NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 2273.

Pekařský mistr, zaměstnaný u konsumního družstva, jest obchodním pomocníkem ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., třebas kromě vyšších konal též služby nižší.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, Rv I 908/22.)
Žalobce byl ve službě žalovaného družstva jako správce pekárny a, dostav 14denní výpověď, domáhal se mzdy za dobu, vybývající do výpovědní lhůty dle zákona o obchodních pomocnících. Oba nižší soudy žalobu zamítly, nepřiznavše žalobci vlastnost obchodního pomocníka.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil
věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvody §u 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Není sporu o tom, že služební smlouvou ze dne 1. března 1921, kterou žalobce přijat byl do služeb žalovaného společenstva jako správce pekárny, založen byl proň služební poměr vyššího řádu, pro nějž platí předpisy zákona o obchodních pomocnících. Dle smlouvy ze dne 1. listopadu 1921 nastala v tomto služebním poměru změna potud, že žalobci byla uložena spolupráce »u díže« s jednou směnou; přes to však byla žalobci ponechána služební vlastnost mistra a tím i představeného dělníku v pekárně zaměstnaných s těmito služebními oprávněními, pokud se týče povinnostmi: žalobce měl nadále ručiti za výrobu u své směny, měl však právo i povinnost kontrolovati též práci a výrobky u směny druhé, vykonávati kázeň nad výkonem práce dělnictvem a vésti dohled na čistotu a pořádek v pekárně a pečovati o nutné opravy po schválení ředitelem. Výprava chleba a pečiva do prodejen a výdej uhlí uložen jinému zřízenci podniku pod jeho zodpovědností, žalobce měl mu však při tom býti radou a pokyny nápomocen. Služební požitky žalobce zůstaly nezkráceny a změna nastala potud, že žalobce dostával mzdu nyní týdně. Z přednesu žalovaného společenstva vysvítá zřetelně jednak, že dosavadní pracovní síla žalobcova zdála se společenstvu drahou a že z tohoto důvodu uložena mu byla práce »při díži«, jednak, že ve služebním postavení žalobce neměla nastati »nápadná změna«, z kteréhožto důvodu jemu ponechána byla služební vlastnost mistra jako představeného ostatního dělnictva s právy a povinnostmi shora dotčenými a že byly mu i dosavadní služební požitky zachovány. Tvrdí-li žalované družstvo ve sporu, že žalobci byl vlastně propůjčen pouze název mistra, jest tvrzeni toto vyvráceno obsahem smlouvy ze dne 1. listopadu 1921, v níž se výslovně uvádí: »Jste mistrem v pekárně a tudíž představeným dělníkům tam zaměstnaným,« dále i obsahem dopisu ze dne 25. února 1922. v němž se praví: »zbavujete se funkce mistra v pekárně a nastoupíte jako dělník s platem stejným jako ostatní dělníci. Práci vykonávati budete takovou, jaká bude Vám novým mistrem přikázána« a dodatkem tohoto dopisu: »Ustanovení, jímž byl Váš poměr v podniku co mistra upravován, vraťte.« Z uvedeného dlužno nutně usuzovati, že i novou služební smlouvou ze dne 1. listopadu 1921 byl žalobce zachován ve své prvotní »vyšší« služební vlastnosti tím, že mu i touto smlouvou nadále ponechán pokud se týče svěřen byl výkon vyšších nekuřáckých služeb (§ 1 zák. o obch. pomocnících), třebas i snad v užším rozsahu, než tomu bylo dříve a nevadí úsudku tomu okolnost, že mu při tom uložena byla i spolupráce »u díže«, tedy práce, kterou i ostatní dělníci vykonávali, a že tato práce zabírala i větší část jeho celkové pracovní doby. Výraz »převážně« nelze si vykládati ve smyslu pouze kvantitativním, totiž dle toho, kolik času je třeba na vykonání oné »vyšší« služby a kolik času zabere obyčejná práce živnostenská, kterou zaměstnanec tento dle svého ustanovení spolu konati má; rozhodným jest jedině, zda pro služební ustanovení zaměstnance směrodatným byl právě úmysl pověřiti ho »převážně« úkolem ke konání vyšší (řídící, dozorčí, odborně výše kvalifikované, větší důvěry i zodpovědnosti zasluhující) služby nekupecké. Konal-li tedy žalobce důsledkem této změny vedle oné řídící a dozorčí služby mistra a představeného ostatního dělnictva i prosté pracovní úkony, které dělnictvo obstarávalo, nelze v tom ani konkludentně spatřovati souhlas, že se žalobce tím vzdal svého dosavadního »vyššího« služebního ustanovení a podrobil se zůstati v podniku nadále v nižším pracovním poměru pouhého dělníka živnostenského. Neboť, mohl-li žalobce s tím počítati — a o tom dle toho, co bylo shora uvedeno, pochybovati nelze —, že tím, že mu byla přikázána jedině z důvodů úsporných i spolupráce »u díže«, nemá nastati pro něho žádná újma v jeho vyšším služebním poměru, v kterém byl prvotně ustanoven, což došlo výrazu svého i v tom, že byl ve službě ponechán jako mistr s vyšším služebním oborem a že mu dřívější služební požitky byly neztenčeně zachovány, nezadal zajisté svých práv služebních nikterak tím, když v intencích tohoto ujednání, tedy z týchž ohledů úsporných konal vedle své vyšší představenské a dozorčí činnosti i práci »při díži«, což ostatně jasně vysvítá i z jeho ohražení proti dopisu žalovaného společenstva ze dne 25. února 1922, jímž přikazována mu byla služba pouhého živnostenského dělníka. Kvalita a druh práce rozhoduje ovšem při posouzení, zda jde o zaměstnance vyššího stupně či prostého dělníka živnostenského; stalo-li se však ustanovení služební smlouvou, jest především směrodatná smlouva služební (§ 1 zákona o obch. pom. slova: »ustanoveny jsou«) a vlastnost služebního ustanovení v ní vytčeného. V té příčině nelze proti žalobci vyložiti ani odstavec smlouvy z 1. listopadu 1922, v němž se praví: »Jinak vztahuje se na Vás ve všech ostatních zde uvedených případech smlouva« (míněna smlouva kolektivní), v níž stanovena jest 14denní výpovědní lhůta, neboť dlužno-li ve smlouvě té spatřovati ustanovení žalobce k »vyšším« službám nekupeckým, nelze na něho vztahovati ona ustanovení kolektivní smlouvy, která se pro zaměstnance dle zákona o obchod. pomocnících nehodí a ani dohodou stran za platně smluvená platiti nemohou (§ 20 zák. o obch. pomoc. a čl. III. vládního nařízení ze dne 24. června 1920, čís. 395 sb. z. a n.). Šlo-li žalovanému společenstvu o to, žalobce tohoto vyššího služebního postavení zbaviti a ho nadále zaměstnati jen jako pouhého živnostenského dělníka, mělo to vůči němu jasně a zřetelně vyjádřiti, jak to učinilo později v dopise ze dne 25. února 1922, který zároveň sloužiti může za závažný doklad, že až do té doby žalobce sama pokládalo za »vyššího« zaměstnance. Neučinilo-li tak, dlužno jemu přiznati vlastnost služebníka vyššího stupně a služební poměr s ním mohl býti rozvázán jen dle předpisů zákona o obchodních pomocnících (§ 20 cit. zák.). Ve smyslu §u 29 cit. zák. přísluší pak žalobci nárok na služební požitky za celou dobu náležité výpovědní lhůty.

Citace:

č. 5532. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 672-673.