NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 915.

Podvodu dle § 201 písm. c) tr. zák. dopouští se i ten, kdo věc jiným nalezenou ukrývá nebo na sebe převede, věda, že jde o věc nalezenou.
(Rozh. ze dne 7. září 1922, Kr I 303/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podvodu dle § 461 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. nedoličuje stížnost ve všech směrech po zákonu. Jsa povahy hmotněprávní, předpokládá tento důvod, by se stěžovatel omezil při jeho provádění jen na úvahy právní, by opíral tyto jen o skutkový děj nalézacím soudem zjištěný a nastoupil důkaz, že na děj ten použito bylo zákona nesprávně. Podle této zásady se však stížnost zcela neřídí. Trvá při tvrzení, že jak obžalovaný, tak i jeho manželka považovali rouru za bezcennou a pohozenou, kteroužto obranu však nalézací soud neshledal správnou a nelze proto na ni při právním posouzení věci budovati. Za námitku právního rázu lze považovati toliko obranu, že, i kdyby přivlastněním si roury byl býval spáchán čin trestný, spáchala by jej prý pouze manželka obžalovaného, jež nalezenou rouru domů přinesla. Stížnost je na omylu. Neboť podvodu podle § 197 tr. zák. a 201 с) a 461 tr. zák. dopouští se i ten, kdo věc jiným nalezenou ukrývá nebo na sebe převede. Lpít povaha věci jako předmětu nalezeného na tomto předmětu a ustanovení § 201 c) tr. zák.: »Kdo«, zní zcela všeobecně, takže nutno ho užíti nejen na toho, kdo bezprostředně věc nalezl, nýbrž také na ony osoby, do jejichž rukou věc nalezená po té se dostane a které ji, znajíce její původ, vědomě ukrývají a si přivlastní. O obžalovaném zjišťuje pak rozsudek jednak, že věděl, že roura je nalezená, jednak uvádí, že ji rozsekal, chtěje ji použiti při stavbě chlívce, tudíž s ní tak nakládal jako se svým majetkem, čímž je zákonný znak přivlastnění úplně opodstatněn. Namítá-li stížnost, že trestnost jednání obžalovaného je vyloučena též proto, že přivlastnění si roury stalo se počátkem roku 1918, kdy byl pouze jako vojín doma na dovolené, nelze jí ani tu dáti za pravdu. Stížnost má tu patrně na mysli nepříslušnost nalézacího soudu jakožto soudu občanského к rozhodování o trestném činu obžalovaného, spáchaném v době, kdy obžalovaný jako vojín podléhal pravomoci soudů vojenských. Než stížnost přezírá, že ukrývání nalezené věci zakládá delikt trvalý, na kterém osoby třetí mohou míti tak dlouho účast, až ukrývání to dosáhlo svého konce. Jisto pak je, že obžalovaný i po navrácení se do poměru občanského rouru ukrýval a s ní jako se svou věcí nakládal. Právní posouzení věci je proto úplně ve shodě se zákonem a netrpí proto rozsudek zmatečností dle čís. 9 a) § 281 tr. ř.

Citace:

Nález č. 2169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 916-919.