Čís. 17469.

K otázce řádného obsazení odvolacího soudu ve věcech pracovních; pokud je řízení před ním vadné.
Stávka není, trvá-li stávkující zaměstnanec na služební smlouvě, podle níž byl povinen konati zaměstnavateli umluvené služby a práce, zákonným důvodem pro odpírání služební povinnosti zaměstnancem.
Účastí zaměstnancovou, jehož služební poměr se řídí předpisy zákona č. 154/1934 Sb. z. a n., na stávce dělnictva není omluvena jeho nepřítomnost v závodě zaměstnavatelově; tato účast je důležitým důvodem k předčasnému propuštění z pracovního poměru podle § 34, č. 4 tohoto zákona. Zaměstnavatel propouštěje zaměstnance předčasně ze služby, nemusí mu oznámiti propouštěcí důvod; stačí, že se tento důvod prokáže teprve na soudě ve sporu.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1939, Rv 267/39.)
Srov. Sb. n. s. č. 7384, 17411.
Žalobce přednesl, že byl zaměstnán u žalované firmy od 14. srpna 1936 jako dílovedoucí za mzdu 240 K. Výpověď byla ujednána sice 14denní, avšak jemu jako dílovedoucímu, konajícímu vyšší služby, náleží podle § 31 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. nárok na šestinedělní lhůtu ke konci čtvrtletí. Dne 12. července 1937 vypukla všeobecná stávka rukavičkářská, které se žalobce rovněž zúčastnil. Dne 4. srpna 1937 došlo po ukončení stávky k ujednání se žalovanou, podle něhož stávka nebude považována za přerušení pracovního poměru. Toto ujednání bylo podepsáno zástupcem sekce průmyslu rukavičkářského a Unie kožedělníků, jejímž členem je žalobce, a bylo pro obě strany závazné. Podle tohoto ujednání byl žalobce povinen znovu nastoupiti práci dne 4. srpna 1937, což učinil, avšak nebyl již žalovanou přijat. Žádá proto zaplacení služného za zákonnou výpovědní lhůtu do 30. září 1937. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že žalobce propustil důvodně dopisem ze dne 26. července 1937 mimo jiné též proto, že jako dílovedoucí, tudíž soukromý zaměstnanec se zúčastnil stávky rukavičkářských dělníků a za stávky hlídal podnik žalované strany, aby dělníci, kteří chtěli pracovati, nemohli do pracovních místností. Prvý soud (pracovní soud) zamítl žalobu. Odvolací soud jako odvolací soud ve věcech pracovních uznal podle žaloby. Důvody: Odvolací soud, jednaje podle § 33 zák. o prac. soudech zjistil, že po ukončení stávky dne 4. srpna 1937 bylo jednáno mezi smluvními stranami, aby byli zpět vzati do práce i dílovedoucí. Žalovaná zprvu nechtěla přistoupiti na to, aby žalobce přijala zpět do zaměstnání v důsledku stávky, avšak od svého stanoviska ustoupila. Služební poměr žalobcův jest posuzovati podle ustanovení zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. Propuštěn předčasně může býti za podmínek uvedených v § 34 cit. zák. V dopise ze dne 26. července 1937 uvádí žalovaná jako důvody výpovědi: 1. účast na stávce, a 2. že od 3. července 1937 neposlal (žalobce) žádnému rukavičkáři práci, čímž prý byla žalovanému způsobena škoda. Během sporu pak doplnila žalovaná důvody dané výpovědi tím, že 3. žalobce hlídal podnik žalovaného, aby zabránil dělníkům vstup do podniku, 4. že dělníkům vyplácel předem mzdu, aniž odvedli práci, a 5. že nechal dělníka W. proti rozkazu žalovaného pracovati v dílně přes noc. Pokud jde o výpovědní důvod účasti na stávce, má soud prokázáno, že žalovaný ustoupil od svého zamítavého stanoviska vůči žalobci, protože jinak by nebylo došlo ke skončení stávky a k podpisu ujednání. Tím odpadá účast žalobcova na stávce jako důvod výpovědi. Další důvod propuštění, uplatňovaný proto, že žalobce