NPD documents search: Sociální revue, 8 (1927) - Sociálně politické zákonodárství a pracovní podmínky průmyslového dělnictva v Japonsku.

Dr. J. Kotek:
Sociálně politické zákonodárství a pracovní podmínky průmyslového dělnictva v Japonsku.

Až do poloviny minulého století bylo v Japonsku zřízení feudální, podobně jako tomu bylo v Evropě ve středověku. Teprve v polovině minulého století vzdalo se Japonsko dobrovolně své uzavřenosti oproti cizině a otevřelo svoji zemi všem vymoženostem civilisace a kultury evropské a dnes je jedním z nejmocnějších států světa. Válka přinesla netušený rozvoj japonského průmyslu. Evropské mocnosti i Spojené státy severoamerické nemehly konkurovat s Japonskem na dálném východě, především v Číně, protože jich průmysl musel se postavit plně do služeb obrany vlasti a kromě toho nebezpečí ponorek obchod námořní silně ochromilo.
Zemědělství neuživí četné obyvatelstvo, jehož na hornatém území, jen o něco více než 21/2krát větším než naše republika, bydlí 31/2krát tolik co v Československu (vlastní Japonsko měří 385000 km2 a má 60 milionů obyvatelstva, celá říše i s koloniemi měří 485000 km2 a má 83 mil. obyv.) a jehož ročně přibývá na 700000 duší. A protože nelze pomýšleti na vystěhovalectví pro odpor přistěhovaleckých států, seznali přední státníci a národohospodáři japonští, že jedině průmysl může býti základem jich státu pro budoucnost, byť i v zemi byl nedostatek uhlí, železa a jiných surovin. Až do roku 1920 bylo Japonsko zemí převážně agrární, 48,3% obyvatelstva odkázáno bylo výživou na zemědělství,1) 19,5% na průmysl a 13,6% obyvatelstva na obchod. Poměry však od té doby se mění ve prospěch průmyslu a obchodu, které silně se vyvíjejí, hlavně výroba strojů a průmysl chemický. Dělníků jest téměř 16000000, t. j. 28,8% všeho obyvatelstva, a z toho nejvíce jest dělníků zemědělských (9000000 i se 6000000 drobných zemědělců a pachtýřů). Počet průmyslového dělnictva stoupl ze 120000 v r. 1900 na 3000000 v r. 1919. V roce 1920 v průmyslu zaměstnáno bylo již 3600000 dělníků, v obchodě 1100000, v dolech pouze 450000. Počet závodů, zaměstnávajících více než 5 dělníků, jakož i absolutní počet dělníků neobyčejně poslední dobou vzrostl. V roce 1909 bylo 32228 takových závodů celkem s 800000 dělníky, roku 1919 43949 závodů s 1612000 dělníky, roku 1922 46427 závodů s 1700000 dělníky. Z celkového počtu závodů polovina zaměstnává jen 6—10 dělníků, celých 85% jsou závody s méně než 30 dělníky. Počet továren s více než 1000 dělníků byl v roce 1926 206 a od roku 1909 se zčtyřnásobil. V roce 1922 bylo textilních závodů 16600 (téměř 36% všech závodů s více než 5 dělníky) a v nich bylo zaměstnáno 860000 dělníků (t. j. 51% všech dělníků); závodů v kovoprůmyslu bylo 6700 (14,5%) s 305000 dělníky; závodů chemických bylo 5372 (11,6%) s 173000 dělníky. Výroba poživatin a potravin vykazovala 9000 závodů (19,4%) se 162000 dělníky. V dolech bylo zaměstnáno v r. 1923 asi 314000 dělníků, z toho asi 1/4 žen. Počet horníků od ukončení války stále klesal. Nejvíce zastoupeny byly doly na uhlí (250000 dělníků), pak doly na rudu (40000 dělníků), petrolej (12000 dělníků), zbytek připadá na ostatní doly.
