Č. 3223.

Živnostenské právo: I. Pro posouzení, je-li dán důvod vylučovací ve smyslu § 5 živn. řádu, nestačí zjištění, že žadatel byl pro trestní čin tam uvedený odsouzen, nýbrž náleží úřadu, aby vzal v úvahu zvláštní povahu živnosti nastupované, osobnost podnikatelovu, t. j. jeho vlastnosti a poměry v době zamýšleného nastoupení živnosti a povahu spáchaného trestního činu ve vzájemném vztahu všech těchto momentů. — II. živnostenský úřad může osobu, jež byla odsouzena pro některý trestný čin v § 5 ž. ř. uvedený, připustiti k provozování živnosti dříve, než pominuly zákonné následky trestního činu, avšak může naopak vyloučiti osobu z nastoupení živnosti za předpokladů § 5 ž. ř. i tehdy, když zákonné následky odsouzení již pominuly uplynutím času nebo amnestií.
(Nález ze dne 7. února 1924 č. 2059). Prejudikatura: Boh. 1450 adm.
Věc: Otto Z. v N. (adv. Dr. Jan Popler z Prahy) proti ministerstvo obchodu o koncesi elektrotechnickou.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím z 15. ledna 1921 nevyhověla zsp v Praze žádosti st-lově j udělení koncese elektrotechnické se stanovištěm v N. vzhledem k místním poměrům, jakož i k ustanovení § 5 ž. ř. zal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání st-lovu, poněvadž vzhledem k jeho odsouzení pro zločin dle § 140 tr. z. a pro přestupky krádeže lze se obávati, že by st-1 živnosti elektrotechnické zle užíval (§ 5 ž. ř.).
O stížností do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost vychází z toho, že nař. rozhodnutím byla st-li odepřena žádaná koncese jednak vzhledem na místní poměry, jednak vzhledem na odsouzení pro určité trestní činy. Tento názor nemá však ve znění nař. rozhodnutí žádné opory. Žal. úřad nezaložil své rozhodnutí na důvodech, z nichž instance nižší odmítla žádost st-lovu, nýbrž zamítl odvolání st-lovo jedině vzhledem na jeho odsouzení pro udané delikty. O místních poměrech se nař. rozhodnutí vůbec nezmiňuje, ani se neodvolává na důvody stolice nižší. Pak ovšem není v rozhodnutí žádného podkladu piv. úsudek, že žal. úřad odepřel koncesi také vzhledem na místní poměry, a jsou námitky st-lovy, pokud se týkají tohoto domnělého důvodu nař. rozhodnutí, bezpředmětný.
Dále namítá st-1, že projitím času pominuly veškeré následky trestního činu s odsouzerii.il spojené a že po uplynutí lhůt v trestní novele z r. 1867 uvedených nemají politické úřady bráti zřetele na tresty, jichž následky pominuly. Námitkami těmito mohl by se st-1 brániti proti nař. rozhodnutí, kdyby skutečně v daném případě šlo o následky trestního odsouzení, jež zanikají projitím určité doby. Tomu však tak není.
Třeba pravoplatné odsouzení trestním soudem bylo jedním z před- pokladů pro vznik vylučujícího důvodu dle § 5 živn. řádu, není přec vyloučení z nastoupení živnosti dle tohoto ustanovení zákonným následkem odsouzení pro ony trestní činy a může proto živn. úřad osobu, jež byla odsouzena pro některý trestní čin v § 5 živn. řádu uvedený, připustiti k provozování živnosti dříve, než pominuly zákonné následky trestního činu, naopak může však taki vyloučiti osobu takovou z nastoupení živnosti za předpokladů v § 5 živn. ř. vytknutých i tenkráte, když zákonné následky odsouzení již pominuly uplynutím času nebo amnestií.
Názor tento vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 1450 adm.
Stížnost také vytýká, že v odůvodnění min. obchodu se nesprávně udává, že st-1 byl trestán pro přestupky krádeže, ačkoli byl trestán pouze jednou v r. 1895 a poukazuje na to, že ve zprávě četnické stanice š-ské uvedený trest z r. 1896 netýká se jeho osoby. Námitka ta jest důvodná, neboť předpoklad žal. úřadu, že st-1 byl odsouzen pro přestupky krádeže, nemá ve spisech opory. Ze správních spisů jest zřejmo, že st-1 byl rozsudkem okr. s. pro přestupky v Praze z 19. ledna 1895 odsouzen pro přestupek § 460 tr. z. k vězení na 24 hodin. Četnická stanice v Š. sice podala v řízení o žádosti st-lově zprávu, že st-1 byl rozsudkem okr. soudu v Praze ze 7. dubna 1896 odsouzen pro přestupek § 460 tr. z. k vězení na 24 hodin, avšak okr. soud pro přestupky v Praze oznámil žal. úřadu, že v roce 1896 u tohoto soudu trestního řízení proti st-li nebylo. Nějaké další odsouzení pro přestupek krádeže nepřicházelo v řízení v úvahu. Když však žal. úřad vycházel z toho, že st-1 byl odsouzen pro přestupky krádeže, pak jest tento předpoklad v rozporu se spisy, následkem čehož nař. rozhodnutí jest stíženo podstatnou vadou řízení.
