NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8428 —
Č. 8428.

Závodní výbory: I. Je rozhodčí komise příslušna rozhodovati o tom, zda správa závodu omezila nezákonným způsobem činnost záv. výboru tím, že jeho členům odepřela mzdu za dobu, po kterou se ve své pracovní době zúčastnili schůze záv. výborů? — II. Je k takovéto schůzi třeba souhlasu správy závodu?
(Nález ze dne 12. února 1930 č. 2377.) — Č. 8428 —
Věc: Závodní výbor firmy »Akciová společnost továren na fezy« ve St. (adv. Dr. Frt. Polák z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech ve Strakonicích (za zúčastněnou Akciovou společnost továren na fezy ve St. adv. Dr. Jan Lӧwenbach) o omezování činnosti členů závodního výboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Závodní výbor zřízený v závodu akc. společnosti továren na fezy ve St. oznámil rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech, že správa závodu zdráhá se vyplatiti členům záv. výboru Janu K. a Eduardu H. mzdu za dobu, po kterou účastnili se schůzí záv. výboru, jež svolány byly na den 26. ledna a 2. února 1928 o 1/2 8. hod. večerní, ačkoliv obě schůze konaly se v pracovní době obou těchto členů záv. výboru. V tom spatřoval záv. výbor omezování práv členů záv. výboru a žádal, aby rozh. komise uznala, že v takových případech je firma povinna nahraditi členům záv. výboru ušlý výdělek. — Při ústním líčení prohlásil zástupce záv. výboru, že záv. výbor nežádá za rozhodnutí o náhradě ušlého výdělku, ale za výrok, že správa závodu svým postupem, t. j. odpíráním mzdy za dobu, po kterou zmínění dva členové účastnili se schůzí záv. výboru, omezuje činnost záv. výboru.
Rozh. komise zamítla nař. nálezem stížnost záv. výboru jako bezdůvodnou a to především z toho důvodu, poněvadž o omezování činnosti záv. výboru odpíráním mzdy členům záv. výboru za dobu, po kterou účastnili se v době pracovní schůzí záv. výboru, mohla by vzhledem k ustan. § 3 odst. 2 a § 22 odst. 1 jen tehdy býti řeč, kdyby šlo o účast výjimečně a nevyhnutelně nutnou, t. j. kdyby dělnictvu z toho, že schůze by se neodbývala, vzešla škoda na jmění nebo právech jeho. Okolnosti ty však osvědčeny nebyly, nehledíc ani k tomu, že záv. výbor neucházel se o souhlas správy závodu dle § 3 odst. 2 zák. o záv. výborech. Dále zamítla rozh. komise stížnost záv. výboru také z toho důvodu, poněvadž nebylo osvědčeno, že správa závodu odpírajíc členům záv. výboru mzdu za dobu, po kterou se účastnili schůzí záv. výboru, omezovala tím nějak jejich práva spojená s výkonem jejich funkce, neboť zdráhá-li se správa závodu splniti soukromoprávní nárok jednotlivého člena záv. výboru ze služ. poměru, je na něm, aby se tohoto nároku domáhal žalobou u příslušného soudu. Konečně poukázala rozh. komise na to, že dle § 29 zák. o záv. výborech je k posouzení, zdali podnikatel překáží úmyslně záv. výboru v plnění jeho úkolů, kompetentní politický úřad prvé stolice.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Zástupce zúčastněné strany namítal při ústním líčení, že návrh, který záv. výbor před rozh. komisi vznesl, byl nepřípustný, protože náležel před řádný soud nebo před politický úřad. Než i kdyby zúčastněná strana byla legitimována vznésti tuto námitku, která nesměřuje k obhájení nař. rozhodnutí, nýbrž jest podle své podstaty námitkou proti tomuto rozhodnutí, nebylo by možno zúčastněné straně přisvědčiti, poněvadž petit záv. výboru před rozh. komisi vznesený nesměřoval ani k rozhodnutí o soukroprávním nároku členů záv. výboru na mzdu (v tom směru byl návrh záv. výboru výslovně při ústním líčení odvolán), ani k zavedení trestního řízení proti zaměstnavatelce podle § 29 zák. o záv. výborech. — Č. 8428 —
Záv. výbor domáhal se u rozh. komise výslovně a výlučně jen autoritativního výroku o tom, zdali správa závodu dopustila se nezákonného omezování činnosti záv. výboru tím, že členům jeho odpírala mzdu za dobu, po kterou byli činni v pracovní době pro záv. výbor. K výroku takovému je však rozh. komise podle § 26 odst. 1 cit. zák. příslušna, a také záv. výbor byl podle téhož ustanovení legitimován, aby takovýto spor před rozhodčí komisi vznesl. — — — —
Stížnost vytýká, že žal. úřad, místo aby rozhodl o otázce jemu předložené, rozhodl o otázce, zdali sporné schůze záv. výboru byly právem konány v pracovní době. Avšak žal. úřad rozhodl v pravdě o otázce, kterou mu záv. výbor k řešení předložil, totiž o tom, zda zaměstnavatelka odpíráním mzdy členům záv. výboru omezuje záv. výbor, resp. členy v jeho působnosti. Zabýval-li se při tom žal. úřad otázkou zákonitosti konání schůzí během doby pracovní, učinil tak jen proto, poněvadž považoval za nutno rozřešiti si tuto otázku jako prejudicielní. Je tedy uvedená formální námitka stížnosti bezdůvodná. — — —
Pokud jde o meritum věci, vyslovil žal. úřad, že v daném případě nebylo omezováním zaměstnanců v jejich činnosti jakožto členů záv. výboru, jestliže správa závodu odepřela jim mzdu za dobu, po kterou byli v pracovní době činni pro záv. výbor. Nař. rozhodnutí opírá se o dva důvody: 1. šlo o schůze v pracovní době konané, k nimž nebyl dán souhlas správy závodu smyslu § 3 odst. 2, a které nebylo nutno odbývati během pracovní doby, a 2. odpírání mzdy není vůbec způsobilým prostředkem omezování členů záv. výboru v jejich funkci, ježto tito mohou mzdu, neprávem jim zadrženou, vymoci si na zaměstnavateli před řádnými soudy.