Tovární průmysl jest v Japonsku nedávného data a ještě mladší jest zákonná ochrana dělníků. Počátky této ochrany možno pozorovati v občanském zákoníku (čl. 823 a násl.). Pracovní poměry námořníků upravuje zákoník obchodní (článek 576—589), který jest vlastně prvým krokem na poli ochrany práce v Japonsku. Dalšími zákony sociálně-politickými jsou: zákon horní z r. 1905, zákon o továrnách z r. 1911, uvedený v činnost roku 1916. Rok tento jest mezníkem ve vývoji sociálně-politického zákonodárství japonského. Po washingtonské konferenci reku 1919 seznala vláda japonská, že chce-li Japonsko hráti úlohu mezi nejmocnějšími státy světa, že je nutno přizpůsobiti se cizině i na poli sociální politiky. Je tu však silně konservativní strana, která se obává, že právě rozvíjející se japonský průmysl bude sociálně-politickým zákonodárstvím ochromen. Konference washingtonská sama zařadila Japonsko mezi země se zvláštními poměry a dala souhlas k tomu, aby otázky ochrany dělnické, projednávané Mezinárodní organisací práce, byly v Japonsku upraveny odchylně od ostatních států. Že poměry v Japonsku nejsou takové, že by vylučovaly, aby úmluvy a doporučení, usnesené na konferencích práce, mohly býti také v Japonsku striktně aplikovány, to doznává sama svrchu citovaná brožura, vydaná mezinárodním úřadem práce, a jasně to vyslovil i dělnický zástupce japonský na washingtonské konferenci a zástupci japonského dělnictva na konferencích ostatních.
Po konferenci washingtonské vydána byla řada sociálně-politických zákonů. V r. 1921 vyhlášen byl zákon o zprostředkování práce. Téhož roku vyhlášen zákaz užívání bílého fosforu při výrobě sirek. V r. 1922 vydán zákon o pojištění nemocenském a zákon o zprostředkování práce pro námořníky, v r. 1923 vydány pak další 3 zákony: novela k zákonu o továrnách, zákon o nejnižším věku, kdy zaměstnanci připouštěni jsou k pracem v průmyslu, a zákon o nejnižším Věku námořníků a jich lékařských vysvědčeních. V roce 1924 vyhlášen byl zákon o řešení sporu mezi pachtýři a vlastníky pozemků. Vedle toho vydáno bylo císařské nařízení o soupisu nezaměstnaných a nařízení ministerstva vnitra o kontrole nají- mání dělníků. V roce 1922 byl zřízen zvláštní úřad pro otázky sociální. Pracovní doba.
Pracovní doba jest dosud velmi dlouhá. Prvé zákony, které délku pracovní doby upravovaly, byly zákon o továrnách z r. 1911, který vstoupil v platnost teprve roku 1916, a pak pracovní a ochranný řád pro horníky z téhož roku. O pracovní době žen a dětí bude pojednáno v příslušných odstavcích o práci žen a dětí. Zákon o továrnách vztahoval se pouze na závody s více než 15 dělníky. Pravidelná pracovní doba byla 12 hodin, ale pro závody, kde byli zaměstnáni pouze muži, toto maximum neplatilo. Neplatilo přirozeně ani pro závody s méně než 15 dělníky, kde rovněž pracovní doba byla připuštěna delší něž 12 hodin. V továrnách textilních doba pracovní byla na dobu 15 let po účinnosti tohoto zákona stanovena na 14 hodin denně. V důsledku washingtonské konvence byla pak vydána roku 1923 novela k zákonu o továrnách, která vstoupila v účinnost teprve roku 1926. Podle této novely podléhají zákonu o továrnách všechny závody s více než 10 dělníky. Doba pracovní stanovena jest na 57 hodin týdně. Dosud v 70% průmyslových závodů pracuje se více než 8 hodin, v 53% závodů dokonce až 12 hodin denně, ano i více. O délce pracovní doby v závodech netovárních není přesné statistiky. Zprávy obchodní a živnostenské komory v Osace (jednoho z hlavních průmyslových středisek Japonska s 1% mil. obyvatelstva), udává pro celníky v průmyslech a živnostech denní pracovní dobu zpravidla. 10 hodin, pro krejčí 12—15 hodin denně. To jest statistika udávaná se strany zaměstnavatelů, která jistě pravý stav věci nevyličuje a kromě toho jest to v milionovém městě, kde dělnictvo je organisováno a nepřipustí příliš dlouhou dobu pracovní. Poměry na venkově musí býti ještě horší.
Práce noční jest v Japonsku velice rozšířena: téměř 1/10 dělnictva pracuje v noci 1330 tisíc dělníků, a z toho jest 80% v průmyslu textilním a chemickém). Odpočinek při práci stanoven jest pouze 1/2 hod. až 1 hod. denně téměř v polovině závodů, asi polovina závodů poskytuje odpočinek při práci 1—2 hodiny. Ostatní závody poskytují odpočinek delší. Týdenní klid v Japonsku neexistuje. Zaveden je zpravidla odpočinek dvou dnů v měsíci, některé závody poskytují 3—4 dny odpočinku v měsíci, jsou však závody, které poskytují pouze 1 den odpočinku za měsíc.
Práce žen a dětí.
