Č. 7381.

Vojenské věci: I. Pensionování důstojníků není vyhrazeno presidentu republiky. — II. Rozhodnutí ministra nár. obrany o pensionování býv. rak.-uh. voj. gážisty, převzatého do armády čsl., které se stalo před účinností zák. č. 194/20, není zmatečné.
(Nález ze dne 27. června 1928 č. 13.174).
Věc: František Zdeněk L. v P. proti ministerstvu národní obrany (min. r. Dr. Jar. Vorel) o úpravu výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, podplukovník býv. rak. zeměbrany, byl ke své přihlášce převzat osobním věstníkem mno z 19. března 1919 do čsl. armády jako gážista z povolání a povolán do činné služby. Výnosem mno z 19. září 1919 byl však služby zproštěn a ponechán až na další v disponibilitě. Výnosem z 24. listopadu 1919 vyslovilo pak mno, že na st-lovy služby nereflektuje a nařídilo zastavení jeho akt. požitků dnem 31. prosince 1919, načež výnosem téhož min. z 2. dubna 1920 byl st-l dnem 1. ledna 1920 přeložen do výslužby za současného přiznání zaopatř. požitků na základě služ. doby čítané až do konce roku 1919. Výnosem ze 17. března 1925 vyslovilo mno, že pro započtení služ. doby po 19. září 1919, kterýmž dnem byl st-l dán do disponibility, není žádného podkladu, a vyměřilo mu zaopatř. požitky znovu, zvýšivši je současně podle zák. č. 48/21.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Stížnost domáhá se soudní ochrany jen proti tomu, že st-li byly přiznány zaopatřovací požitky místo požitků aktivních, a béře úpravu zaopatř. požitků v odpor proto, že přeložení st-le do výslužby stalo se aktem zmatečným, tedy neplatně. Slušelo tedy zkoumati, zdali akty úřední. jimiž st-l byl přeložen do výslužby, jsou vskutku zmatečné, ježto — jak stížnost tvrdí — byly vydány orgánem k tomu nepříslušným.
Zákonem z 28. října 1918 č. 11. Sb. byly prozatímně zachovány v platnosti veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení. Zdali k těmto normám, výslovně v platnosti zachovaným, jest počítati i služ. předpisy voj. vydávané na základě vrchní velitelské moci panovníkovy, či sluší-li předpisy tyto až do jinaké úpravy považovati zásadně za platné, i kdyby nebylo je možno počítati »k zákonům a nařízením« ve smyslu zák. č. 11/1918, nebylo při řešení dnešního sporu nutno zkoumati. Podle těchto předpisů dělo se ovšem jmenování důstojníků a voj. úředníků panovníkem jakožto vrchním velitelem armády. Rozvázání akt. poměru služ. voj. gážistů, vrchním velitelem jmenovaných, zejména přeložení do výslužby, dálo se však aktem vrchního velitele jen počínajíc od VIII. hodn. třídy výše. Nebyla tedy ani podle těchto předpisů důsledně provedena zásada, že příslušnost k přeložení voj. gážistů do výslužby je rubem práva jmenovacího.
Podle úst. listiny (§ 64 č. 10) přísluší vrchní velitelství veškeré branné moci presidentu republiky. Ve vrchním velitelství není však obsaženo právo jmenovati důstojníky, neboť toto jest (v § 64. č. 8.) vyhraženo presidentu republiky jen v příčině důstojníků od V. hodn. třídy výše, kdežto o jmenování důstojníků od VIII. třídy výše rozhoduje podle § 81. lit. c) úst. listiny vláda ve sboru. Příslušnost překládati důstojníky z akt. služby do výslužby není v ústavní listině presidentu republiky vyhrazena, a ježto nebyla mu vyhrazena ani žádným zákonem Čsl. republiky, vydaným po 15. listopadu 1918, náleží podle § 64, posl. odst. vládě (§ 70.), které podle tohoto ustanovení přísluší »veškerá moc vládní a výkonná presidentu republiky nevyhrazená.« »Moc vládní a výkonnou« vykonává však vláda buď ve sboru (§§ 80 a 81 úst. listiny), anebo jednotlivými ministerstvy a nižšími úřady (§§ 85 a násl. úst. list.).
Překládání akt. voj. gážistů do výslužby, jakožto projev moci výkonné, může tedy podle úst. listiny náležeti buď do příslušnosti vlády ve sboru rozhodující nebo do příslušnosti ministerstva a po případě i nižšího úřadu státního. Jestliže a pokud bylo pro určité případy zákonem přikázáno určitému min. nebo jinému úřadu, a jde-li o takovýto případ, není třeba zkoumati, komu příslušnost tato přináleží v případech zákonem zvlášť neupravených.
V případě dnešního sporu jde o voj. gážistů, který byl jako býv. gážista rak.-uher. armády převzat mno dne 19. března 1919 do čsl. armády jako čsl. gážista vojenský. Výnosy téhož min. z 24. listopadu 1919 a z 2. dubna 1920 byl pak tento převzatý voj. gážista přeložen do výslužby. Jak převzetí jeho do čsl. služeb, tak přeložení jeho do výslužby stalo se via facti bez podkladu zákonného.