St-1 doznává, že byl v r. 1895 odsouzen pro přestupek krádeže a v r. 1903 pro zločin zabití, poukazuje však, že od té doby trestán nebyl, že dle pokynů obsažených v min. výnosu z 20. května 1891 č. 8194 nelze vyloučiti osobu potrestanou z nastoupení živnosti, když od potrestání uplynula dlouhá doba a osoba se bezúhodnně chovala a nestačí bráti zřetel na povahu trestního činu a smýšlení svého času trestním činem projevené, nýbrž jest přihlížeti k době, která od potrestání uplynula, na bezúhodnné chování a zaměstnání osoby v době od posledního trestu do podání žádosti o koncesi.
Těmito údaji chce stížnost zřejmě vytknouti, že nař. rozhodnutí nesprávně použilo zákona.
Dle § 5 ž. ř. mohou osoby, které byly odsouzeny pro zločin vůbec nebe pro přestupek spáchaný ze zištnosti, býti vyloučeny z nastoupení živnosti, je—li dle povahy živnosti hledíc k osobě podnikatelově a k trestnímu činu jím spáchanému obava, že by jí zle užíval. Z tohoto ustanovení jest zřejmo, že odsouzení pro uvedené trestní činy nemá samo o sobě v zápětí vyloučení z nastoupení jakékoli živnosti, a pak ovšem nemůže úřad pouhým poukazem na toto odosuzení odůvodniti výrok o vyloučení z nastoupení živnosti, nýbrž musí v každém případě ve svém rozhodnutí kromě odvolání se na dřívější odsouzení přihlížeti k zvláštní povaze živnosti a k osobě živnost nastupující. Z toho plyne, že nepřichází v úvahu chování a smýšlení osoby té, jakož i ostatní směrodatné poměry, jak byly v době spáchání trestních činů, nýbrž jak se jeví v době zamýšleného nastoupení živnosti. Úřad musí tedy v úvahu vzíti vlastnosti a poměry osoby podnikatelovy vzhledem na zvláštnosti živnosti dle stavu, jaký tu jest v době nastoupení živnosti, a přihlížeti také k zvláštní povaze spáchaných trestních činů vzhledem k nastupované živnosti. Všechny tyto okolnosti ve svých vzájemných vztazích musí úřad v rozhodnutí zjistiti a patřičně hodnotiti, neboť osobě živnost nastupující nelze upříti právo, zkoumati, zda skutkový materiál jest správně zjištěn a je-li úplný, činiti návrhy na jeho doplnění a zaujmouti stanovisko k hodnocení opatřeného materiálu pro rozhodnutí směrodatného.
V daném případě omezila se prvá stolice ve svém rozhodnutí na pouhý poukaz na ustanovení § 5 ž. ř., a žal. úřad vyslovil toliko, že vzhledem k odsouzení st-lovu pro zločin dle § 140 tr. z. a pro přestupky krádeže lze se obávati, že by st-1 živnosti elektrotechnické zle užíval. Když pak pouhý poukaz na odsouzení pro trestní činy v § 5 ž. ř. nestačí k vyloučení z nastoupení živnosti, jak výše uvedeno bylo, pak jest podstatnou vadou, že žal. úřad opomenul výše uvedené směrodatné okolnosti a poměry po případném předchozím šetření v jejich vzájemném vztahu hodnotiti a v nař. rozhodnutí uvésti, na jakém základě a jakými úvahami dospěl k závěru, že osoba st-lova v době rozhodování o žádosti za udělení koncese vzhledem na zvláštní povahu živnosti, o niž žádal a vzhledem na spáchané trestní činy vzbuzuje obavu, že by živnosti zle užíval. Tímto opomenutím byla st-li stížená právní obrana, soudu pak jest znemožněno rozhodnutí s hledisek ustanovení § 5 živn. ř. přezkoumati.
Jest tedy nař. rozhodnutí stíženo podstatnými vadami řízení a slušelo je zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3223. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 538-541.