Čís. 1325.

Majitel tiskárny není povinen, by za sebe zřídil zástupce.
Druhá skutková podstata §u 24 tisk. zák. předpokládá »vědomost« jen o okolnosti, že tiskopis byl zabaven, rozšiřování neb uveřejnění obsahu tiskem může se ovšem státi i jen kulposně.
(Rozh. ze dne 29. října 1923, Kr II 332/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 10. února 1922, jímž byli obžalovaní Richard P., František M., Raimund A., Josef J., František Sch. a Leopold H. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. spoštěni z obžaloby a to první čtyři obžalovaní z obžaloby pro přečin dle §u 8 tr. zák. a §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 6 ř. zák. z roku 1863 a dle §u 8 tr. zák. a čl. 7 a 8 zákona ze dne 17 prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, poslední dva pak z obžaloby pro přečin dle §u 8 tr. zák. a čl. 7 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. z. z roku 1863, pokud směřovala proti výroku, jímž byl obžalovaný Richard P. sproštěn z obžaloby pro přečin dle §u 8 tr. zák. a §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 6 ř. zák. z roku 1863 a dle §u 8 tr. zák. a čl. 7 a 8 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, jinak zmateční stížnosti vyhověl, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud shledal u všech obžalovaných objektivně skutkovou povahu přečinu dle čl. 7 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, u obžalovaných Richarda P-а, Františka M-а, Raimunda A-а a Josefa J-a pak shledal v objektivním směru také skutkovou povahu přečinu dle §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1863 čís. 6 ř. zák. z roku 1863, sprostil však obžalované z obžaloby pro tyto přečiny, maje za to, že zavinění obžalovaných jest pouze kulposní a nikoliv dolosní, a že u kulposních činů obžalovaných, které nebyly dokonány, není možným pokus ve smyslu trestního zákona. Pokud jde o další přečin dle čl. 8 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, kladený za vinu zmíněným čtyřem obžalovaným, nenabyl nalézací soud přesvědčení, kdo vlastně článek »Fromme Wünsche«, v němž byla rozebírána moc průvodů a pronášeny domněnky o tom, jak dopadne trestní řízení proti Josefu P-ovi a Raimundu A-ovi, dal do tisku, a sprostil proto tyto čtyři obžalované také z obžaloby pro tento přečin. Zmateční stížnost státního zastupitelství jest odůvodněna, pokud směřuje proti sproštění obžalovaných Františka M-а, Raimunda A-а, Josefa J-a, Františka Sch-a a Leopolda H-a, není však odůvodněna, pokud brojí proti sproštění obžalovaného Richarda P-а. O obžalovaném Richardu P-ovi má nalézací soud za prokázáno, že jako majitel tiskárny převzal na opětovný nátlak svého dělnictva tisk časopisu »Volkswille«, že neměl na obsahu tohoto časopisu zájmu a že se jeho činnost při vydávání časopisu omezovala na to, že, jakž bylo jeho povinností, dbal přesně toho, by byly státnímu zastupitelství předkládány k censuře t. zv. povinné výtisky a aby s vlastním tiskem časopisu bylo posečkáno, až dojde schválení censury. Vyhověl tedy formálním předpisům tiskového zákona, platícím pro tiskaře, a ježto nebylo zjištěno, že měl nějaký vliv neb účast na sestavování obsahu závadného čísla časopisu, nebo že se vědomě nebo kulposně súčastnil uveřejňování závadných článků, není tu nejmenšího podkladu pro jeho odsouzení pro činy jemu za vinu kladené. Uvádí-li rozsudek nalézacího soudu, že obžalovaného Richarda P-а stíhá přes to zavinění, spočívající prý v tom, že se hned při započetí tisku časopisu nepostaral o zřízení úředně schváleného správce, není ta argumentace dobře srozumitelná, neboť ani zákon o tisku, ani jiný zákon majiteli tiskárny takové povinnosti neukládá; v §u 5 zákona o tisku se pouze praví, že, zřídí-li majitel ku správě tiskárny správce úřadem schváleného, má tento povinnost a odpovědnost, uložené zákonem tiskaři. Nezřídil-li obžalovaný Richard P. jako majitel tiskárny takového správce, nese prostě odpovědnost a povinnosti zákonem tiskaři uložené dle §u 5 citovaného zákona sám. Byla tudíž zmateční stížnost v tomto směru jako neodůvodněná zavržena.
