ROČNÍK LXXVI. PRÁVNÍK 1937.
SEŠIT 1.

K reformě právnických studií.

V prosinci roku 1935 předložil profesorský sbor právnické fakulty Karlovy university ministerstvu školství svůj posudek o osnově studijního a rigorosního řádu, vypracované ministerstvem (viz Právník r. 1936, seš. I., str. 1 a násl.), a zároveň ohlásil, že předloží, pokud možno nejdříve, svoje návrhy. Sborem zvolený referent profesor Wenig vyžádal si prostřednictvím děkanství vyjádření zástupců jednotlivých oborů na fakultě; poslední z těchto vyjádření bylo referentu dodáno dne 22. června 1936. Referát byl přikázán komisi studijní a organisační, která jej projednala ve dvou schůzích. V komisi prohlásili profesoři Drachovský a Hobza, že sice trvají na svých návrzích na úpravu studijního a rigorosního řádu, které již tiskem uveřejnili, že však v zájmu jednomyslného a svorného postupu sboru v otázce tak důležité budou hlasovati pro návrhy referentovy, které by došly souhlasu většiny ostatních členů komise. Podobné prohlášení s určitou další výhradou učinil také profesor Kapras. Na to přednesl profesor Wenig svůj referát. Po velmi zajímavých a podrobných debatách, které se rozpředly o jednotlivých bodech referátu, usnesla se komise jednomyslně, aby sboru byl předložen návrh tohoto vyjádření :
1. Pedagogický cíl.
V diskusích o reformě studijního řádu setkáváme se často s názorem, že fakulty právnické musí se rozhodnouti, zda chtějí připravovati právnický dorost pro vědu nebo pro praksi. Poněvadž žádný kulturní stát nemůže postrádati učiliště. kde by se tradovalo právo vědeckým způsobem a miti jen jakési živnostenské odborné školy pro soudce, správní úředníky, právní poradce atd., vedl by svrchu uvedený názor důsledně k rozdělení právnických škol na právnické akademie a právnické fakulty, jako tomu bylo v Uhrách. Něco podobného nelze u nás provésti již se zřetelem ke stavu státních financí, které by nesnesly vydržování šesti právnických učilišť; sotva totiž lze si představiti, že by bylo možno a vhodno snížiti některou ze stávajících fakult na pouhou nevědeckou akademii.
Je dále jisto, že právnické fakulty nemohly by nikdy dodávati soudům a úřadům absolventy, kteří by mohli ihned s úspěchem zasednouti k stolkům referentů; nemohly by tak učiniti ani tehdy, kdyby při fakultách byly zřízeny jakési cvičné soudy nebo správní úřady, což ostatně nelze prakticky provésti. To plyne z povahy nauky samé, která vždy zůstává theorií, nemohouc nahraditi zkušenosti, jež může dodati jen život; prakse sama pak nezáleží jen v osvojení si určitých triků, nýbrž, chápeme-li ji správně, je z největší části výsledkem jisté životní zralosti, které se mládeži ve stadiu studia ještě nedostává.
Je opravdu škoda, že nikdo z těch, kdo chtějí reformovati právnické fakulty svrchu uvedeným způsobem, se nepokusil alespoň nastíniti, v čem by měla záležeti tato výlučná příprava pro praksi na fakultách; je nejvýš pravděpodobné, že při hlubším přemýšlení by dospěl takový reformátor buď k přesvědčení, že chce sloučiti dvě fáze životní, které se sloučiti nedají, totiž přípravu pro povolání a výkon povolání, nebo k resignovanému závěru, že na fakultách má se vyučovati tomu minimu theorie, které je v praksi zapotřebí. Kdo však může s bezpečností určiti, co je v nauce jednotlivých předmětů práva platného ryze theoretické a co lze v praksi upotřebiti; jak často výsledky badání, které se zdály s počátku šedivou theorií, daly později základní směrnice judikatuře. Je pravděpodobné, že vyučování na učilištích připravujících praktiky obmezilo by se na povrchní encyklopedické výklady vědy právní, a že by tyto školy vychovávaly právnické polovzdělance, jichž působení ve veřejném životě sotva by bylo lze nazvati prospěšným.
Podle názoru sboru může býti pedagogickým cílem fakult jediné, aby postupujíce vědeckým způsobem, poskytovaly svým absolventům důkladnou a všestrannou vědní základnu, ze které by mohli vstoupit i, jsouce theoreticky dobře připraveni, do kteréhokoli povolání praktického právníka, nebo věnovati se vědeckému badání v kterémkoli oboru vědy právní.
