NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2592.

»Původcem« ve smyslu prvého odstavce § 84 tr. zák. není jen návodce a strůjce (§ 5 tr. zák.), nýbrž jest jím každý přímý pachatel, jenž nepředsevzal čin v cizím zájmu, byv jiným k tomu zjednán, nýbrž v zájmu vlastním, pro svůj vlastní účel; za »pomocníky« podle druhého odstavce § 84 tr. zák. jest pokládati jen ty osoby, které nejednaly ve vlastním zájmu, nýbrž sloužily vůli třetího, dávajíce se jím použíti jako pouhý nástroj.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1926, Zm I 603/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 2. září 1926, pokud byl obžalovaným, kteří byli uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle § 83 tr. zák., trest vyměřen podle druhé a nikoliv podle prvé věty § 84 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, jenž ve výroku o vině zůstal nedotčen, ve výroku o trestu a ve výrocích s ním souvisejících a vyměřil obžalovaným znovu trest podle prvé věty § 84 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Nalézací soud odsoudil obžalované proto, že dne 18. července 1926 vnikli s více lidmi sebranými do bytu Františka W-a v hostinci »Zum A.« ve W. a vykonali tam násilí na jeho domácích lidech, na okresním hejtmanu Dru Robertu H-ovi a na četnickém strážmistru Františku Ž-ovi. Soud zjišťuje po skutkové stránce, že šlo o jednomyslné a plánovité počínání vniknuvších osob, že osoby ty jednaly ve vědomě společném úmyslu a vnikly do hostince jenom v úmyslu, by tam vykonaly násilí, a že toto zamýšlené vykonání násilí došlo výrazu v obklopení a zatlačení oněch dvou úředníků, dále že obžalovaní H. a W. byli uprostřed vniknuvších osob, že vnikli do bytu v témž úmyslu s ostatními soudruhy a stotožňovali se s jejich počínáním. Vzhledem k těmto zjištěním považuje nalézací soud oba obžalované za spolupachatele, tudíž za přímé pachatele. Tím je však plně opodstatněn pojem »původcovství« ve smyslu § 84 tr. zák. Zrušovací soud dovodil již v četných rozhodnutích (viz zejména sb. n. s. čís. 69, 408), že původcem ve smyslu onoho ustanovení není jen návodce a strůjce, jak tito jsou míněni v § 5 nebo v § 44 e) tr. zák., nýbrž že je jím každý přímý pachatel, jenž nepředsevzal čin v cizím zájmu, byv jiným k tomu zjednán, nýbrž v zájmu vlastním, pro svůj vlastní účel; že v důsledku toho za »pomocníky« podle druhého odstavce § 84 tr. zák. sluší pokládati jen ty osoby, které nejednaly ve vlastním zájmu, nýbrž sloužily vůli třetího, dávajíce se jím použiti jako pouhý nástroj. Že by obžalovaní byli jednali takto nesamostatně a vystupovali jen jako nástroj druhých osob a plnili pouze jejich vůli, nelze vůči oněm zjištěním důvodně tvrditi, naopak zjištění ta nasvědčují správnosti stanoviska stížnosti. Mel proto nalézací soud vyměřiti trest podle I. věty § 84 tr. zák. Ježto tak neučinil, porušil zákon, vykročiv z mezí zákonné sazby, zakládající se na přitěžující okolnosti v zákoně jmenovitě uvedené, to jest »původcovství« pachatelů, a dopustil se zmatečnosti podle čís. 11 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 2592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 789-790.