Jinak má se však věc, pokud jde o ostatní obžalované. Nalézací soud přehlíží, že pokus je možným, byla-li positivní, vědomá činnost obžalovaného nesena aspoň úmyslem, uskutečniti uveřejnění, tedy prostředek, jímž by byly, kdyby nebyl býval zmařen překážkou, odjinud v to přišlou, porušeny právní statky chráněné ustanoveními §u 24 zákona o tisku a článků 7 а 8 zákona ze 17. prosince 1862 č. 8 ř. z. z roku 1863, třeba že se jeho úmysl vztahoval přímo ku porušení právních statků těch, avšak zaviněná nečinnost nebo nedbalost jeho porušení to umožňovala. O obžalovaném Františku M-ovi zjišťuje rozsudek, že převzal redakci časopisu »Volkswille« po Adolfu Ch-ovi, jenž ji dne 7. února 1921 složil, v posledním okamžiku, že podle bílých míst č. 5. časopisu poznal, že bylo několik míst zabaveno, že však neznal obsah čísla 6. ze dne 11. února 1921, jehož byl odpovědným redaktorem. Nalézací soud shledává kulposní zavinění tohoto obžalovaného v tom, že se v této své vlastnosti nestaral o obsah tohoto čísla, a odůvodňuje stejně jako u ostatních sprošťující výrok tím, že zůstalo při pokusu a že trestný pokus předpokládá podle §u 8 tr. zák. úmyslné jednání. Tímto výrokem byl však porušen zákon a jest tudíž zmatečný dle čís. 9 a) u 281 tr. ř. Jest sice pravda, že skutková povahu přečinů dle čl. 7. a 8. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. z. z roku 1863 nevyžaduje zlého úmyslu S
a že činy ty mohou býti spáchány také kulposně; jinak má se ovšem věc, pokud jde o přečin dle §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 6 ř. zák. z roku 1863, a sice o druhou skutkovou podstatu tohoto přečinu, na kterou zní obžaloba; zde předpokládá zákon vědomé rozšiřování zabaveného spisu neb uveřejňování jeho obsahu tiskem, tedy jednání dolosní, při čemž zákonný znak »vědomosti« vztahuje se jen na okolnost, že tiskopis je zabaven; rozšiřování neb uveřejňování obsahu tiskem státi se může i jen kulposně. U obžalovaného Františka M-а spočívá ovšem kulposní zavinění v tom, že se jako odpovědný redaktor časopisu »Volkswille« nestaral o obsah čísla 6 tohoto časopisu; ježto však obžaloba zněla vesměs na činy dolosní (»že ... v úmyslu, aby ...«) bylo povinností nalézacího soudu, zabývati se celou činností obžalovaného jako odpovědného redaktora, která se přece nevyčerpává v tom, aby se staral pouze o obsah dotyčného čísla časopisu. Nalézacímu soudu bylo zejména uvažovati o tom, zda obžalovanému předložen byl ke korektuře kartáčový otisk závadných článků a zda tento otisk vrátil do tiskárny za tím účelem, aby se v tisku pokračovalo, pokud se týče, aby kartáčový otisk předložen byl k censuře. Tím již byl by obžalovaný dal na jevo úmysl, články v kartáčovém otisku obsažené učiniti přístupnými veřejnosti. Nalézací soud neučiní tedy, vycházeje z nesprávného právního posouzení, zjištění, potřebná k rozhodnutí otázky, zda dopustil se obžalovaný dolosních činů, jemu za vinu kladených, neboť vůbec nezjistil a neuvažoval o tom, jakým způsobem obžalovaný M. přispěl ve své funkci jako odpovědný redaktor k uveřejnění závadných článků. Podobně je tomu, pokud jde o obžalovaného Raimunda A-а a Josefa J-a. Nalézací soud o nich zjišťuje, že obžalovaný A. předal jako předseda politického sociálně-demokratického spolku obžalovanému J-ovi, který byl tehdy tajemníkem strany, obžalovací spis, jenž mu (A-ovi) jako obviněnému byl doručen, se žádostí, by mu pořídil opis, ježto musí prvopis zaslati svému obhájci do Brna. Obžalovaný J. obžalovací spis vlastnoručně opsal a nechal opis ležeti na svém psacím stole. Pokud jde o uveřejnění míst, zabavených již v čís. 5 časopisu »Volkswille«, zjišťuje nalézací soud o těchto