V jednom směru jsou však stížnosti, že na fakultách věnuje se příliš mnoho času theorii, přece jen oprávněny, totiž potud, že podle dnešního řádu studijního věnuje se v obligátních přednáškách studiu historie práva, tedy vědě ryze theoretické, nepoměrně mnoho času; to však již náleží do další stati, jednající o reformě studijního řádu.
2. Učební metoda.
V tomto směru lze jen velmi málo nápravy zjednati cestou normativní. Pedagogická metodika je věda a pro tuto povahu svoji vymyká se normativní úpravě. K správnému používáni vyučovací metody lze někoho jen připraviti, sotva lze ho však k tomu přinutiti cestou nařizovací.
Pro pedagogickou přípravu dorostu učitelského na právnických fakultách neděje se dnes takřka vůbec nic. Přednáška na zkoušku, která je součástí habilitačního řízení, může po stránce pedagogických vloh jen zjistiti, zda kandidát má jisté vlohy řečnické, resp. zda dovede jich v tu dobu užívati. Tento stav souvisí patrně s názorem, že vysokoškolský učitel má jen přednášeti, učiti musí se vysokoškolský žák sám. Mezi vysokoškolským učitelem a jeho žáky není proto na právnických fakultách, až na skrovné výjimky seminárních a praktických cvičení, přímého individuelního styku.
Stav tento má za následek dva neblahé zjevy právnického studia: Především ze značné části podporuje tak zv. studium in absentia. Tento nešvar nebude lze nikdy úplně odstraniti, poněvadž tu spolupůsobí i jiné příčiny, zejména i majetkové poměry rodičů, pro něž je často vydržování dětí v místě universitním příliš těžkým břemenem.
Druhý nešvar záleží v návštěvě pokoutních škol právnických, které připravují kandidáty k právnickým zkouškám. Zde majetkové poměry nehrají žádnou roli. Členům profesorského sboru je ze zkušenosti známo, že nemajetní posluchači, kteří žádají za osvobození od kolejného a různá stipendia, ochotně platí nalejvárnám vysoké poplatky a kupují a vypůjčují si jejich různé seznamy otázek a pomůcky opakovací za ceny, které značně přesahují náklad na zakoupení vědecky významných učebnic. Normativní cestou nelze podle názoru sboru zjednati v obou směrech úplnou nápravu. Na vysokých školách se sty posluchačů, zapsaných v povinných kolegiích, nelze zavěsti každodenní zkoušení presence, jako je to možno na školách středních a obecných, ve třídách s obmezeným počtem žactva; zákaz soukromých škol právnických je nemožný, pokud se u nás připouští zásadně zákonem vyučování soukromé.
Jediný možný prostředek je připoutati vysokoškolského žáka těsněji k jeho učiteli.
Za tím účelem navrhuje sbor profesorský především, aby k podmínkám habilitaee byly připojeny ještě další podmínky, totiž: absolvování pedagogických kursů, zavedených na fakultách filosofických a kursů řečnických. Namnoze doporučuje se též, aby dnešní způsob přednášení byl nahrazen konversatoriemi, t. j. tím způsobem, že studující by se před každou hodinou připravili z učebnic na látku na hodinu připadající, učitel by ji pak s nimi probíral ve formě otázek a odpovědí. Způsob tento má mnoho výhod. Při dnešním způsobu konání přednášek z tištěných učebnic vzniká u posluchačů nesprávná domněnka, že je zbytečno navštěvovati přednášky, když to, co v nich slyší, mohou si přečisti doma z učebnice. Vyžaduje to vskutku také značného nadání řečnického a pedagogického, má-li učitel učiniti posluchačům přednášku zajímavou a žádoucí i vedle své tištěné učebnice. Konversatorium poskytuje učiteli možnost individuelního pedagogického styku s jeho žáky. Pasivnosti, kterou zachovává značná část posluchačů při konversatoriích, lze celiti tím, že živou účast na konversatoriu odmění učitel semestrálním vysvědčením, které nahrazuje vysvědčení kolokvijní. Konversatorium přibližuje se tím poněkud systému denního zkoušení, zavedenému na školách středních ; nemajíc jeho nevýhod, vede zejména žáky k denní přípravě a učí je nejen právnicky mysliti, ale také právnicky se vyjadřovati.
Přes to však nedoporučuje sbor profesorský, aby přednášky byly úplně nahrazeny konversatoriemi, jsa si vědom toho, jakým dojmem působí na posluchače formálně krásná a obsahem poutavá přednáška. Bylo by chybou zbaviti učitele, nadané schopnostmi k takovým přednáškám, tak účinného prostředku vzbuditi zájem žáků o předmět. Nejlépe bylo by přenechati učiteli, aby podle svých schopností a sklonů věnoval větší počet svých přednáškových hodin způsobu jednomu a menší počet způsobu druhému.
