NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 1

Čís. 2297.

K opodstatnění přísahu vylučujícího důvodu §u 170 čís. 1 tr. ř. nestačí pouhé podezřívání svědka z trestného činu, o němž má vypovídati, nýbrž podezření musí býti opodstatněno procesním stíhacím úkonem příslušného úřadu, nebo aspoň prokázáno rozhodnutím soudu.
S hlediska §u 170 čís. 6 tr. ř. nestačí pouhé tvrzení nepřátelství, nýbrž jest třeba uvésti skutečnosti, jimiž se projevilo nepřátelství takového stupně, že jest s to svésti svědka z cesty pravdy.
Nedokonané svádění (§ 9 tr. zák.) není spolupůsobením k cizímu trestnému činu, jehož není, nýbrž samostatnou všeobecnou formou trestné činnosti.
K naplnění skutkové podstaty podle §§ů 9, 5, 144 tr. zák. není třeba, by pachatel působil přímo na matku dítěte.
(Rozh. ze dne 27. února 1926, Zm I 709/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 1925, jímž byly stěžovatelky uznány vinnými zločinem nedokonaného svádění к zločinu účastenství na vyhnání plodu podle §§ů 9, 5, 144 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalované Anny Z-é uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 3, 4, 5, 9 a), 9 b), 10 §u 281 tr. ř. Podle čís. 3 §u 281 tr. ř. vytýká, že nalézací soud porušil předpis §u 170 čís. 1 a 6 tr. ř., jehož jest dbáti pod zmatečností rozsudku, tím, že vzal přes odpor obhájcův do přísahy svědkyni Růženu P-ovou, ačkoliv jsou tu okolnosti, nasvědčující tomu, že svědkyně žije v nepřátelství s obžalovanými a zejména se Š-ovými. V souvislosti s tím provádí stěžovatelka zároveň důvod zmatečností podle čís. 4 §u 281 tr. ř., jejž shledává v tom, že první soud neprávem zamítl průvodní návrhy obhájce při hlavním přelíčení, by byly vyžádány od okresního soudu v Jaroměři spisy v trestní věci proti Růženě P-ové, a aby byl slyšen svědek František Š. o tom, že P-ová první sama žádala peníze, by dceři dala pomoci. Zmateční stížnost má za to, že by se provedením obou důkazů prokázalo, že jsou tu zákonné překážky přísahy §u 170 čís. 1 a 6 tr. ř. Zmateční stížnost jest neodůvodněna. K opodstatnění vylučujícího důvodu podle čís. 1 §u 170 tr. ř. nestačí pouhé podezřívání svědka z trestného činu, o němž má vypovídati, nýbrž podezření musí býti opodstatněno buď procesním stíhacím úkonem příslušného úřadu neb aspoň prokázáno rozhodnutím soudu. V souzeném případě není žádného z těchto předpokladů. Proti Růženě P-ové nebyl podniknut žádný stíhací úkon pro domnělé svádění Františka Š-a k pomoci při vyhnání cizího plodu, nalézací soud sám pak, uváživ výsledky provedeného řízení, uvěřil seznání P-ové, že chtěla na Š-ovi peníze a předstírala, že dá dceři pomoci, pouze na oko, by Š-a přiměla k doznání, že s její dcerou souložil, čímž vyloučil, že by byla podezřelou z účastenství na trestném činu, o němž měla jako svědkyně vypovídati. Brojíc proti přesvědčení soudu, že proti svědkyni není podezření §u 170 čís. 1 tr. ř., neprovádí zmateční stížnost uplatňovaného zmatku čís. 3 §u 281 tr. ř. Že rozsudek nesprávně vykládal zákonné ustanovení čís. 1 §u 170 tr. ř., zmateční stížnost sama netvrdí. Poněvadž Růžena P-ová sama doznala okolnost, o které měl býti vyslechnut svědek František Š., bylo zbytečno tento důkaz prováděti.
§ 170 čís. 6 tr. ř. předpokládá, že svědek žije s obžalovaným v nepřátelství takového stupně, které jest s to, svésti ho s cesty pravdy a uvésti v pokušení, by přes nebezpečí trestního stihání hrubě porušil občanskou povinnost, udati před soudem pravdu. Pouhé tvrzení, že svědek chová k obžalovanému nepřátelství, nebo že jsou tu pohnutky k nepřátelskému smýšlení, nestačí, nýbrž jest třeba uvésti nalézacímu soudu skutečnosti, v nichž se nepřátelství svědkovo již projevilo. Takových okolností v souzeném případě obhájce vůbec neuvedl; pouhé tvrzení, že mezi svědkyní a obžalovaným jest »zakořeněné nepřátelství, které vylučuje její hodnověrnost«, nemůže nahraditi onoho požadavku. Okolnost, že obžalované měly se svědkyní trestní při, o níž obhájce nabídl důkaz spisy okresního soudu v Jaroměři, mohla by býti nejvýše pohnutkou k nepřátelství, nikoliv jeho projevem. Bylo proto zbytečno prováděti důkaz v tom směru navržený, kdyžtě obhájce sám netvrdil, že se za onoho sporu