Služ. předpisů předpřevratových, i když byly zachovány v platnosti a pokud byly v platnosti zachovány, nebylo lze ani na převzetí ani na propuštění z činné služby použíti, poněvadž předpisy tyto vztahují se na důstojníky jmenované, nikoli však na důstojníky z armády jiného státu převzaté. Zákonné úpravy dostalo se právnímu poměru voj. gážistů takto via facti do voj. služeb čsl. republiky převzatých teprve zákonem z 19. března 1920 č. 194 Sb.
Ustanovením § 1 tohoto zák. byla založena příslušnost ministra nár. obrany přejímati podle vlastního uvážení býv. rak.-uher., rak. a uher. voj. gážisty do voj. služeb Čsl. republiky jako čsl. voj. gážisty.
Podle svědectví důvodové zprávy vl. návrhu z 23. prosince 1918 (tisk 2151) byl zákon tento vydán za tím účelem, aby se dostalo »zákonného podkladu samozřejmé dosavadní praxi, že mno může podle volného uvážení přejímati do činné služby jakožto čsl. gážisty voj. osoby akt. stavu býv. rak.-uher. armády.« Důvodová zpráva popisuje pak podrobněji tuto dosavadní praxi, konstatujíc, že »konečné rozhodnutí vydává ... ministr nár. obrany sám«. Zákon tento vyhlášen byl dne 9. dubna 1920 a účinnost jeho počala se tedy podle § 3 zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. 30 dnů po jeho vyhlášení. Ustanovením § 1. zák. č. 194/1920 dostalo se podle jeho textování zákonného podkladu dosavadní praxi zcela nepochybně pro futuro. Avšak zákonodárce nechtěl se samozřejmě omeziti na uzákonění dosavadní praxe pro budoucnost, nýbrž šlo také a zajisté především o to, aby i přejímací akty ministra nár. obrany, již před účinností tohoto zák. předsevzaté, byly postaveny na půdu právní.
Zákon vyjádřil tento úmysl byť jen nepřímo, ale s dostatečnou jasností, v ustanovení § 3, kde mluví o »býv. voj. gážistech do čsl. služeb již převzatých«, čímž myšleni jsou zřejmé nejen gážisté převzatí za účinnosti a na základě tohoto zák., nýbrž i gážisté převzatí via facti před jeho účinností. Chtěje poskytnouti zákonný podklad »dosavadní praxi«, i pro praeterito, nemohl se však zákon omeziti toliko na praxi přejímací, nýbrž měl zřejmě na mysli celou dosavadní praxi in toto, tedy i případy, kdy gážisté ministrem nár. obrany převzatí byli ze služ. důvodů z činné služby čsl. propuštěni. I toto propouštění dálo se však, jak dosvědčují právě výnosy z 24. listopadu 1919 a z 2. dubna 1920 st-li vydané, aktem ministra nár. obrany.
V prvé řadě na tyto předpisy míří ustanovení § 3 cit. zák., jímž zabezpečuje se nárok na odbytné nebo zaopatření podle § 2. zák. býv. voj. gážistům do čsl. služeb již převzatým, »kteří byli ze služ. důvodů do jednoho roku ode dne návratu ruských legií z činné služby voj. propuštěni.« Zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb. tedy ustanovením § 3 přijal a uzákonil s účinkem ex tunc stejně faktické přejímací akty ministra nár. obr. jako akty, jimiž tento ministr převzaté gážisty ze služ. důvodů z činné služby propustil a dav »zákonný podklad této praxi« poskytl ministru nár. obr. příslušnost propouštěti převzaté gážisty z důvodů služ. i pro futuro, arci jen »do jednoho roku ode dne návratu ruských legií, podle nař. vlády ustanoveného.«
Dává-li se ustanovení § 3. cit. zák. tento výklad a smysl, který vzhledem ke genesi zák. a zejména occasio legis musí mu býti přikládán a jemuž textování zákona nijak v cestě nestojí, nelze důvodně tvrditi, že ministr nár. obr. neměl zákonné příslušnosti vydati výnosy z 24. listopadu 1919 a z 2. dubna 1920, jimiž přeložení st-le z činné služby do výslužby bylo vysloveno, a že výnosy tyto pro nedostatek příslušnosti ministra nár. obr. jsou zmatečné, takže nemohly tvořiti podklad pro rozhodnutí další, jímž výslužné st-lovo bylo upraveno.
Stížnost dovolává se arci právního názoru, vysloveného v nál. Boh. A. 4334/25, podle něhož přeložení voj. gážistů přísluší zásadně vládě. Avšak stížnost přehlíží, že nález onen týká se důstojníka, jenž sice byl také převzat, jenž však byl z činné služby propuštěn a do výslužby přeložen teprve výnosem ze 17. prosince 1921, resp. z 31. ledna 1922, tedy po 30. listopadu 1921, kterýž jest podle § 3. zák. č. 194/1920 a nař. č. 8/1921 dnem rozhodným. Nemůže tedy již z tohoto důvodu dovolané právní názor míti pro dnešní případ význam.

Citace:

č. 7381. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 885-887.