Č. 505.


Zabírání bytů: Zkoumání způsobilosti zabíraných místností po stránce zdravotní není předmětem řízení upraveného zákonem o zabírání bytů.
(Nález ze dne 3. září 1920 č. 8033.)
Věc: Bedřich a Hela Herrmannovi v Praze (adv. Dr. Otto Konrad z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání zahradního domku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze zabral naříkaným rozhodnutím domek v zahrádce o dvou pokojích s kuchyní při domě čp. 968 v ulici u Půjčovny, poněvadž je prokázáno, že není obýván a že věci tam uložené možno uložiti jinde.
Stížnost proti tomu podanou neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Dle protokolu z 22. dubna 1920, jehož správnost stěžovatel potvrdil, jest v označeném domku byt sestávající z 1 pokoje, 1 kabinetu, 1 kuchyně, 1 spíže, 1 klosetu. Se zřetelem k tomu dlužno míti za zjištěno, že jde o místnosti, jež dle povahy své určeny jsou k bydlení, tudíž o místnosti, jaké má na zřeteli ustanovení § 8, odst. 1 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Na této objektivní povaze oněch místností nemění nic, že dle udání stěžovatelova pobyt tam jest možný jen za tepla a slunečná, čímž zřejmě chtěl naznačiti, že užívalo se jich jen k pobytu přechodnému. Nepopřeno jest, že místnosti ony obývány nejsou. Uvedené okolnosti odůvodňují však zabrání po rozumu citovaného § 8, odst. 1, č. 1 zákona zabíracího.
Dovozuje-li stížnost, že zabrané místnosti se pro různé závady, zejména zdravotní k obývání — míněno jest patrně k obývání stálému — nehodí, jest naproti tomu podotknouti, že zkoumání způsobilosti místností zabraných po stránce zdravotní není předmětem řízení upraveného zákonem o zabírání bytů. Zabírací nález nikterak neprejudikuje rozhodnutí příslušného úřadu o tom, zdali, za jakých podmínek a v jakém rozsahu, po případě po jakých úpravách a stavebních změnách, jež dle § 13, odst. 3 zákona zabíracího mohou býti provedeny, zabraných místností smí býti k účelům bytovým užíváno. Již z tohoto důvodu nemohl by také poukaz stížnosti na předpis § 1 min. nař. z 28. března 1918 č. 114 ř. z. býti uznán za přiléhavý, nehledě ani k tomu, že při svém výslechu stěžovatel netvrdil, že stran místností, o něž jde, je třeba výroku, zda se připouštějí k obývání ve smyslu onoho předpisu.
Těmito úvahami dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.
Citace:
č. 505. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 513-514.