nepřátelství mezi oběma stranami projevilo určitými skutečnostmi. Není tudíž opodstatněn žádný z uplatňovaných zmatků čís. 3 a 4 §u 281 tr. ř. Po věcné stránce (dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatelka, že v její činnosti, jak v rozsudku zjištěna, nelze shledávati vyzývání, popuzování nebo svádění k trestnému činu, a že pomáhání a svádění jako činnosti akcesorní jsou trestné jen tenkráte, když se sváděný aspoň pokusí o trestný čin. Také »pokus návodu k návodu« může prý býti spáchán teprve tehdy, když návodce podnikl čin, vedoucí ke skutečnému vykonání skutku. Zmateční stížnost jest na omylu. Přehlíží, že obžalovaná nebyla uznána vinnou návodem nebo pomáháním ke zločinu vyhnání plodu, kteréžto činnosti by byly ovšem rázu akcesorního a předpokládaly by spáchání aspoň nedokonaného cizího činu trestného, nýbrž nedokonaným sváděním k pomoci při onom zločinu. Při nedokonaném svádění jde také o pokus svádění, ale zákon prohlašuje v §u 9 tr. zák. takovou činnost za všeobecně trestnou, upouštěje tím od akcesorní povahy návodu. Neníť nedokonané svádění spolupůsobením k cizímu trestnému činu, jehož tu vůbec není, nýbrž samostatnou všeobecnou formou trestné činnosti. Podmínkou jest, že pachatel naváděl k určitému činu trestnému, že navádění směřovalo k určitým jednotlivým osobám a bylo bezvýsledné buď proto, že se svádějícímu z jakékoli příčiny nepodařilo ve sváděném vzbuditi rozhodnutí k trestnému činu, nebo, že se to sice podařilo, ale svedený buď potom k činu nepřistoupil nebo od pokusu dobrovolně ustoupil. V souzeném případě jest v rozsudku zjištěno, že obě obžalované přemlouvaly (tedy naváděly) Růženu P-ovou, by dovezla svou těhotnou dceru Annu P-ovou do H., ubytovala ji u Z-ých, dala jí od těhotenství pomoci lékařem, že si to zaplatí; první soud správně shledal v této činnosti, poněvadž působení na Růženu P-ovou zůstalo bez výsledku, nedokonané svádění určité osoby k určitému trestnému činu, totiž k napomáhání a bezpečnému vykonání zločinu vyhnání plodu a podřadil je pod trestní ustanovení §§ů 9, 5, 144 tr. zák., patrně předpokládaje, že se vyhnání plodu podle vůle obžalovaných mělo stati pomocí Růženy P-ové se svolením matčiným.
Dle čís. 5 §u 281 tr. ř. vytýká stěžovatelka Kateřina Š-ová rozsudku, že odporuje sobě i spisům, odsuzuje obžalovanou pro svádění ke zločinu účastenství ve vyhnání vlastního plodu podle §u 144 tr. zák., ačkoliv nezjišťuje a ze spisů prý na jevo nevychází, že by byla matku dítěte sváděla k vyhnání jejího vlastního plodu, neb s ní vůbec mluvila, neb i jen s ní přišla do styku. Tím však provádí stížnost ve skutečnosti nikoliv formální výtky, nýbrž věcnou námitku, kterou opakuje také s hlediska čís. 10 §u 281 tr. ř., že zjištěná činnost obžalované byla neprávem podřaděna pod ustanovení §§ů 9, 5, 144 tr. zák., ačkoliv prý podle náhledu zmateční stížnosti může jíti jedině o zločin nedokonaného svádění k účastenství na vyhnání cizího plodu podle §u 147 tr. zák. Zmateční stížnost přehlíží jednak, že к naplnění skutkové podstaty podle §§ů 9, 5, 144 tr. zák. není třeba, by pachatel působil přímo na matku dítěte, poněvadž tu nejde o nedokonané svádění matky k vyhnání plodu, nýbrž třetí osoby k pomáhání při něm; a v tom směru zjišťuje rozsudek, že obě obžalované úmyslně přemlouvaly, tedy sváděly Růženu P-ovon, by pomáhala k vyhnání plodu své dcery způsobem jimi blíže naznačeným; rozsudek sice nepraví výslovně, zde mělo dojíti k vyhnání plodu s vůlí a souhlasem matky dítěte, či proti její vůli, ale zřejmě předpokládá první případ, poněvadž právě uvádí § 144 tr. zák. Zmateční stížnost přehlíží dále, že by se nestala obžalovaným křivda odsouzením podle §u 144 tr. zák., ani tenkráte, kdyby skutečně šlo o nedokonané svádění k pomáhání při vyhnání plodu proti vůli matčině (což, jak řečeno, rozsudek nezjišťuje), poněvadž trestný čin podle §§ů 9, 5, 144 tr. zák., jímž byly uznány vinnými, jest méně trestný než čin podle §§ů 9, 5, 147 tr. zák., takže stížnost nemá příčiny domáhati se změny rozsudku v neprospěch obžalované. Zmateční stížnosti obou obžalovaných byly proto jako neodůvodněné zavrženy.

Citace:

Čís. 7025. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 792-793.