Stran konání praktických cvičení poukazuje sbor profesorský k svému vyjádření ze dne 17. prosince 1935, č. F P 288/1935/36. Vědecká cvičení seminární je nutno podle názoru sboru obmeziti jen na nejnadanější z posluchačů a absolventů; ředitelům seminářů je tedy nutno jako dosud vyhraditi právo výběru.
3. Učební osnova.
Základním problémem reformy právnického studia je dnes poměr studia právní historie ke studiu práva platného. Poněvadž někteří obhájci dnešního stavu tohoto poměru se odvolávají až k historickému základu platného studijního řádu, je nutno věnovati jeho dějinnému vývoji příslušnou pozornost.
Historickým základem dnešního studijního řádu je Thunova reforma z 2. října 1855, č. 172. Podle této reformy měli studující práv slyšeti:
V prvním roce: Německé říšské právní dějiny po celý rok ; římské právo s dějinami rovněž po сelý rok;
v druhém roce: v zimním semestru : obecné právo soukromé německé, v letním semestru : právní filosofii a s ní současně avšak odděleně encyklopedii právních věd; při tom v zimním nebo letním semestru, nebo v obou semestrech právo kanonické;
v třetím roce: rakouské právo občanské po celý rok ; vedle toho v zimním semestru: rakouské právo trestní, v letním semestru trestní proces, vedle toho v obou semestrech vědy politické;
ve čtvrtém roce: po celý rok rakouský civilní proces a řízení ve věcech nesporných; vedle toho v zimním semestru: rakouské právo obchodní a směnečné a politické vědy; v letním semestru: rakouskou statistiku.
Vedle toho musili studující povinně slyšeti: na filosofické fakultě: a) v prvních třech semestrech alespoň jedno kolegium z filosofie a to o praktické filosofii ; b) v třetím semestru rakouské dějiny a c) během osmi semestrů ještě jedno dějepisné kolegium. Na konci čtvrtého semestru nebo po jeho uplynutí musili studující konati zkoušku z těchto předmětů: římské právo, kanonické právo, německé říšské a právní dějiny ve spolku s rakouskými dějinami. Studujícím, kteří tuto zkoušku nevykonali před začátkem pátého semestru, nebo během tohotç semestru, nebyly semestry, do kterých byli zapsáni před vykonáním zkoušky, započítány do zákonného čtyřletí.
Na první pohled podobá se Thunovský studijní řád dnešnímu řádu studijnímu, rozdělenému rovněž postupnou zkouškou ve dva studijní oddíly: oddíl historický a oddíl positivněprávní a státovědecký. Namnoze se též přičítá Thunovi zásluha, že studium historicko-právní učinil základem studia právního a zejména, že zvýšil význam římského práva. V tom směru se však Thunovské úpravě připisují intence, kterých neměla v té míře, v jaké se jí podkládají.
Tak její první oddíl byl vlastně mnohem méně historickým, než je náš první studijní oddíl, kde se vyučuje jen právu, které již neplatí. Ani první rok studijní nebyl v Thunovské úpravě výhradně věnován historii práva, neboť římské právo pandektní platilo v Německu až do roku 1900, jehož prvním lednem došel působnosti Občanský zákoník pro říši německou z r. 1896. Totéž platí o obecném soukromém právu německém, jemuž se učilo v druhém roce prvního oddílu. Také právo kanonické bylo tehdy v Rakousku podle konkordátu právem platným, školili se tedy tehda studující práv již na začátku studia mnohem více v právu živém než v právu historickém.
Povšimneme-li si, že v prvním oddílu studijním bylo věnováno velmi mnoho času studiu práva platného tehdy v Německu, a sledujeme-li poměry politické v tehdejším Rakousku a Německu, seznáme, že Thunovská reforma přihlížela daleko více k politickým názorům a poměrům své doby, než se snad nechala vésti přesvědčením o významu právní historie a zejména práva římského pro studium práv. Že v Rakousku hrály politické zřetele velikou roli při úpravě právnického studia, toho dokladem je odpověď nejvyššího kancléře, když roku 1807 měl podati zprávu, zda za poměrů nyní změněných má ještě býti zachován učitelský úřad německého státního a lenního práva, říšských dějin a římského práva. Změněnými poměry byl míněn zánik německé říše r. 1806. Dvorská kancelář vyslovila se pro zachování těchto oborů. Z odůvodnění je zvláště zajímavá věta, kterou se doporučuje podržeti německé státní právo a německé říšské dějiny alespoň jako dobrovolná kolegia a to v naději na šťastný obrat politických poměrů, neboť prý nelze potlačiti myšlenku, že přítomné poli tické poměry nenabyly té konsistence, aby byla vyloučena každá změna poměrů a úplný nebo alespoň částečný návrat k staré ústavě (Ulbrich, Österr. Staatswörterbuch, II. sv., 2. vol., str. 1389).
