Čís. 6422.
Na státu nelze se domáhati náhrady škody proto, že byly na Slovensku zabaveny nekolkované bankovky a vráceny teprve po delší době, kdy cena jich již poklesla, leč že by v tomto směru bylo lze státním orgánům připisovati zavinění na průtahu.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1926, Rv I 309/26.) — Čís. 6422 —
1565
Dne 7. srpna 1919 zabavila vojenská policie v Košicích žalobci čtyři tisícikorunové bankovky, které nebyly opatřeny kolky, a odevzdala je finančnímu ředitelství v Košicích. Návrhu žalobcovu na vrácení bankovek bylo vyhověno teprve v roce 1921. Žalobou, o niž jde, domáhal se žalobce na Československém eráru náhrady 2 600 Kč jako rozdílu mezi hodnotou zabavených bankovek v době zabavení a hodnotou jich v době poukazu na vydání bankovek, již prý utrpěl jednak tím, že vojenský policejní úřad, překročiv své oprávnění, mu ony bankovky zabavil, jednak tím, že finanční ředitelství vyhovělo návrhu na vrácení bankovek opožděně. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel nezabývá se právním stavem, nýbrž opírá se jen o udánlivý stav faktický, že totiž v rozhodné době a na rozhodném místě to jest dne 7. srpna 1919 v Košicích, byly nekolkované rak.-uh. bankovky, třebaže ne zákonným platidlem, přece platidlem fakticky trpěným, že se ve skutečnosti obchodovaly a tudíž měly fakticky také cenu. Zda-li tomu opravdu tak bylo, netřeba vyšetřovati, a netřeba také rozhodovati, zda po právu dlužno vycházeti jen ze zákonného stavu, či zda možno vycházeti také z tvrzeného stavu faktického, neboť, i když se zaujme toto žalobci příznivější stanovisko a vychází se z tvrzeného stavu faktického, že se řečené bankovky obchodovaly, není tím pro žalobce ničeho získáno, protože ani tu není právních podmínek náhrady škody. Podle obsahu slovenského práva, které tu spočívá na soudní praxi, ručí stát nikoli již hned za každý nezákonný výkon veřejné moci, nýbrž teprve za takový, při němž nezákonnost přivedena byla zaviněním orgánu k výkonu veřejné moci povolaného. A tu se žalobce ani nepokusil takové zavinění tvrditi, neřku-li dokázati, nýbrž opírá se v podstatě jen o to, že se zabavení stalo neprávem, nezákonně, ježto mu zabavené bankovky byly zase vráceny, což by se nebylo stalo, kdyby byl býval důvod k jich zabavení. Ale, nehledíc k tomu, že, jak řečeno, pouhá bezprávnost (nezákonnost), není-li zaviněna, ještě nestačí, není tím, že bankovky byly žalobci vráceny a zabavení zrušeno, ještě nikterak doloženo, že zabavení se stalo neprávem, nezákonně, neboť oprávněné, zákonné bylo nejen tehdy, když vskutku byl zákonný důvod k jich zabavení, nýbrž i tehdy, když tu bylo podstatné podezření, že tu jest takový stav, který dle zákona opravňuje k jich zabavení. Zda-li totiž důvod zákonný opravdu tu jest či není, může rozhodnuto býti teprv po skončeném zákonném i vyšetření věci, a nemožno žádati, by příslušné orgány veřejné moci bez šetření uhodly pravý stav věci a předvídaly napřed to, co teprve šetřením může býti zjištěno, nebo aby napřed prováděly šetření a předmět zabavení nechaly za tím dosahu své moci uniknouti. Co by z tvrzení žalobcových k obviňování orgánů veřejné moci směřovalo, bylo by především to, že orgány, o které jde (detektivové vojenské policie), překročily prý svoje služební oprávnění tím, že, jsouce pověřeni, by stíhaly padělatele falešných kolků bankovkových a tudíž zabavovaly bankovky falešnými kolky kolkované, zabavily žalobci bankovky nekolkované, ač prý nebylo příčiny pochybovati o jich pravosti. Avšak toto obvinění je vyvráceno notou policejního ředitelství v Košicích ze dne 11. února 1925 a notou ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 16. května 1926, dle nichž řečení orgánové byli pověřeni také zabavováním bankovek nekolkovaných, o jaké ve sporu jde, a obdrželi oprávnění to proto, že v rozhodné době pašováno bylo z Maďarska, Polska a Rumunska do území Čsl. republiky právě mnoho bankovek nekolkovaných. Že by však toto pověření oněch orgánů bylo zaviněním úředních míst, jež jim je udělilo, žalobce sám tvrditi se neodvažuje, a bylo by to také marné, neboť stát zajisté měl plné právo, chrániti se proti pašování rak.-uh. bankovek do svého území, jak to nesporně plyne z uzávěry hranic, stanovené nařízením ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n., § 9 za účelem okolkování bankovek v rozhodnou dobu na domácím území se nalézajících. Tak tedy postup orgánů veřejné moci nejen nevykazuje žádné viny, ale byl také docela zákonný. Druhé obvinění záleželo by v tom, že žalobci byly vráceny zabavené mu bankovky opožděně, když již cena jejich velice klesla, v roce 1921. Avšak že by uplynutí delší doby od zabavení až do vrácení spočívalo na nějakém zavinění státních orgánů, v jichž působnost věc spadala, nepokusil se žalobce nikterak dolíčiti, dokonce ani nebyl s to jmenovati orgán, jemuž by domnělý průtah přičítati bylo. Ale průtah sám, i kdyžby tu vskutku byl, ještě není důkazem zavinění a nemůže se naň zakládati nárok na náhradu škody. Neboť průtahy mají, jak známo, příčinu pravidelně mimo jakékoli zavinění ba mimo možnost lidskou ležící. Nejlépe to dovolateli znázorněno příkladem z řízení soudního. Kdyby na př. některý spor byl tak pozdě rozhodnut, že by žalobce prodlením doby té utrpěl škodu na př. proto, že žalovaný v době vydání rozsudku už je bez majetku, takže nárok na něm dobýti nelze, kdežto určitou dobu před rozsudkem ještě v držení majetku k úhradě dostatečného byl, jest pochopitelno, že tomuto průběhu doby o sobě nelze pravidelně přičítati význam zavinění se strany soudu a zakládati naň nárok na náhradu škody. Tak ale také ani v souzeném případě průběh doby sám není ještě důkazem nějakého zavinění.