nezaslal od dne 3. července 1937 práce domáckým dělníkům, není nijak doložen a nemůže jej žalovaná s úspěchem uplatňovati se zřetelem na předpis § 35, č. 1 zák. č. 154/1934. Další důvody, totiž předčasné vyplácení mzdy a noční práci v dílně, žalovaný ve výpovědním dopisu jako důvody výpovědi neuplatnil. Výpovědní důvody nelze ex post uplatňovati. Leč ani tu žalovaný neprokázal, že by od doby, kdy se o těchto věcech dozvěděl, do doby, kdy tyto okolnosti, jako důvody výpovědi ve sporu uplatnil, neuplynulo více než 8 dnů. Uznal tedy odvolací soud, že není zde důvodu pro předčasné zrušení služebního poměru. Protože podle nepopřeného tvrzení žalobcova činil jeho plat 240 K týdně, přísluší mu mzda za zákonnou výpovědní lhůtu za 6 týdnů a 3 dny, celkem 1560 K.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalovaný vytýká jako zmatečnost, že odvolací soud nebyl řádně obsazen, poněvadž nebyli v souzené věci přísedícími rukavičkáři-odborníci, tedy osoby náležející k témuž anebo alespoň k podobnému povolání jako sporné strany (§ 16 zák. č. 131/1931 Sb. z. n.). Podle § 28, odst. 1, č. 2 zák, č. 131/1931 Sb. z. a n. jest zmatečností, nebyl-li soud řádně obsazen. Může tedy býti okolnost žalovaným vytýkaná zmatečností jen tehdy, byl-li jí porušeny předpisy o obsazení pracovních soudů, t. j. byl-li porušen předpis, jenž imperativně určuje, jak je obsazovati senáty u těchto soudů. Zákon č. 131/1931 Sb. z. a n. určuje obsazení soudu v §§ 16 a 32. Předpisy tyto byly novelisovány vládním nařízením ze dne 11. listopadu 1938 č. 280 Sb. z. a n. Jsou to předpisy práva formálního, dotčené novele přísluší proto zpětná působnost (Sb. n. s. č. 2163 a 2240) a jest výtku zmatečnosti posuzovati podle § 16 cit. zákona v novelisovaném znění. Podle § 16, odst. 2 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n. ve znění vládního nařízení č. 280/1938 Sb. z. a n., jenž platí podle § 32 tohoto zákona i pro obsazení odvolacího soudu ve sporech pracovních o hodnotu vyšší než 300 K, povolávají se přísedící k zasedání tak, aby náleželi k témuž, a není-li to možno, aspoň k podobnému povolání jako jsou strany; není-li jich, povolává předseda k zasedání přísedící, kteří náležejí k témuž anebo podobnému oboru, jako jsou strany. I toto novelisované znění § 16 dotčeného zákona jest povahy velící a zakládá proto porušení tohoto předpisu zmatek podle § 28, odst. 1 č. 2 dotčeného zákona. Konaným šetřením bylo zjištěno, že při ústním odvolacím jednání dne 22. března 1938, u něhož bylo pro změnu v obsazení senátu jednáno znova a při kterém byl vynesen rozsudek, byli členy odvolacího senátu za skupinu zaměstnavatelů Jaroslav H. a za skupinu zaměstnanců František M. Odvolací soud uvádí, že přísedící z oboru, rukavičkářského ustanovení nebyli a že u Jaroslava H. není zaměstnání uvedeno — žalovaný tvrdí, že jest obchodníkem oděvy — a že František M. jest krejčovským dělníkem a že oba jsou ustanoveni pro obor oděvnický. Poněvadž žalobce byl nesporně dílovedoucím v továrně na rukavice a žalovaný jest výrobcem rukavic, bylo vyhověno předpisu § 16, odst. 2 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n. ve znění vládního nařízení č. 280/1938 Sb. z. a n., když ze skupiny zaměstnavatelů byl přibrán přísedící Jaroslav H. a ze skupiny zaměstnanců přísedící František M., neboť oba přísedící, jsouce ustanoveni pro obor oděvnický, náležejí k podobnému oboru jako sporné strany. Není proto výtka zmatečnosti (§ 28, odst. 1 č. 2 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.) opodstatněná.
