Č. 3639.

Státní občanství: Státní občanství čsl., pravoplatně udělené příslušným úřadem čsl. v době od 28. října 1918 do účinnosti úst. zák. č. 236/1920, nebylo tímto zákonem zbaveno své účinnosti.
(Nález ze dne 20. května 1924 č. 8936).
Prejudikatura: Boh. 3083 adm.
Věc: Dr. A. Sch. v M. O. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi) proti ministerstvu vnitra (min. rada Jos. Koudek) stran státního občanství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zsp v Praze udělila rozhodnutím z 15. března 1920 st-li k jeho žádosti z 15. listopadu 1919 státní občanství čsl. na základě toho, že mu bylo usnesením ob. zast. v T. z 5. listopadu 1919 zajištěno přijetí do domovského svazku této obce. St-l vykonal na to dne 28. dubna 1920 u osp-é v M. O. státoobčanskou přísahu a obdržel dekret o udělení státního občanství.
Výnosem zsp-é z 13. června 1921 byl st-l vyzván, aby žádal znovu o propůjčení státního občanství čsl. ve smyslu § 9 úst. zák. č. 236/20. St-l prohlásil v podání de praes. 30. prosince 1921, že mu bylo státní občanství již uvedeným dekretem zsp-é uděleno a na základě toho také obcí T. dne 20. července 1920 přiznáno domovské právo této obce, že se tedy úst. zák. k němu nevztahuje a podle jeho mínění u něho potvrzení státního občanství není třeba, že však žádá, pro případ, že by zsp uvedený zákon si jinak vykládala, aby mu bylo definitivní propůjčení státního občanství potvrzeno.
Zsp rozhodnutím z 18. ledna 1922 nevyhověla žádosti st-lově za přiznání státního občanství republiky čsl. podle § 9 úst. zák. č. 236/1920, a prohlásila, že v důsledku toho pozbývá st-l také domovské právo, nabyté v r. 1920 v T. Odvolání st-lovu min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo, důvodů neudavši.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: — — —
Na sporu jest otázka, zda akt, kterým bylo v březnu 1920 st-li uděleno státní občanství čsl., pozbyl platnosti vydáním úst. zák. č. 236/20 a zda tulíž jest st-l v tomto případě podroben ustanovení § 9 úst. zák.
Žal. úřad hájí v odvodním spise stanovisko, že uvedený úst. zák. uznává čsl. státní občanství z doby před účinností tohoto zák. jediné v případech v § 1 zák. toho uvedených, a že st-l mohl se státi státním občanem čsl. jen způsobem v § 9 úst. zák. uvedeným, nemůže-li prokázati, že nabyl čsl. státního občanství podle § 1 nebo teprv za platnosti téhož zák. způsobem podle něho přípustným.
Vychází tedy žal. úřad z názoru, že před vydáním úst. zák. nemohlo býti státní občanství čsl. aktem státní správy platně uděleno a že státní občanství aktem takovým propůjčené bylo vydáním zák. č. 236/1920 zrušeno.
Názor ten jest nesprávný, neboť jak nss již v nál. Boh. 3083 adm. vyslovil, nebylo čsl. státní občanství, které bylo pravoplatně uděleno příslušným úřadem státu čsl. v době od 28. října 1918 do účinnosti úst. zák. č. 236/1920, tímto zákonem zbaveno své platnosti. — —
Z toho, že st-l podal k úřednímu upozornění na lhůtu podle § 9 úst. zák., resp. podle nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb. žádost, nemůže býti ničeho dovozováno na jeho právní újmu, jak za to má žal. úřad v odvodním spise, poněvadž podáním žádosti té se st-l nevzdal ani nepozbyl žádného práva již nabytého, zvlášť když sám v žádosti své se odvolal na to, že mu státní občanství bylo již uděleno, že se zák. úst. (patrně § 9) k němu nevztahuje a že žádost podává jen k úřednímu vyzvání.
Žal. úřad vycházeje z mylného právního názoru o účinnosti aktu, jímž bylo st-li čsl. občanství státní v roce 1920 uděleno, nehleděl k tomu, že st-l žádost podal jen k úřednímu vyzvání a že žádost jeho obsahuje vlastně nárok na uznání, že jest již státním občanem čsl., poněvadž byl výslovně do svazku státního přijat, nýbrž omezil se na zkoumání žádosti té pouze s hlediska § 9 úst. zák. č. 236/1920.
Musilo tedy býti nař. rozhodnutí zrušeno jako zákonu odporující podle § 7 zák. o ss a to i pokud jde o výrok, že st-l pozbyl své příslušnosti v T. v r. 1920 nabyté, poněvadž tento výrok jest v podstatě jen důsledkem stanoviska žal. úřadu, že st-l státním občanem čsl. není.

Citace:

č. 3639. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1335-1336.