NPD documents search: Všehrd, 10 (1929) - Nutnost novelisovat jazykové předpisy

Feuilleton

Dolphina Poppée:
V ženské trestnici.

Bývalý chéf justice v Chorvatsku dr. Klein, který, nemýlím-li se, je příbuzným bývalého proslulého rakouského ministra spravedlnosti dra Kleina, opatřil mi dovolení, abych mohla navštíviti blízko Záhřebu ležící ženskou trestnici a tam vykonávati svá grafologická a psychologická studia.
Trestnice se jmenuje Steinievicze; dosáhla jsem jí ze Záhřebu kočárem asi za hodinu. Zazvonila jsem a velice mě překvapilo, že mně přišla otevřít mladá jeptiška.
Trestnice působí pěkným dojmem: velká zahrada, vše bíle natřeno — a nebýt zamřížovaných oken, ze kterých se po nás dívaly vězněné ženy, neměl by člověk vůbec dojmu, že je v žaláři.
Přišla nám vstříc představená ústavu, stará jeptiška imponujícího zevnějšku, a velmi se podivila, když jsem jí řekla, že chci v ústavě konati grafologická studia. Vůbec nevěděla, co je to grafologie, poněvadž podle předpisů nesmí nic světského číst a nebyla tudíž ani dost málo informována o písmoznalství.
Uvedla mne pak do velkého sálu, kde bylo asi 40 děvčat a žen, které šily. Když jsme vešly, všechny zvědavě zvedly hlavu — bylo to pro ně v jejich neobvykle jednotvárném životě něco neobyčejného — shlukly se kolem mne, začaly mně líbat ruce, a poněvadž se domnívaly, že jsem lékařka, začaly hekat a naříkat; každá chtěla nějaký prášek nebo mastičku, abych jim pomohla. Jak vidět, jsou ženy všude stejné a před lékařkou mají každá hned nějakou nemoc.
Bylo mi divné, že nikde nevidím dozorců a že přece se udrží kázeň. Představená mi vysvětlila, že kázeň je naprostá a že dozorci nemohou být v ústavě proto, aby se zabránilo poměrům jejich s vězněnými, které vyhledávaly dříve, dokud v trestnici dozorci byli, právě zejména ty ženy, jež odpykávaly si tresty za vraždy svých mužů. Poměry takové v trestnici bývaly a nezůstávaly bez následků.
Ačkoli vězněné byly téměř vesměs mladé ženy, přece skoro každá měla za sebou nějakou vraždu — ta zabila muže, ta matku, děti — a každá z nich měla nějakého milence — s manželskou věrností jsou tam nějak v neshodě.
Potom mě jeptiška, omluvivši se, předala své mladší zástupkyni a ta mne zavedla do jiné místnosti, kde se trestanky učily psát. Bylo to v době konců uherské vlády a bylo tam tehdy velmi málo škol. Ty byly ještě tak vzdálené a docházce bránilo tolik překážek, jako neschůdné hory a špatné počasí v zimě, že 75% bylo analfabetů a teprve v ústavě se naučily pořádně psát, což bylo pro ně velmi užitečné.
Mezi uvězněnými byly také dvě cikánky, které byly nápadné krásnýma očima a jako havran černými vlasy. Ptala jsem se své průvodkyně, co provedly, a bylo mi řečenu, že kradly. Žádala jsem jednu z nich, aby mi hádala z ruky, když to cikánky tak dobře umívají, abych se něčemu naučila. Učinila tak s nevelkou chutí a seznala jsem, že mi řekla ve všem pravý opak. Cikánky byly velmi žárlivý na své vědomosti, které získaly prý tradicí od babičky a prababičky, a velmi úzkostně je skrývaly.
Pak jsem byla zavedena do jiné místnosti, kde ženy pracovaly na výšivkách a jiných ručních pracích. Jakmile jsem vstoupila, padla přede mnou na kolena krásná, urostlá mladá Srbka a štkavě mě žalostným tónem, takže mne až u srdce bodlo, zaprosila: "Uvidím své dítě?" Považovala mě za vévodkyni Blanku Salvator, která tam také občas docházívala, a velmi plačtivě žadonila na mě, aby směla uzříti své dítě, které spatřila naposled jako kojence. Pak byla pro zabití svého muže odsouzena na 20 let žaláře a celých 13 let marně toužila své dítě spatřiti. Řekla jsem jí: "Napište přece domů." Sklesle odpověděla: "Ani to by mi mnoho nepomohlo, rodiče doma také neumějí číst a psát." Poměry jsou tam tak hrozné. Požádala jsem jeptišku, aby to zařídila, aby se mohla dozvědět něco o svém dítěti, což mi ona slíbila. Žena mi vděčně děkovala, že se splní její dávné přání.
Bylo tam také mladé, hezké děvče se svou matkou. "Milostivá, to Vám nemohu říci," řekla jeptiška a utekla, když jsem se jí ptala, proč je děvče vězněno. Zeptala jsem se jedné z žen, která jediná uměla německy; ta se usmála a pověděla mi, že dívka zabila svého milence zvláštním způsobem, takovým, jakým podle jedné z mnohých versí sešel se světa i rakouský korunní princ Rudolf.
Mladá jeptiška se už nevrátila a tak jsem požádala tu, která uměla německy, aby mi byla průvodkyní. Byla to velmi inteligentní dívka, která uměla dobře číst a psát a často pro druhé vyřizovala korespondenci. Vyprávěla mi také smutnou příčinu, proč byla uvězněna. Byla to stará a vždy zase nová pohádka. Byla zasnoubena se synem souseda, kterého velmi milovala; ten ji svedl a když se dostavily následky, vysmál se jí a opustil ji s úšklebkem. To ji tak rozčililo, že strhla na stěně visící pušku a zastřelila ho. Že to bylo do zad, byla to úkladná vražda, a dostala za ni 15 let těžkého žaláře. "Kdyby si každý předložil následky svého činu, předešlo by se mnohému neštěstí," poznamenala s pláčem. Jedna z žen měla nápadně hrubý, až brutální výraz v obličeji. Na moji otázku: "Proč tu jste?" řekla cynicky. "Zabila jsem svých pět dětí." Když jsem se ptala, co tomu řekl otec, odsekla: "Což já mám vědět, kdo byl jejich otcem?" Rozzlobeně jsem se od ní odvrátila a raději jsem následovala jeptišku, která se zatím již vrátila a odvedví mě do svého přijímacího pokoje, ptala se mně, jsem-li spokojena s výsledkem své návštěvy.
Děkovala jsem jeptišce za její laskavost, justiční šéf mě již očekával. Rozloučila jsem se a vsedla do kočáru k domovu. Ještě jednou jsem se plna dojmů ohlédla a spatřila jsem jak ženy za mřížemi mi rukou a šátkem mávaly na rozloučenou, roztouženy hleděly do dálky a záviděly mi, že se mohu tak klidně vzdálit. Teprve tenkrát jsem poznala, co to je být na svobodě, nebýt omezována, jakou to má cenu, jít, kam semi líbí, a nemít vyměřený každý krok a každý pohyb jako v kleci.
Co asi nyní dělají všecky ty trestanky? Kam je rozprášil osud, byly-li propuštěny? Shledala se matka se svým dítětem, a jak dnes žijí? Často si na všecky vzpomínám.

Citace:

V ženské trestnici. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 342-343.