Dovolatel vytýká neúplnost řízení jednak, pokud jde o otázku jím uplatněných důležitých důvodů k předčasnému propuštění žalobce z pracovního poměru (§ 34 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.) a otázku včasnosti uplatnění těchto důvodů, uskutečněného jednak dopisem ze dne 26. července 1937, jednak přednesem u prvního ústního jednání pracovního soudu dne 27. srpna 1937 (§ 35, odst. 1 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.), jednak o otázku, zda žalovaný při ujednání dne 4. srpna 1937 setrval na propuštění žalobce z pracovního poměru podle uvedeného dopisu ze dne 26. července 1937 aneb od propuštění žalobce uskutečněného dotčeným dopisem upustil a přijal tím žalobce zpět do služby a zda ujednání ze dne 4. srpna 1937 se týkalo jen rukavičkářských dělníků a žalobce jako dílovedoucí nebyl výslovně a úmyslně do něho pojat. Jest nesporno, že žalobce byl od 14. srpna 1936 zaměstnán u žalovaného jako dílovedoucí, že jeho služební poměr třeba posuzovati podle zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. a že se žalobce zúčastnil stávky rukavičkářských dělníků, vypuknuvší podle jeho seznání 12. července 1937 a skončené jednáním ze dne 4. srpna 1937, a že ho žalovaný po tomto dni do práce zpět nepřijal. Dále jest nesporno, že žalovaný dopisem ze dne 26. července 1937 sdělil žalobci, že pro nenastoupení práce přes výzvu a setrvání ve stávce považuje jeho pracovní poměr od doby, kdy se stávky zúčastnil, za přerušený a nemůže ho po ukončení stávky znovu přijati, ježto je nucen zaopatřiti si jiného vedoucího, a že jako další příčinu okamžitého propuštění musí žalobce považovati sabotáž, kterou provedl tím, že od 3. července 1937 neposlal ani jednomu rukavičkáři a mistru v Rudohoří práci. U prvního ústního jednání před pracovním soudem uvedl žalovaný jako další důvody k předčasnému propuštění žalobce, že za stávky hlídal podnik žalovaného za tím účelem, aby dělníci, kteří chtěli pracovati, nemohli vkročiti do pracovních místností a aby jim zabránil vstup do nich, že proti výslovnému příkazu žalovaného dělníku Josefu F. a ještě jiným dělníkům vyplatil několikrát mzdu předem, aniž odvedli práci, a že nechal dělníka Jaroslava W. přes výslovný rozkaz pracovati v podniku žalovaného přes noc. Pokud žalovaný na prvém místě uplatňuje jako důležitý důvod k předčasnému propuštění žalobce z pracovního poměru účast na stávce rukavičkářského dělnictva a setrvání v této stávce přes výzvu žalovaného, aby nastoupil práci, dolíčil dovolací soud již v rozhodnutí Sb. n. s. č. 3004, na které se pro stručnost poukazuje, že stávka nemůže býti — za současného trvání stávkujícího zaměstnance na služební smlouvě, podle níž byl povinen konati zaměstnavateli umluvené služby a práce — uznána za zákonný důvod pro odpírání služební povinnosti zaměstnancem zaměstnavateli. Z toho plyne, že účastí žalobcovou na stávce rukavičkářského dělnictva není omluvena jeho nepřítomnost v závodě žalovaného a, že účast ta tvoří důležitý důvod k předčasnému propuštění žalobce z pracovního poměru podle § 34 č. 4 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. Hledíc na přednes stran o tomto propouštěcím důvodu, třeba řešiti otázku, zda žalovaný při jednání dne 4. srpna 1937 výslovně se vzdal uplatnění účasti žalobcovy na stávce jako propouštěcího důvodu, resp. zda tehdy upustil od propuštění žalobce z tohoto důvodu uskutečněného dopisem ze dne 26. července 1937, jehož pravost žalovaná strana uznala a který žalobce předložil. Obě sporné strany o této pro spor závažné okolnosti nabídly důkazy a to zejména výslechem svědků o průběhu jednání dne 4. srpna 1937. Odvolací soud připustil a provedl důkaz o tomto předmětu jen svědky navrženými žalobcem a na základě jejich svědeckých výpovědí zjistil, že žalovaný ustoupil od svého zamítavého stanoviska vůči žalobci, protože jinak by nebylo došlo ke skončení stávky a k podpisu ujednání, a dospěl k právnímu závěru, že účast žalobcova na stávce není důvodem k výpovědi. Dovolání vytýká vadnost řízení, a to právem, neboť odvolací