Čís. 2672.Nezáleží na pojmenování opravného prostředku, nýbrž na obsahu uplatňované výtky. Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.). I rozsudek pětičlenného kmetského senátu, jímž byl obžalovaný odsouzen pouze pro přestupek (§ 6 zákona) jest napadati co do viny zmateční stížností, nikoliv odvoláním; odvolání ohlášené a provedené proti takovému rozsudku jest po případě vyříditi jako zmateční stížnost. (Rozh. ze dne 22. února 1927, Zm I 763/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání stížnosti soukromého obžalobce do usnesení krajského jakožto nalézacího soudu v Mostě ze dne 15. listopadu 1926, jímž zamítnuto bylo jeho odvolání (správně zmateční stížnost) do rozsudku téhož soudu ze dne 16. října 1926, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. ze soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti ve smyslu §u 487, 488, 493 tr. zák. a pro přestupek zanedbání povinné pozornosti redaktorské ve smyslu §u 6 tiskové novely, zrušil usnesení ze dne 15. listopadu 1926, jímž byl jeho opravný prostředek odmítnut, a věc vrátil krajskému soudu v Mostě, by dále postupoval po rozumu §u 285 tr. ř. a §u 23 tiskové novely. Důvody: V souzeném případě sporná otázka, jakým opravným prostředkem jest napadati rozsudek kmetského soudu (pětičlenného senátu) v případě, když tímto senátem obžalovaný, na nějž byla podána obžaloba pro přečin proti bezpečnosti cti, byl uznán vinným pouze přestupkem, zanedbání povinné péče redaktorské podle §u 6 tiskové novely, byla již zásadně rozřešena rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 6. října 1925, Zm I 666/25, sb. n. s. č. 2122. Podle zásad v tomto rozhodnutí vyjádřených neřídí se opravné řízení v takovýchto případech podle kvalifikace činu, jak se stala soudem nalézacím, nýbrž je rozhodujícím sestavení senátu, před kterým se věc v prvé stolici projednávala. A ježto v souzeném případě byla rozsouzena senátem kmetským a nikoli senátem tříčlenným, jehož jedině a výlučně se týkají odchylné předpisy §u 28 odst. čtvrtý tisk. nov. o zvláštním řízení odvolacím, — jest výrok kmetského soudu napadati zmateční stížností podle §u 280 a násl. tr. ř. a rozhoduje o ní Nejvyšší soud jako soud zrušovací. V souzeném případě opověděl ovšem soukromý obžalobce odvolání a provedl také tento opravný prostředek ve formě odvolání proti výroku o vině ve příčině přestupku podle §u 6 novely, leč okolnost ta nepadá na váhu, poněvadž nezáleží na pojmenování opravného prostředku, nýbrž na obsahu uplatňované výtky. Tu pak dlužno uvážiti, že rozsudek obsahuje pouze výrok sprošťující a výrok, jímž byla soukromému obžalobci uložena následkem tohoto sprostění náhrada všech útrat trestního řízení. Ježto tento výrok nelze zvláštním »odvoláním« napadati, jest zjevno, že soukromý obžalobce ohlásiv při hlavním přelíčení odvolání, měl na mysli napadati výrok o vině a tento jeho záměr jest nade vši pochybnost zřejmý z provedení onoho »odvolání.« Jest tedy zjevno, že soukromý obžalobce doopravdy svým nesprávně jako »odvolání« označeným opravným prostředkem podal ve skutečnosti zmateční stížnost proti osvobozujícímu výroku. Tento pravý význam opravného prostředku si soud prvé stolice neuvědomil a, lpeje příliš úzkostlivě na označení opravného prostředku, zamítl jej již v zasedání neveřejném, označiv »odvolání« do výroku o vině za nepřípustné. Ježto však ono »odvolání« nutno pojímati ve skutečnosti podle jeho obsahu a účelu jako »zmateční stížnost«, byla vlastně tímto usnesením prvé stolice odmítnuta zmateční stížnost, ačkoli předpoklady § 1 čís. 1 — 3 novely k trestnímu řádu pro takové bezprostřední zamítnutí dány nebyly. V důsledcích toho bylo stížnosti soukromého obžalobce, jež k příkazu vrchního zemského soudu byla právem předložena soudu zrušovacímu, ve smyslu §u 2 novely vyhověti, napadené usnesení zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by dále postupoval po rozumu §u 285 tr. ř. a §u 23 tiskové novely.