Čís. 3491.

Byla-li objednána k taneční zábavě pořadatelstvem hudba s tím, že si kapelník bude vybírati vstupné od tančících, jest kapelník oprávněn domáhati se náhrady škody na tom, kdo pohnul vyhrůžkou hudebníky k opuštění místnosti.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, Rv II 629/23).
Pořadatelé taneční zábavy v obecním hostinci v O. zjednali si jako
hudebníky devítičlennou kapelu žalobcovu. Když však pořadatelé a ka- pela žalobcova do hostince odpoledne přišla, hrála tam již beze všeho povolení kapela žalovaného za jeho vedení, jež neustoupila ani na písemné nařízení starosty obce ani když týž osobně jim zakázal, hráti dále, takže starosta obce uznal za záhodno přivolati četnickou hlídku, která se však nedostavila, a, když žalovaný se svou kapelou ve svém odporu pokračoval, byli nuceni jak pořadatelé tak i žalobce se svými hudebníky odejíti, by se vyhnuli případné rvačce, ježto žalovaný již před tím vyhrožoval, že všechny vyháže. Dle úmluvy měl žalobce od tančících vybírati vstupné, po nuceném odchodu jeho kapely vybíral však vstupné žalovaný. Žalobu o náhradu škody, ježto žalobce musel svým hudebníkům vyplatiti a sám přišel o zisk, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Jak první soudce zjišťuje, nikoliv kapelník, nýbrž pořadatelé taneční zábavy, odlišní od kapelníka, měli povolení k uspořádání taneční zábavy v určitý den a v určitém hostinci. Byla-li tato zábava těmto pořadatelům někým třetím znemožněna, bylo věcí pořadatelů zábavy,
by svému právu zjednali průchod. Neučinili-li toho, jsou zodpovědní pořadatelé za škodu zmařením díla svému kapelníkovi, poněvadž dle §u 1168 obč. zák. jsou tu okolnosti, bránící provedení hudebního výkonu, nikoliv na straně kapelníkově, nýbrž na straně objednatele díla. Chybí tedy při žalobcově škodě jakákoliv vina žalovaného a není proto žaloba odůvodněna.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil procesnímu soudu, by znova ve věci jednal a rozhodl.

Důvody:

Dle žalobního tvrzení nepřísluší žalobci, který dle ujednání s Josefem M-em, Janem M-em a Janem K-em měl se svou kapelou hráti v obecním hostinci v O. dne 12. února 1922, odměna od těchto tří pořadatelů, nýbrž žalobce měl dosíci odměny tím, že si měl vybírati vstupné od tančících. Námezdní poměry toho druhu, že ten, kdo ma konati určité služby, nemá pevné odměny od toho, kdo ho zjednává, nýbrž že mu odměnu za práci platí ti, jichž životní nebo společenské potřeby jsou ukojeny jeho výkonem, nejsou platnému právu neznámy. (Srovnej na př. zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., upravující poměry domovníků, a zejména § 9 téhož zákona o odměně za otevření domovních dveří nebo propůjčení domovního klíče.) V takových případech neplatí vždy předpis §u 1152 obč. zák., aniž lze použiti předpisu §u 1155, nebo při smlouvě o dílo §u 1168 obč. zák. o tom, že za určitých podmínek patří zaměstnané osobě nebo zhotoviteli díla odměna, i když práce nekonána nebo dílo neprovedeno, nýbrž jde tu o samostatné majetkové zájmy a práva této osoby, a tato osoba může dle §u 19 obč. zák. ve vlastním jméně hájiti svá práva a dle §u 1294 a násl. obč. zák. ve vlastním jméně domáhati se náhrady škody na škůdci, který porušil nedovoleným činem její práva. Poměr je týž, jako když někdo poškozením na těle, násilím, vyhrůžkou a podobně zabrání nebo znemožní dělníkovi by nezužitkoval své pracovní síly. Tudíž o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobcově nemůže býti řeči. Ale i žalovaný může býti k tomuto sporu pasivně legitimován. Dle zjištění prvého soudu, od něhož se odvolací soud uchýlil, žalovaný vyhrožoval, že všechny vyháže, čímž pohnul žalobce a jeho hudebníky, kteří se chtěli vyvarovati rvačce, k odchodu; na to žalovaný sám vybíral vstupné. Tím by za dalších skutkových předpokladů, o nichž dále bude řeč, zasáhl žalovaný protiprávně do žalobcových práv a zmařil by žalobci, aby nezužitkoval práce své i práce hudebníků, které na svůj účet zjednal a zajisté by tu šlo o nedovolený čin po rozumu §§ 1294 a násl. obč. zák. Spolupachatelství třetích osob by bylo pak posuzovati dle §§ 1301 a 1302 obč. zák.. Avšak nižší soudové nezjistili všechny okolnosti v tomto směru závažné, vycházejíce z mylného názoru, že rozhodno jest jen, komu dal starosta svolení k pořádání taneční zábavy a provozování hudby. Avšak úkon starosty v tomto směru jest úkonem místní policie, jímž ještě nejsou založeny soukromoprávní poměry, pro soud rozhodné. V tomto směru jest rozhodna otázka, komu sál na onen den osobou k zadání sálu oprávněnou byl vskutku propůjčen. Teprve tehdy byla by vyhrůžka žalovaného nedovoleným činem dle XXX. hlavy obč. zák., měli-li žalobce nebo pořadatelé, kteří ho zjednali, onu místnost na onen den propůjčenou od osoby, k tomu oprávněné. To zjištěno není, ač se této otázky dotkla celá řada svědků a ač žalobce výslovně nabídl důkaz o tom, že hostinský zadal sál na ten den jeho skupině. Dále není zjištěno, zda vlastník hostince jako osoba soukromoprávní nebo hostinský měl právo, místnost onu zadávati.

Citace:

Rozhodnutí č. 3491. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 229-231.