NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3431.

Žaloba na plnění interese dle §u 368 ex. ř. Byla-li původní smlouva obchodem, dlužno interese posuzovati dle čl. 355 a 357 obch. zák. Pro určení výše abstraktní škody jest rozhodnou doba, kdy rozsudek, přisuzující plnění, se stal vykonatelným. Ustanovení §u 7 lichevního zákona nepřichází tu v úvahu.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1924, Rv I 1459/23.)
Žalující komunální ústředna uzavřela se žalovaným velkostatkářem smlouvu o dodání dřeva. Ježto žalovaný dřeva nedodal, domáhala se žalobkyně plnění žalobou, jíž bylo právoplatně vyhověno a žalovanému uloženo plnění ve lhůtě šestiměsíční. Když exekuce ku vydobytí přisouzeného plnění zůstala bezvýslednou, domáhala se žalobkyně na žalovaném náhrady abstraktní škody, již vypočetla rozdílem mezi průměrnou cenou dřeva v době podání žaloby a cenou umluvenou. Rozdíl dle výpočtu žalobkyně činil celkem 338 402 Kč. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 229 044 Kč, to jest rozdíl mezi průměrnou cenou dřeva v době, kdy uplynula pariční lhůta rozsudku na plnění, a cenou umluvenou. Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel napadá podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. odvolací rozsudek jenom ve příčině výše žalobního nároku a ve příčině doby, která byla vzata tomuto výpočtu za základ. Dle §u 912 obč. zák. může věřitel za určitých podmínek žádati na dlužníkovi kromě hlavního dluhu také vedlejší příslušenství, a příslušenstvím takovým jest také náhrada škody, nebo toho, co druhému na tom záleží, že závazek nebyl splněn náležitě. Tohoto nároku, opírajícího se v dalším o předpis §u 368 ex. ř., se žalobkyně na žalovaném domáhá. Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní po této stránce především v tom, že odvolací soud uznal, že jde o obchod, a že proto použil pří výpočtu zažalovaného interese směrnic čl. 355 a 357 obch. zák. Uvádí, že žalobkyně vůbec nikde netvrdila, že dříví koupila za účelem dalšího zcizení, a že lze se zřením na její stanovy souditi, že koupila jen za účelem zásobení svých členů, což není obchodem. Přehlíží však, že žalobkyně jako společenstvo s omezeným ručením podle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., podle §§ 3 čís. 3 a 4 do společenstevního rejstříku zapsaná, jest podle názvu hospodářským ústavem československé samosprávy, a má podle §u 2 písm. b) svých stanov kromě jiných účelů také za účel, kupovati a prodávati všeliké předměty, k nimž se působnost společenstva vztahuje, jak po komisionársku, tak na vlastní účet, a provozujíc své obchody jest podrobena všeobecným i zvláštním předpisům, v tom směru platným a závazným. Z toho plyne, že žalobkyně při plnění společenstevních úkolů provozuje podle čl. 271 obch. zák. absolutní obchody a že i v tomto případě jde o obchod, ale také z toho plyne bezdůvodnost v této příčině uplatněného důvodu dovolacího, neboť pak zažalované interese dlužno posuzovati podle čl. 355 a 357 obch. zák. V dalším spatřuje dovolatel nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud považoval za dobu dlužné dodávky při uplatňování interese dle §u 368 ex. ř. dobu, kdy rozsudek na plnění stal se nejdříve vykonatelným. Ani tu není uplatněný důvod opodstatněn. Doba plnění určena byla v tomto případě rozsudkem, vázaným arci na pravoplatnost; proto, když odvolací soud vzal za podklad zažalovaného interese dobu, kdy rozsudek prvé stolice o dodání dříví stal se vykonatelným, nepochybil po právní stránce, neboť jenom tato doba je při posuzování výše požadovaného interese podle §u 368 ex. ř. rozhodující. A ještě v dalším spatřuje dovolatel nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud nepovažoval požadavek žalující strany, který byl jí přisouzen napadeným rozsudkem, za požadavek dobrým mravům se příčící a nemohoucí podle §u 879 obč. zák. obstáti. Dovolatel přehlíží, že jde o plnění z pravoplatného rozsudku, které se pro nemožnost, v dovolatelově osobě nastalou, změnilo v plnění z neplatné smlouvy, a hlavně, že nejde o zisk, pokud se týče, zisk nemravný, protizákonný a trestný. Podle čl. 357 obch. zák. řídí se výše abstraktní škody, kterou prodatel jest povinen nahraditi, rozdílem mezi smluvenou cenou kupní a mezi cenou prodaného zboží, jaká je v čase a místě plnění. Pokud poukazuje dovolatel nepřímo na ustanovení zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., podle něhož (§ 7) nesmí nikdo za předměty nezbytné potřeby požadovati přemrštěné ceny, a míní, že čl. 357 obch. zák. dlužno posuzovati vzhledem na citovaný zákon o trestání válečné lichvy omezujícím způsobem, dlužno mu jen potud dáti za pravdu, že by žalobkyně, kdyby od dovolatele skutečně byla zboží obdržela a je dále prodala, byla vázána předpisy řečeného zákona, vydaného ve všeobecném zájmu spotřebitelstva; leč v tomto případě o takový všeobecný zájem spotřebitelstva, řečeným zákonem chráněný, neběží, a proto by bylo v dovolání dovolatelem požadované, ale předpisu čl. 357 obch. zák. se příčící snížení nároku žalobkyně v podstatě zákonitě neodůvodněnou odměnou dovolateli za to, že smlouvy nedodržel a ani po rozsudku neplnil.

Citace:

č. 3431. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 138-140.