NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6562.

Při nároku z bezdůvodného obohacení (§ 1431 obč. zák.) nezáleží
na bezelstnosti obohaceného.
Železniční správa jest oprávněna srážeti si ze služebních příjmů
zaměstnance přeplatek, jejž vyplatila jednak zálohou, jednak omylem.

(Rozh. ze dne 9. prosince 1926, Rv 2 281/26.)
Žalobci, železničnímu zaměstnanci, bylo v době od roku 1921 do
1. července 1924 jednak zálohou, jednak omylem přeplaceno 11196 Kč. Ježto si erár tento peníz srážel ze žalobcových služebních požitků, domáhal se žalobce nálezu, že žalovaný erár jest povinen uznati, že mu nepřísluší právo srážeti žalobci z jeho měsíčního platu 11196 Kč, že jest povinen stržené přeplatky vrátiti a zdržeti se dalších srážek. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Proti nároku na vrácení přeplatku brání se žalobce tím, že jednak strhávání přeplatku je v rozporu s ustanovením §u 65 sl. řádu z roku 1898, jednak, že jako bezelstný nabyvatel není povinný vydati přeplatek. Ani v tom, ani v onom směru není však stanovisko žalobcovo oprávněno. Netřeba se vůbec zabývati otázkou, zda žalobce, pobíraje přeplatky, jednal bezelstně, poněvadž i v tomto případě má žalobce podle §u 330 obč. zák. pouze nárok na úroky z přeplatku a zaplacení těchto úroků žalovaná strana ani nepožaduje. Oprávnění žalované strany sraziti si ze splatných částek stálých požitků zaměstnancových vyplacený přeplatek vyplývá jasně z předpisu §u 65 b) sl. řádu z roku 1898, uvádějícího všeobecně všechny pohledávky ze služebního poměru. Že k těmto pohledávkám, které jest železniční správa oprávněna uhrazovati si srážkami, patří i přeplatky, vysvítá též z ustanovení §u 127 sl. řádu. Druhý odstavec cit. § ustanovuje doslovně: v případě rozvázání služebního poměru smrtí, vystoupením, propuštěním nebo výpovědí nevymáhá se od vystoupivšího zaměstnance ta část služebních požitků, která mu nepříslušela. Nelze tedy pochybovati o tom, že železniční správa jest oprávněna, požadovati vrácení přeplatků a činiti za tím účelem srážky z požitků zaměstnance, trvá-li dosud služební poměr. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu jenom podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. pro nesprávné právní posouzení. Aby vůbec měl naději na úspěch, musil by své vývody založiti na tom skutkovém stavu, na němž budoval odvolací soud, neboť jenom na stejném skutkovém základě lze dospěti ke shodným právním závěrům, je-li však skutkový základ rozdílný, musí se různiti i z něho plynoucí právní důsledky, třebas žádný z nich nebyl nesprávným. Této základní podmínce zákonného uplatnění dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. žalobce nevyhověl. Tvrdě, že pobíral přeplatky jako poukázaný plat, ocitá se v rozporu se skutkovým zjištěním obou nižších soudů, že mu byly vyplaceny dílem zálohou, dílem omylem. Nynější tvrzení, že podle předloženého dekretu byl zařaděn do 8. služební třídy a platové stupnice 5808 Kč, jest mimo to v rozporu s vlastním jeho přednesem před prvním soudem a obsahem předloženého dekretu ze dne 22. prosince 1921, neboť podle tohoto dekretu vydaného o jmenování uveřejněném již v čís. 55 úředního listu z roku 1920, byl žalobce jmenován do 9. služební třídy a platové stupnice 4008 Kč. O toto jmenování ve sporu vůbec nejde, nýbrž o jmenování pozdější následkem propočítání služebních let, které bylo uveřejněno v čís. 34 úředního listu z roku 1922. Žalobce byl jím zařaděn jako oficiál do 8. služební třídy a platové stupnice 5208 Kč, ač při provisorním propočítání, jež bylo tímto jmenováním opraveno, byla mu v 8. služební třídě přiznána stupnice 5808 Kč. Poněvadž záloha a další požitky až do 1. července 1924 byly vyplaceny podle provisorního propočítání, vznikl přeplatek 11196 Kč, jenž jest předmětem sporu. Skutkové zjištění prvního soudu, že provisorní propočítání nebylo uveřejněno v úředním listu, a že žalobce nebyl o něm vyrozuměn, nebylo v odvolacím řízení vůbec napadeno a nelze jím již viklati. Zůstává proto dovoláním nedotčen i předpoklad odvolacího soudu, že žalobce neměl na přeplatek 11196 Kč práva a že mu byl vyplacen jenom omylem. Tomu-li tak, jest správným i právní závěr, založený na ustanovení §u 1431 obč. zák., že žalobce jest povinen přeplatek vrátiti. Dovolání snaží se mu čeliti tvrzením, že žalobce nevěděl o omylu dráhy a přijal přeplatek bezelstně. I tu jest v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, podle něhož nemohl býti žalobce toho názoru, že platy, poukázané mu následkem prozatímního zařádění do platové stupnice 5808 Kč jsou poukázány neodvolatelně a že si naopak musil býti vědom, že je bude musiti po případě vrátiti. Toto zjištění stačí k vyloučení žalobcovy bezelstnosti, neboť podle §u 326 obč. zák. jest držba obmyslnou netoliko, když si držitel jest vědom, že věc mu nenáleží, nýbrž i když podle okolností musí tak předpokládati. Ostatně jest dovolávání se předpisů o bezelstné držbě podle §§ 326 až 330 obč. zák. vůbec pochybené, neboť železniční správa nepožaduje vláčení přeplatků z důvodu věcného práva nebo z důvodu náhrady škody, nýbrž z důvodu obohacení podle §u 1431 obč. zák., při němž na bezelstností obohaceného nezáleží, své obohacení připustil však žalobce, přiznav, že peníze pro sebe spotřeboval. Konečně nelze dovolání dáti za pravdu ani v tom, že železniční správa neměla a nemá práva strhovali si přeplatek ze služebních platů, poněvadž podle §u 65 služ. řádu mohou se z nich srážeti jenom pohledávky ze služebního poměru a sporný přeplatek prý není takovou pohledávkou. Tak jako služební požitky žalobce jsou platem ze služebního poměru, jsou jím i pohledávky dráhy na zálohách a přeplatcích služebních požitků, neboť nutnou podmínkou jejich vzniku jest právě služební poměr žalobcův. Kdyby ustanovení §u 65 písm. b) služ. řádu nemělo býti takto vykládáno, nemělo by vůbec smyslu. Pohledávky z důvodu náhrady škody, již zaměstnanec způsobil ve službě dráze, jsou v §u 65 písm. b) služ. řádu uvedeny jen příkladmo jako jeden z nároků ze služebního poměru, ale právě tento příklad dokazuje, že i nárok na vrácení omylem vyplaceného přeplatku nutno mezi ně zařaditi.

Citace:

č. 6562. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 789-791.