Stížnost nemá proti tomuto druhému důvodu zcela přesně formulovaného stižního bodu, nicméně lze z ní vyčisti, že podle mínění st-lů odpírání mzdy za dobu ztrávenou ve funkci člena záv. výboru nepřestává býti omezováním členů členů záv. výboru v této jejich funkci, přes to, že jest jim otevřena cesta k soudnímu vymáhání odepřené mzdy. Rozumí-li se stížnosti v tomto smyslu, slušelo by jí přisvědčiti. Neboť i zadržování mzdy je prostředkem způsobilým působiti aspoň pro futuro na vůli člena záv. výboru, a zdržovati ho nepřímým způsobem od řádného plnění funkčních povinností. Nemohlo by proto nař. rozhodnutí obstáti, kdyby bylo opřeno jen o tento důvod.
Avšak nař. rozhodnutí je založeno ještě na důvodu sub 1.) uvedeném, a slušelo proto v rámci stížnosti uvážiti, zda aspoň tento důvod může je ospravedlniti. Žal. úřad vychází tu z těchto předpokladů: jednak že obě schůze záv. výboru byly konány v době, která byla pracovní dobou dvou členů záv. výboru, jednak že ke schůzím těmto nebyl dán souhlas správy závodu podle § 3 odst. 2 cit. zák., a konečně, že vzhledem k programu obou schůzí nebylo nevyhnutelně nutno, aby schůze ty byly konány během doby pracovní. Z těchto skutečností dovozuje žal. úřad, že nelze účast oněch dvou členů záv. výboru na řečených schůzích pokládati za nevyhnutelně nutnou činnost pro záv. výbor v době pracovní, a že tudíž oba dotčení členové neměli podle § 22 odst. 1 cit. zák. nároku na mzdu za doby své účasti na obou schůzích. Může zajisté býti sporno, zdali je dán případ výjimečné a nevyhnutelné činnosti — Č. 8429 —
člena záv. výboru pro záv. výbor v době pracovní za všech okolností již tím, že záv. výbor fakticky koná schůzi v době pracovní, či sluší-li účast člena záv. výboru na schůzi tohoto výboru uznati za výjimečnou a nevyhnutelnou činnost« pro záv. výbor jen tehdy, jde-li o schůzi ve shodě se zákonem svolanou. S tím souvisí další otázka, zdali vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 cit. zák. je vůbec po zákonu přípustno konati schůze záv. výboru v době pracovní bez souhlasu správy závodní, či lze-li je konati aspoň v případech neodkladných, jinými slovy, má-li v takových případech záv. výbor právní nárok na to, aby souhlas správy závodu pro odbývání schůzí v době pracovní byl udělen. Než těmito otázkami neměl nss příčiny se zabývati, neboť stížnost tyto právní otázky nerelevuje, vytýkajíc toliko po stránce skutkové jednak, že žal. úřad neprávem se domnívá, že záv. správou souhlas ke konání schůzí dán nebyl, jednak že žal. úřad také neprávem popřel výjimečnost a nevyhnutelnost konání schůzí v době pracovní.
Pokud však stížnost tvrdí, že obě schůze pořádány byly se souhlasem správy závodu, nemá toto tvrzení vůči opačnému zjištění žal. úřadu dostatečné opory ve spisech. Udělení souhlasu před komisí rozhodčí nejen nebylo prokázáno, ale záv. výbor ani netvrdil, že souhlas správy závodu si vymohl, nýbrž uváděl pouze, že záv. správa o pořádání obou schůzí věděla, byvši k nim pozvána. Z pouhé okolnosti, že správa přijala bez protestu pozvání ke schůzi, nelze však usuzovati, že k odbývání schůzí v době pracovní dala svůj souhlas. Je tedy tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Pokud jde o otázku, bylo-li odbývání schůzí v době pracovní nevyhnutelně zapotřebí, omezuje se stížnost na zcela povšechné popření správnosti úsudku, k němuž žal. úřad v té příčině dospěl. Že by úsudek ten byl logicky nemožný, nebo že by zakládal se na nesprávném výkladu zákona, stížnost netvrdí. Ale pak jde o pouhé hodnocení skutkových okolností, které nss může zkoumati jen po stránce procesní. Ježto však stížnost procesních vad nevytýká ani nss vad takových neshledal, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8428. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 383-386.