Ženy a děti chráněny jsou především zákony o továrnách z r. 1911 a 1923 a zákonem z r. 1923 o nejnižším věku dětí, připuštěným k pracem v továrnách. Až do 1. července 1926. kdy vstoupila v platnost novela zákona o továrnách, platila pro ženy a děti 12hodinová doba pracovní. Stejně tomu bylo také v dolech. Odpočinek mezi prací stanoven jest nejméně na 30 minut, jde-li o práci více než 6 hodin, a nejméně na 1 hod., přesahuje-li denní pracovní doba 10 hodin. Klid měsíční jest stanoven 2—4 dny. Pokud jde o noční práci, stanoveno bylo zákonem z r. 1911, že děti mladší 14 let a ženy mladší 20 let nesmí býti zaměstnávány mezi 10. hod. večerní a 4. hod. ranní. Tento zákaz ovšem byl prolomen četnými výjimkami. Ustanovení svrchu uvedené novelováno bylo zákonem z r. 1923 v tom smyslu, že majitel továrny nesmí zaměstnávati osoby mladší 16 let ani ženy mezi 10. hod. večerní a 5. hod. ranní. Také ustanovení tohoto zákona připouští různé výjimky. Až do roku 1923 bylo dovoleno zaměstnávati děti mladší 12 let. Washingtonská konference vyšla Japonsku vstříc a dovolila zaměstnávati v průmyslu i děti starší 12 let. Zákon z roku 1923 stanoví zásadní zákaz zaměstnávati v továrnách děti do 14 let, jé Však dovoleno zaměstnávati i děti starší než 12 let, jestliže dokončily školní vzdělání. Pro námořnictví je stanoven minimální věk zaměstnanců 14 let, námořníci mladší 18 let mohou býti zaměstnáni jen za určitých předpokladů. Osoby mladší 16 let nesmí býti zaměstnány při pracech nebezpečných a nezdravých, ženy při pracech nebezpečných. Počet žen v průmyslu byl v roce 1909 téměř 62% všech zaměstnanců a ještě v roce 1922 dosahoval 50,7%. Počet dětí zaměstnaných v průmyslu byl roku 1919 317000. V dolech bylo zaměstnáno žen v roce 1919 112000 ze 465000 všech zaměstnanců v dolech a v roce 1922 76000 z 300000 horníků, tedy vždy asi 1/4. Dětí mladších 15 let bylo zaměstnáno v dolech 3000.
Ochrana mateřství.
Zákon z roku 1911 chránil ženy jen po porodu, zákonem z roku 1923 zavedena ochrana žen i před porodem a během kojení. Zákon o pojištění nemocenském, který vstoupil v účinnost počátkem roku 1927, stanoví, že žena má určitou dobu před porodem a po porodu nárok na 60% poslední své denní mzdy.
Nezaměstnanost.
Koncem války řada podniků, válkou vyvolaných, zanikla a zaměstnanci byli propuštěni. Roku 1921 nastala redukce zaměstnanců u drah, r. 1922 ve vál. námořnictví, v arsenálech a státních dílnách, roku 1923 nastalo hromadné propouštění úředníků. Téhož roku připravilo strašné zemětřesení statisíce dělníků nejen o přístřeší, nýbrž i o práci (zničeny továrny). Roku 1924 propouštěly zaměstnance státní podniky a téhož roku reforma správy vyžádala si propuštění 20000 úředníků. Problém nezaměstnanosti nabýval katastrofálních rozměrů, dělnictvo pořádalo průvody a manifestace, deputace byly vysílány k úřadům.
