Čís. 4196.

Přihlásili-li se dědici otce nemanželského děcka k dědictví jen podmínečně, ručí za výživné dítěte jen do výše pozůstalosti a jenom potud, pokud nejsou sami zkráceni ve svém právu na výživu. I pro nemanželské dítě platí zásada §u 150 obč. zák., že náklady výchovy se mají uhrazovati jen z výnosu jeho majetku, pokud na to stačí. Ostatní musí uhrazovati nemanželský otec.
(Rozh. ze dne 30. září 1924, Rv II 425/24).
Žaloba nemanželské dcery na otcovu pozůstalost o placení zvýšených vyživovacích příspěvků byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkynč odůvodňuje svůj návrh na zvýšení výživného tím, že prý se majetkové poměry dědiců nemanželského otce od úpravy výživného podstatně zlepšily a naproti tomu její výživa a výchova vyžadují větších nákladů. Avšak nižší soudy, — na jejichž zjištění je dovolací soud vázán, — zjistily, že majetkové poměry dědiců nemanželského otce se podstatně zhoršily. Povinnost, vyživovati a zaopatřiti nemanželské děti, přechází jako jiný dluh na dědice (§171 obč. zák.). Tito ručí ovšem jenom do výše pozůstalosti a jenom potud, pokud nejsou sami zkráceni ve svém právu na výživu, leč že se přihlásili k pozůstalosti bezpodmínečně. Odvolací soud má za to, že žalovaná strana by mohla platiti vyšší výživné než dosud, a že jest toho pro žalobkyni potřeba, protože prý plat kontoristky v cizině nestačí na její výživu, ale nepřiřkl jí zvýšeného výživného, protože její vlastní majetek stačí na úhradu schodku. S tímto názorem nelze souhlasiti. Předně není zjištěno, že plat kontoristky nestačí na výživu, ani že žalobkyně je kontoristkou. Mimo to platí i pro nemanželské dítě zásada §u 150 obč. zák., že náklady výchovy se mají uhrazovati jen z výnosu jejich majetku, pokud na to stačí. Ostatní musí uhrazovati nemanželský otec. Přes to však je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé správným. Žalobkyně totiž dovozuje v odvolání i v dovolání, že dosavadní vyživovací příspěvek nestačí na její studia. Avšak již prvý soud zjistil, že žalobkyně nestuduje, a to nikoli pro nedostatek prostředků, nýbrž pro nechuť ke studiu, a odvolací soud se neodchýlil od tohoto zjištění. V žalobě žalobkyně tvrdila, že je prodavačkou v družstvu a že potřebuje v tomto postavení příspěvku 450 Kč měsíčně, avšak tato okolnost nebyla v první stolicí zjišťována a žalobkyně této vady neuplatňovala v odvolání a nezmiňuje se o ní dokonce ani v dovolání. Tuto okolnost tedy nelze bráti za základ rozhodnutí. Ze zjištěných skutkových okolností pak plyne, že žalobkyně nepotřebuje prozatím zvýšení výživného na úhradu nákladů studií. Žalobní nárok není prozatím odůvodněn vlastní potřebou žalobkyně, již ve sporu uplatňuje.

Citace:

č. 4196. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 332-333.