Čís. 3985.

Výkon služebního dozoru nad trestanci jest úřední činností dozorce vězňů. Ke skutkové podstatě zločinu podle § 104 tr. zák. není zapotřebí zvláštní — stranické činnosti předcházevší — úmluvy mezi úředníkem dar beroucím a osobou dar poskytující; stačí, byl-li dar poskytnut a přijat alespoň částečně jako protihodnota za poskytnutí nedovolených výhod.
Pod sankci § 104 tr. zák. spadá i přijetí daru, předem nevymíněného, teprve po vykonání stranického činu, nejde-li o případ ojedinělý, nýbrž o činnost opakovanou, kde každý dar, byť i byl snad též odměnou za poskytnutou již přízeň, jest zároveň i prostředkem, by přízeň úředníka dar beroucího byla získána a zabezpečena pro budoucí případy poskytnutí zapovězených výhod.
(Rozh. ze dne 31. října 1930, Zm I 449/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského trestního soudu v Praze ze dne 2. dubna 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem braní darů ve věcech úředních podle § 104 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně zmateční důvody podle čísel 5, 9 a) i b) a 10 § 281 tr. ř., provádí však ve skutečnosti jen zmatek podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. a i ten jen částečně po zákonu. Pokud jde o vývody stížnosti, že donášení potravin a nápojů dozorcem vězňů trestanci jeho dozoru svěřenému nespadá vůbec pod pojem úřední činnosti, je námitka již formálně pochybena, an rozsudek v tomto jednání úřední činnost vůbec neshledává. Spatřuje v tom spíše, a to právem, poskytování nedovolených výhod, stranictví, kdežto obstarávání prací úředních, při němž se obžalovaný dary k onomu stranictví dal svésti, jest tu podle předpokladu nalézacího soudu vykonáváním služebního dozoru nad trestancem, o kteréžto činnosti ani stěžovatel nepochybuje, že ji jest považovati za činnost úřední. Další námitka stížnosti, že soud nezjišťuje, zda byl dar přijat jako předem nevymíněný, teprve po vykonání stranického činu, byla by s hlediska hmotněprávního zmatku podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. závažnou. Leč soud zjišťuje, že trestanec Josef A. odevzdal obžalovanému peníze na nákup jídla, nápojů a kuřiva na vícekráte, že si obžalovaný peníze, jež z nákupu zbyly, ponechal, a že se tímto hmotným užitkem dal svésti ke stranickému poskytování výhod trestanci A-ovi, příčících se úředním předpisům. Podle toho nešlo jen o případ ojedinělý, nýbrž o činnost opakovanou, kde každý dar, každá obžalovaným za souhlasu trestance A-a ponechaná si částka, byť i byla snad též odměnou za poskytnutou již přízeň, byla zároveň i prostředkem, by přízeň obžalovaného byla získána a zabezpečena pro budoucí případy poskytnutí zapovězených výhod. Nadto zjišťuje soud nalézací slovy, že se dal obžalovaný hmotným užitkem svésti ke stranickému poskytování výhod trestanci A-ovi, že pro obžalovaného byl pohnutkou pro jeho stranictví hmotný prospěch poskytnutý mu trestancem A-em v té formě, že A. souhlasil, by si obžalovaný ponechával, co zbylo z peněz, jež mu A. dával na opatření potravin, lihovin a kuřiva. Zmateční stížnost napadá tedy ve skutečnosti jen soudcovské hodnocení důkazů, což jest ve smyslu §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustné. Že jest ke skutkové podstatě zločinu podle § 104 tr. zák. zapotřebí zvláštní (stranické činnosti předcházevší) úmluvy mezi úředníkem dar beroucím a osobou dar poskytující, jak se zmateční stížnost patrně domnívá, nelze ze zákona dovoditi. Stačí, byl-li dar poskytnut a přijat alespoň částečně jako protihodnota za poskytnutí nedovolených výhod. Že dar byl celkem nepatrný, jak zmateční stížnost dále namítá, je nezávažné. Zákon v tomto ohledu nerozlišuje. Ostatně činil podle předpokladu soudu hmotný prospěch obžalovaného přece jen 120 Kč. Pokud konečně zmateční stížnost uplatňuje, že v průvodním řízení nebyly zjištěny skutečnosti, že obžalovaný »činnost předpisům odporující« vyvíjel s úmyslem opatřiti si zisk, a že naopak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že tak činil z útrpnosti nad pracujícími trestanci a i proto, by zvýšil jejich pracovní výkonnost, že se smísení zbývajících peněz s vlastními penězi stalo jen z neopatrnosti, ocitá se v rozporu s odůvodněným skutkovým zjištěním soudu, podle něhož se obžalovaný, jak již shora uvedeno, dal svésti ke stranickému jednání hmotným užitkem poskytnutým mu trestancem A-em, a nelze je proto považovati za zákonu odpovídající provedení některého zmatečního důvodu.

Citace:

Čís. 3985. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 543-545.