Zákonná opatření proti nezaměstnanosti datují se teprve po ratifikaci příslušných konvencí washingtonské a janovské (1919 a 1920) se strany Japonska. Zákon o zprostředkování práce (1921) a zákon o zprostředkování práce námořníků (1922) zajišťují bezplatné zprostředkování práce pro zaměstnance pozemní a námořní. — Zprostředkovatelny jsou téměř ve všech místech, kde je větší počet dělnictva (celkem jich je 177). Musí býti zřízeny v městech s více než 30000 osob a dále tam, kde se ukáže nutnost. Nad místními zprostředkovatelnami jsou 3 krajské. Ústřední úřad zřízen jest v Tokiu. Stát podporuje zřizování zprostředkovatelen tím, že hradí polovinu nákladů investičních a přispívá 1/6 na ostatní náklady. — K usnadnění úkolu zprostředkovatelen jsou starostové obcí povinni hlásiti šéfu příslušného úřadu situaci na pracovním trhu. Místní zprostředkovatelna podává zprávu krajské, prefektovi a ústřednímu úřadu vždy za 10 dní, za měsíc a za 3 měsíce (udává počet žádostí a nabídek). Krajské zprostředkovatelny pracují v dohodě mezi sebou (vyměňují si zprávy), dále s místními zprostředkovatelnami i se starosty obcí. — Nezaměstnaností trpí hlavně nádeníci. V r. 1924 počet umístění byl 1% mil., u ostatních dělníků jen 450000. Oproti r. 1921 počet ten se v obou případech ztrojnásobnil. Nově upravovaný návrh zákona zavádí v určitých místech jakýsi druh pojištění nádeníků- proti nezaměstnanosti. Stát poskytuje subvence k vytvoření fondu a zaměstnanci budou platiti příspěvky. — Pokud jde o nádeníky, tu mají zprostředkovatelny ještě jiný úkol. Poskytují totiž těm nádeníkům, kteří byli umístěni jich prostřednictvím, zálohy na mzdu, kteroužto zálohu si vybírají u obcí pobytu zaměstnance. Nádeníci totiž nejsou v Japonsku placeni přímo, nýbrž prostřednictvím předáka (mistra), který je pak okrádá. Protože mzda pro ně je vyplácena jen dvakrát měsíčně, poskytoval nádeníkům jich předák zálohy a okrádal je po druhé.
Hygiena a bezpečnost v průmyslu: Není dosud zákonného opatření o zábraně úrazů (předpisy bezpečnostní a zdravotní pro továrny a závody nezdravé a nebezpečné), vyjma § 13 zákona o továrnách z roku 1911. Dle ustanovení tohoto paragrafu mohou úřady v případě, že továrna nebo její zařízení nebo její místnosti jsou nebezpečné zdraví, dobrým mravům nebo veřejnému zájmu, naříditi správě závodu, aby učiněna byla nutná ochranná opatření a v případě neúspěchu zakázati buď zcela nebo z části provoz závodu. Pokud jde o doly, obsahuje řád o dozoru nad doly podrobnější a přísnější předpisy v zájmu bezpečnosti a zdraví. Těchto, předpisů používají některé místní úřady i analogicky pro bezpečnostní opatření v průmyslu. Počet úrazů je veliký. Smrtelných úrazů bylo v průmyslu v roce 1919 696, ostatních úrazů 94107, v dolech v roce 1920 poranění těžkých 5800 a ostatních úrazů 197000 (počet horníků v tomto roce 439000).
Pojištění. Zákon o továrnách z r. 1911 a novela z r. 1923, nařízení o jeho provádění a zákon horní z r. 1905 dávají zaměstnanci nárok domáhati se na zaměstnavateli odškodnění za úraz. Zaměstnavatel má hraditi lékařské výlohy, platiti denně polovinu poslední mzdy, trvá-li však neschopnost k práci déle než tři měsíce, jen 1/з poslední mzdy. V případě, že zaměstnanec jest neschopen k práci déle než 3 roky, může ho zaměstnavatel odškodniti obnosem, rovnajícím se nejméně 170násobku denní mzdy. Zemře-li zaměstnanec, musí zaměstnavatel zaplatiti pozůstalým 170tý násobek denní mzdy a pohřební útraty (nejméně 10 yenů, t. j. 25 zl. franků). Tyto předpisy o úrazovém odškodnění byly změněny zákonem o nemocenském pojištění, který vstoupí v platnost 1. ledna 1927, Zaměstnanci musí býti pojištěni buď u soukromé pojišťovny, zřízené zaměstnavatelem (fakultativní pojišťovny v závodech, kde je nejméně 300 dělníků pojištěním povinných, obligatorní v závodech, kde je nejméně 500 dělníků). Pojištění ostatních zaměstnanců vzal na sebe stát. Zaměstnavatel i zaměstnanec platí polovinu příspěvku, stát poskytuje 10% k odškodnění úrazu. Maximum příspěvku zaměstnancova smí dosahovati 3% denní mzdy. Odškodnění může být v určitých případech buď zcela nebo z části odepřeno (na př. v případě úmyslného ublížení, jde-li o úraz: vyvolaný trestným činem nebo neposlechnutím rozkazu a instrukcí o bezpečnosti, ve stavu opilosti). Náhrada za denní mzdu zvýšena na 60%. Nemusí jíti o přímý úraz při práci, ovšem náhrada za mzdu platí se nejvýše po 180 dní. Pohřebné obnáší 20tý násobek denní mzdy, nejméně však 20 yenů.
Návrhy nových zákonů sociálně-politických.