soud o uvedené, pro řešení sporu závažné okolnosti provedl důkazy jen jednostranně a ještě při tom nevzal zřetel ani na námitky žalované strany proti věrohodnosti vyslechnutých svědků a na vytýkanou změnu jejich výpovědí v trestním řízení proti nim zavedeném u krajského soudu trestního v P., kterýmžto spisem žalovaný důkaz nabídl. V rozsudku neodůvodnil ani pominutí důkazů nabídnutých žalovanou stranou. Když odvolací soud v tomto bodě nezjistil dovolatelem přednesené skutkové okolnosti pro posouzení oprávněnosti dotčeného uplatněného propouštěcího důvodu závažné, omeziv se na svědecké výpovědi svědků navržených žalobcem, nebyla rozepře úplně vysvětlena a tudíž ani důkladně posouzena (§ 503. č. 2 c. ř. s.). Z důvodů uvedených shora k dovolacímu důvodu č. 1 § 503 c. ř. s. (§ 28, odst. 1 č. 2 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.) třeba sice přisvědčiti výtce dovolání, že rok konaný odvolacím soudem dne 25. ledna 1938, při kterém byli členy odvolacího soudu za skupinu zaměstnavatelů Jaroslav E., povoláním majitel realitní kanceláře, ustanovený přísedícím pro obory ostatní z řad zaměstnavatelů, a Č. K., povoláním kovář a tajemník odborové organisace, ustanovený pro obor kovodělný z řad zaměstnanců, a při kterém byli slyšeni svědci Václav V., Josef J. a František S. byl zmatečný z toho důvodu, že člen odvolacího soudu Čeněk K. nenáleží ani témuž, ani podobnému povolání, ba ani podobnému oboru povolání, jako jsou strany. Přes to však neobstojí výtka zmatečnosti rozsudku vyneseného při následujícím roku 22. března 1938, při němž byl soud, jak dolíčeno, řádně obsazen a řízení bylo provedeno znova podle § 412 c. ř. s. i za použití protokolu sepsaného při roku dne 25. ledna 1938 tím, že byl vyložen obsah výslechů jmenovaných svědků Václava V., Josefa J. a Františka S., neboť použití tohoto protokolu o dřívějším jednání při zmatečném roku dne 25. ledna 1938 neznamená nedostatečné obsazení soudu znovu spor projednávajícího dne 22. března 1938 a přichází v úvahu jen jako vada řízení podle § 503 č. 2 c. ř. s. (srovnej Sb. n. s. č. 12201). Dovolací soud shledává vadnost řízení, i pokud jde o uplatněný důvod propouštěcí spatřovaný žalovaným v tom, že žalobce nezaslal práci domácím dělníkům, s kterým se odvolací soud po skutkové stránce neobíral, a proto bude na odvolacím soudě aby i o tomto důvodu propouštěcím všechny potřebné skutkové okolnosti zjistil a o jeho oprávněnosti rozhodl, zvláště když žalovaný tvrdí, že v tomto směru nekonal žalobce své povinnosti již v době před stávkou, t. j. od 3. července 1937. Pokud odvolací soud u dalších žalovaným uplatněných propouštěcích důvodů a to zejména předčasné výplaty mzdy předem před odvedením práce Josefu F-ovi a noční práce Jaroslava W. vycházel z předpokladu, že těchto důvodů žalovaný neuplatnil v dopise ze dne 26. července 1937 a že jich nelze ex post uplatňovati, a potřebného skutkového stavu vůbec nezjistil, trpí odvolací řízení i v tomto bodě neúplností (§ 503 č. 2 c. ř. s.). Dovolací soud totiž již v rozhodnutí Sb. n. s. č. 7384, na které se pro stručnost odkazuje, vyslovil zásadu, že zaměstnavatel propouštěje zaměstnance ze služby, nemusí mu oznámiti důvod propouštěcí, a že stačí, že důvod ten prokáže teprve na soudě ve sporu. Obírati se s další výtkou dovolání, že předpoklad odvolacího soudu, že u právě uvedených důvodů ostatně žalovaný neprokázal, že od doby, kdy se o těchto věcech dozvěděl, do propuštění neuplynulo více než 8 dnů, nemá opory ve spisech, jest za dosavadního stavu věci předčasné a bude věcí odvolacího soudu, aby i v tomto směru všecky potřebné skutkové okolnosti zjistil. Poněvadž pro shora vylíčenou neúplnost odvolacího řízení bylo třeba rozsudek odvolacího soudu zrušiti a věc vrátiti odvolacímu soudu, aby v jednání pokračoval a po jeho doplnění v hořejších směrech znovu rozhodl (§ 35 (2) zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.), netřeba se zabývati ostatními vývody dovolacími.

Citace:

Čís. 17469. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 608-613.