NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3672.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Manželka, jež sama od manžela odešla, nemůže se domáhati rozluky z důvodu zlomyslného opuštění (§ 13 písm. c) rozl. zák.), třebas tak byla učinila pro zlé nakládání manželovo.
V řízení rozlukovém platí zásada vyšetřovací.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 102/24.)
Žalobu manželky na manžela o rozluku manželství pro zlomyslné opuštění, rozvrat manželství a nepřekonatelný odpor oba nižší soudy zamítly, Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
O zlomyslném opuštění se strany žalovaného nemůže býti řeči, když žalobkyně, jak sama udává, od něho sama odešla. Tvrdí-li, že tak učinila pro jeho zlé nakládání, může to býti základem důvodu rozluky dle §u 13 písm. e) zák. rozl. nebo složkou rozvratu (dle téhož §u písm. h), ale nelze, když ona jeho opustila, převraceti to tak, že on ji opustil. Ona se mohla vrátiti, a, kdyby ji manžel nechtěl přijmouti, měla by dokonce i nárok na prozatímní přijetí do společné domácnosti ve formě prozatímního opatření (§ 382 čís. 8 ex. ř.), ale nemůže nutiti manžela, jemuž povinna jest do jeho bydliště následovati (§ 92 obč. zák.), aby naopak on následoval ji. Byla proto její soudní výzva, by žalovaný se »vrátil« k ní, právně úplně planá a zbytečná. Důvodným však jest dovolání, co se týče otázky rozvratu a nepřekonatelného odporu. Rozvrat založila žaloba na to, že byla nucena žalovaného pro zlé nakládání s ní opustiti v roce 1916, od té doby že neobnovili manželského společenství a žalovaný že žije s jinou ženou, k čemuž přistoupilo, že sama o sobě doznala, že žila s K-em a italským zajatcem, jak on to o ní tvrdil. Prvý soud odbyl tento důvod tím, že matka žalovaného H-ová, vedená o jeho spolužití s jinou ženou, se svědectví vzdala, a odvolací soud tento důvod pominul vůbec mlčením. Ale jsou-li skutečnosti, zbývající i po případném odpadnutí obvinění, že žalovaný žije s jinou ženou, pravdivy, mohou zakládati i ty hluboký rozvrat, i je třeba tedy zjistiti, nač celý posavadní obsah spisů už beztoho ukazuje, zda a jak dlouho manželé žijí již odloučeně, co toho bylo příčinou, že se rozešli, zvláště tedy třeba zjistiti příslušnými trestními spisy okresního soudu, jak to bylo s vyhrožováním, jež žalobkyně za důvod svého odchodu od manžela udala, a dále třeba zjistiti, zda obě strany udržovaly styky, z nichž se navzájem obviňují, žalobkyně s K-em a italským zajatcem, po případě i s V-em, žalovaný pak s K-ovou, neboť pak rozvrat byl by již velice na snadě. Nižší stolice si totiž neuvědomily, že řízení rozlukové je ovládáno zásadou vyšetřovací a že tedy soud má provésti všecky důkazy, jež se při projednávání sporu naskytly, tudíž nejen ty, jež strany nabídly, nýbrž i ty, jež z jejich skutkového přednesu neb i z výpovědí svědků se podávají, byť se jich strany samy ani neuchopily, a že tu tedy příslušné průvodní prostředky podají se samy, budou-li strany přidrženy, aby co nejpodrobněji, jak jim jen možno, udaly nejen jména, nýbrž i bydliště osob, s nimiž ten který manžel tvrzené styky prý udržoval, dále také dobu a místo, kde se tak dělo, jakož i případné třetí osoby, jež o stycích těch vypovídati mohou. Tak tedy i po odpadnutí svědkyně H-ové možno soužití žalovaného s K-ovou dokázati. Mylný je zejména názor odvolacího soudu, že řízení rozlukové je sice officiosní, avšak že prý přece ovládáno je zásadou disposiční: nikoli, officiosní není, ježto se zavádí nikoli ex offo, nýbrž jen na žalobu, t. j. na návrh strany, a že je vyšetřovасí, to výslovně ustanovuje § 97 obč. zák. ve spojení s §em 8 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., jenž na něj výslovně, jakož i s §em 13 poslední odstavec rozl. zák. (dříve §em 115 poslední věta obč. zák.), jenž na něj mlčky odkazuje.

Citace:

č. 3672. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 479-480.