dvou obžalovaných, že dne 7. února 1921 bylo v zasedání tiskového výboru, jenž rozhodoval o tisku jednotlivých článků pro příští číslo časopisu, vzhledem k zabavení posledního čísla časopisu uveřejnění závadných článků prozatím odloženo do té doby, až budou immunisovány interpelací v Národním shromáždění, a že následkem bouřlivé a pohnuté schůze výboru byly tyto články pouze nedopatřením dány do tisku. Články, tiskovým výborem schválené, byly za tím účelem, aby byly dány do tisku, položeny pod těžítko na psací stůl obžalovaného J-a, který je pak druhého dne, aniž je dále prohlížel, předal nebo nechal předati sazeči, obžalovanému Františku Sch-ovi, k vytisknutí, J. prý také v tomto případě poslal rukopisy pod těžítkem ležící, aniž je byl četl, do tiskárny, a nedopatřením dostal prý se mezi ně i opis uvedeného obžalovacího spisu. Soud spatřuje kulposní zavinění obou obžalovaných v tom, že jako důležití činitelé v redakci časopisu zavinili nedostatkem potřebné péče a zaviněnou neznalostí, že byly články dány do tisku. Rozsudek zjišťuje tedy u obžalovaného J-a positivní úmyslnou činnost, že totiž dával články do tisku, bera tím tedy na sebe svémocně práva redaktora; důsledkem toho pak ovšem jest, že musí nésti i odpovědnost za následky této své činnosti. Platí proto částečně i o něm to, co shora uvedeno o obžalovaném Františku M-ovi, neboť také u něho měl nalézací soud zkoumati a uvážiti celou jeho účast při uveřejňování závadných článků a pak teprve byl by se mohl bezpečně vyslovili o tom, zda spáchal obžalovaný dolosní činy, z nichž ho žaloba viní. Totéž lze říci o obžalovaném Raimundu A-ovi, neboť i když nalézací soud u něho nezjišťuje žádné přímé positivní činnosti, směřující k uveřejnění závadných článků, souvisí přece jeho ostatní předchozí jednání tak úzce s celou činností obžalovaného Josefa J-a, že nutno činnost obou těchto obžalovaných posuzovati ve vzájemné spojitosti a uvážiti pak, zda stíhá i obžalovaného A-а dolosní zavinění. O činnosti obžalovaných Františka Sch-a a Leopolda H-a, jímž obžaloba klade pouze za vinu přečin dle §u 8 tr. zák. a čl. 7 zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, spáchaný prý tím, že v úmyslu, uveřejniti tiskem spis obžalovací v trestní věci proti Raimundovi A-ovi a Josefu P-ovi dříve, než obžaloba v hlavním přelíčení byla přednesena, v č. 6 Časopisu »Volkswille« vytiskli článek »Anklageschrift«, při čemž však čin následkem konfiskace tohoto čísla dokonán nebyl — zmiňuje se rozsudek nalézacího soudu na dvou místech. Praví o nich nejprve, že vysázeli jako sazeči každý jednu část uvedeného obžalovacího spisu, domnívajíce se, že přelíčení jest již nařízeno a sice dříve, než časopis má vyjíti, a shledává pak u nich kulposní zavinění, spočívající v tom, že sázeli obžalovací spis, ačkoliv věděli, že nebyl ještě při hlavním přelíčení přednesen. Soud zjišťuje tedy u těchto obžalovaných, přes zdánlivý odpor, který se mezi oběma těmito zjištěními jeví, po subjektivní stránce přímo vědomí jejich o tom, že obžalovací spis, jimi vysázený, nebyl ještě při hlavním přelíčení přednesen, zjišťuje tedy jednání dolosní. Soud porušil tedy výrokem, že shledává u těchto obžalovaných pouze opomenutí (culpu), totiž nedostatek potřebné pozornosti a péče, zřejmě zákon. Vzhledem k positivní dolosní činnosti obžalovaných, nesené úmyslem uskutečniti předčasné uveřejnění obžalovacího spisu, nemůže tedy býti sporu o tom, že jest tu pokus přečinu dle čl. 7 citovaného zákona možný, třeba že se úmysl obžalovaných nevztahoval k porušení statků předpisem citovaného článku chráněných.

Citace:

č. 1325. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 445-448.