předpoklady jsou v souzeném případě, neboť první soud zjistil, že obžalovaný dvakráte dopustil — vždy dobrovolně a za odměnu, — by Oskar H. zneužil jeho těla způsobem, sloužícím k ukojení jeho (H-ových) chlípných chtíčů; zjistil také, že byl si při tom vědom, že jde o smilstvo proti přirozenosti. Zmateční stížnost jest tudíž neodůvodněna, pokud nedbá skutkových zjištění rozsudkových, není provedena po zákonu a bylo ji zavrhnouti.
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel Vilém S., že tu není skutkové podstaty zločinu podle §u 129 I. b) tr. zák., poněvadž prý neukojoval vlastního pudu pohlavního nepřirozeným způsobem s H-em, ani nedopustil, by H. jeho těla zneužil k ukojení svého pohlavního chtíče. Tvrdí, že nikdy nešel do bytu H-ova, by s ním provozoval smilstvo, a že nikdy nespolupůsobil při jeho smilném jednání (třením údu), nýbrž že byl pouhým předmětem zločinu H-a, nevěda při své nezkušenosti, že to, co H. tropí, jest trestné. Avšak zmateční stížnost — pokud ji lze pokládati za provedenou po zákonu — přehlíží, že zločinu podle §u 129 čís. I. b) se dopustí nejen kdo zneužívá těla druhého k ukojení chlípných žádostí, nýbrž i kdo dopouští takové smilné činy druhého na svém těle a že při tom není třeba spolučinnosti zneužité osoby; přehlíží, že není také třeba, by úmysl pachatelův při tom čelil k ukojení vlastního pudu. Přehlíží dále, že rozsudek o něm zjišťuje, že opětovně nejen dopouštěl, by mu H. třel úd, až nastal výron semene, nýbrž také, že on sám třel úd H-ův k svému pohlavnímu ukojení a že tak činil úmyslně a ve věku, kdy si musil uvědomiti, že jde o smilstvo proti přirozenosti. Z těchto zjištění plyne, že byl podmětem zločinu, nikoliv pouhým nevědomým předmětem. Pokud stěžovatel uvádí, že si nebyl vědom trestnosti (svého) a H-a jednání, odvolává se na právní omyl, který jej neomlouvá (§ 3 tr. zák.). Bylo proto i tuto stížnost zavrhnouti.

Citace:

č. 2563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 714-715.