Č. 3155.

Zajištění bytu: * Zajištění bytu dle § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. vylučuje každou jinou disposici majitele domu s bytem zajištěným kromě pronájmu státnímu zaměstnanci úřadem určenému.
(Nález ze dne 23. ledna 1924 č. 895).
Věc: Amalie Š. v Praze (adv. Dr. Ludvík Souček z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl zajištěn byt o jedné místnosti v domě st-lky, který prý 19. srpna 1922 byl obýván adjunktem státních drah Josefem M. a který se prý uprázdní jeho služebním přeložením do jiné obce, pro brzdaře Josefa T. na základě § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. a zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb.
O stížnosti naříkající rozhodnutí toto pro vady řízení a nezákonnost uvážil nss toto:
St-lka namítá proti rozhodnutí:
1) ---
2) že st-lka jsouc nemocná obývá s pčtičlennou rodinou jedinou její zdraví ohrožující zakouřenou místnost vedle hostinského výčepu a potřebuje tedy uprázdněnou místnost pro sebe,
3) že tedy jde o místnost, kterou majitelka domu dále pronajmouti nehodlá a na kterou se cit. zák. nevztahuje, —
Nss neshledal námitky tyto důvodnými.
Pokud jde o námitku, že § 13 cit. zák. se nevztahuje na případ, kde majitelka bytu potřebuje pro sebe a nehodlá jej dále pronajmouti, a že řízení jest proto vadné, poněvadž k těmto okolnostem nebylo přihlíženo, dlužno poukázati k znění zák. z 11. června 1922 č. 225 Sb. a k změně, které ustanovení tohoto zák. doznalo zákonem z 26. dubna 1923 č. 87 Sb.
Dle původního znění § 13 byl vlastník domu zajištěním bytu omezen jen potud, že zajištěný byt nesměl pronajmouti osobě jiné než stát. zaměstnaci příslušným úřadem mu naznačenému, nebyl však omezen ve své volnosti, naložiti s bytem způsobem jiným. Ustanovení toto bylo zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb., za jehož působnosti bylo nař. rozhodnutí vydáno, změněno v ten smysl, že majitel domu musí uprázdněný byt pronajmouti státnímu zaměstnanci, kterého úřad označí. Z nynějšího znění § 13 plyne, že volnost vlastníka domu jest omezena tak, že ani nemůže byt podržeti pro sebe, ani jinak s ním naložiti, nýbrž musí jej pronajmouti určenému státnímu zaměstnanci; jest proto lhostejno, chce-li bytu sám používati a k jakému účelu, z jakého důvodu ho potřebuje.
Že znění předpisu § 13 bylo změněno právě k tomu cíli, aby vyloučena byla volnost vlastníka, naložiti s uprázdněným bytem jinak než pronájmem osobě, pro niž byl byt zajištěn, potvrzuje důvodová zpráva k zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb., v níž se praví, že změněným textem § 13 má býti zřetelně vysloveno, že majitel domu jest v každém případě povinen zajištěný byt pronajmouti státnímu zaměstnanci úřadem označenému.
St-lka nemůže proto s účinkem namítati, že bytu potřebuje nutně pro sebe, a není tedy vadou řízení, že nebyl vzat zřetel k této okolnosti.
Také z ustanovení § 2, odst. 4 cit. zák. nelze ničeho dovozovati pro stanovisko stížnosti, neboť předpis ten se vztahuje jen na místnosti pronajaté a neobydlené, o nichž v odst. 1 § 2 se mluví, a nepřipouští analogického použití na případ zajištění bytu v § 13 upravené, neboť oboje ustanovení jsou výjimečná a nejsou v žádné souvislosti.

Citace:

č. 3155. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 390-391.