Sněmovně byly již předloženy návrhy zákona o dělnických odborových organisacích, návrh zákona o rozhodování pracovních sporů a návrh zákona o zrušení čl. 17. a 30. zákona o veřejné bezpečnosti, kteréžto návrhy byly již příslušnými studijními institucemi a interesovanými kruhy prodebatovány a nedoznají ve sněmovně pravděpodobně žádné změny.
Návrh prvého zákona uznává odborové organisace dělnické a jejich svazy. Za odborovou organisaci dělnickou pokládá se každé sdružení dělníků, které čítá nejméně 10 členů a jehož účelem jest hájiti nebo zlepšiti pracovní podmínky. Založení organisace musí býti oznámeno předem místním úřadům. Odborová organisace zanesením do rejstříku nabývá právnické osobnosti, podléhá pak všeobecným předpisům občanského zákoníka, jest zproštěna daní a obchodních a jiných poplatků. Zaměstnavatel nesmí vyvozovati z příslušnosti či nepříslušnosti zaměstnance k nějaké odborové organisaci žádných důsledků. Smlouvy kolektivní jsou právně závazné a nemohou býti měněny smlouvami individuelními v neprospěch zaměstnance. Státní správa vykonává nad odborovými organisacemi vrchní dozor, může žádati od nich podání zpráv i předložení protokolů. Proti opatřením státní správy může se odborová organisace odvolati ku správním soudům.
Návrh zákona o řešení pracovních sporů zavádí povinné řízení rozhodčí (arbitráž), je-li zaměstnavatelem stát nebo podnik veřejně prospěšný. Platí tedy povinná arbitráž pro dráhy, tramwaye, pošty a telegrafy, dopravu námořní, plynárny, vodárny, elektrárny atd. Pro pracovní spory v ostatních závodech je arbitráž dobrovolná. Rozhodčí komise je 9členná. Po třech členech volí zúčastněné strany a těchto 6 zvolených členů zvolí pak zbývající 3 z řad osob na sporu nezúčastněných. Volba musí býti přijata a musí býti potvrzena dozorčím úřadem. Jde-li o arbitráž povinnou jest stanovena určitá lhůta pro zvolení i svolání rozhodčí komise. — Komise má právo předvolati strany, vyžádati si spisy a doklady, vyslechnouti svědky a vyšetřovati vše, i na místě (v továrně, dílně atd.). Po skončení svého úkolu nebo po uplynutí zákonem stanovené lhůty (15 dní) oznámí rozhodčí komise své rozhodnutí úřadu, který o něm vyrozumí strany. Oznámení rozhodnutí může být odloženo jen na žádost zástupců obou zúčastněných stran. Aby chráněny byly obě sporné strany po dobu .rozhodčího řízení obligatorního, nemůže osoba, která není ve sporu:
1. podněcovati zaměstnavatele zavříti závody nebo zastaviti v nich práci, zrušiti pracovní smlouvy, aneb odmítnouti žádosti o práci;
2. podněcovati dělníky zastaviti práci nebo zrušiti pracovní smlouvu nebo zmenšiti výkonnost nebo snížiti jakost práce.
Návrh zákona obsahuje též trestní sankce.
Třetí osnova zákona, dle něhož mají býti zrušeny čl. 17. a 30. zákona o veřejné bezpečnosti z r. 1900, má odstraniti překážky tvoření odborových organisací a překážky odborového hnutí vůbec (zákaz stávek).
Čl. 17. zák. z r. 1900 zní: Zakázáno jest každé násilí nebo hrozba násilím níže uvedeným proti osobám třetím; je rovněž zakázáno třetí osobu veřejně zesměšňovati za účelem níže uvedeným: je konečně zakázáno povzbuzovati a podněcovati třetí osoby v úmyslu uvedeném v odstavci 2.
Je zakázáno:
1. nutiti třetí osoby nebo zabraňovati jim, aby byly členy sdružení, jichž účelem je spolupráce, pokud jde o podmínky pracovití a mzdové;
2. nutiti zaměstnavatele propustiti dělníky nebo odepříti jim práci, nebo nutiti zaměstnance zanedbávali práci nebo odmítnouti nabídky práce za účelem vyvolání výluky nebo stávky:
3. nutiti násilím osoby třetí přijmouti pracovní nebo mzdové podmínky nebo použíti násilí vůči třetím osobám nebo jim vyhrožovati, aby na nich byly vynuceny tímto způsobem určité nájemní podmínky v jejich podnicích zemědělských.

Iwao F. Ayusava: Législation et conditions du travail dansĺ industrie du Japon, jež je podkladem této informace.*

Citace:

Sociálně politické zákonodárství a pracovní podmínky průmyslového dělnictva v Japonsku.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 377-382.