Je viděti, že idea svaté říše římské národa německého, která tolik podporovala recepci práva římského v první polovině 19. století, žila, byť i ve formě vývojem dějin poněkud pozměněné ; žila nejen v tradiční důvěře Habsburků v restauraci zaniklých mocenských postavení, nýbrž i ve velmi konkrétních představách rakouských státníků, a právě v letech padesátých devatenáctého století zdálo se její opětné uskutečnění takřka na dosah ruky. Po potlačení revolucí v Praze, ve Vídni a v Uhrách a po úspěších vojenských tažení v Italii zdálo se Rakousko vnitřně konsolidováno v duchu absolutistickém, poměry v Německu, které spravoval Habsburk, arcivévoda Jan jako říšský správce až do roku 1850, podobaly se velmi provisoriu, které mohlo se snadno proměniti v definitivní obnovu říše pod žezlem Habsburků, a to tím spíše, že proti liberalistickému Prusku byla s důvěrou, ovšem neoprávněnou, očekávána pomoc ruského cara. Jak živou byla myšlenka restaurace v Německu, dokazuje nejlépe zajímavé historické faktum, že byl to právě pruský král Bedřich Vilém IV., který roku 1849 nabízel rakouskému císaři korunu svaté říše římské a snil o jeho korunovaci v Cáchách. Plán ministerského předsedy Schwarzenberga na vstup Rakouska do německého bundu se všemi zeměmi, tedy i zeměmi koruny české, Uhrami a rakouskými částmi Italie, je myšlence svaté římské říše stejně blízký, jako myšlenka celní unie, propagovaná Bruckem, ministrem obchodu ve Schwarzenbergově kabinetě. Bach, předseda ministerstva, v němž Thun byl ministrem vyučování, byl Schwarzenbergovým politickým žákem, byl stoupencem politiky Velkého Německa s Rakouskem v čele a jsa typickým byrokratem zajímal se jistě o výchovu úřednického dorostu na vysokých školách. To vše opravňuje přesvědčení, že vykonával i při reformě studijního řádu veliký vliv na Thuna. Jeho vlivem se patrně stalo, že studium práv bylo rozděleno na dva oddíly, jež navenek zdají se oddílem práva historického a oddílem práva positivního, ve skutečnosti však byl první oddíl věnován v podstatě právu říšskému a druhý oddíl teritoriálnímu právu rakouskému.
Velikým nedostatkem Thunovské úpravy byl malý zřetel k právu veřejnému a naukám státovědeckým, Přednášky, které měly býti ve třech semestrech věnovány politickým vědám, měly se konati o národním hospodářství, finanční vědě a »nauce o těch administrativních úlohách, které nepříslušejí ani správě justiční ani správě finanční«. Než i tento nedostatek je vysvětlitelný politickými poměry doby. Zkušenosti z r. 1848 nepřipouštěly ani možnost teoretických úvah o ústavě a v absolutistickém státu, kde zeměpán osoboval si ius politine, nebylo místo pro správní právo v našem smyslu, uznávající občana jako subjekt práv a povinností proti státu ; správně, ač při tom z přílišné opatrnosti zaměňuje příčinu s následky, charakterisuje to Ulbrich větou: »daß der Mangel einer Verwaltungsgerichtsbarkeit das Bedürfniss nach einem Verwaltungsrecht nicht hervortreten ließ« (str. 1390). Také právo mezinárodní nebylo pojato do učebního programu, neboť o osudech říše rozhodoval výhradně absolutní panovník a nebylo proto potřebí, aby mezinárodní právo stalo se všeobecnou naukou.
V celku vzato odpovídá však Thunovská úprava přes svoje těžké nedostatky mnohem více moderním názorům na výchovu právnického dorostu, než náš dnešní studijní řád, podle něhož studující po studiu trvajícím půl druhého roku nepozná soustavně ještě skoro nic z práva platného ve státě.
K Thunovské úpravě došlo takřka na prahu událostí, které úplně změnily její politické předpoklady. Vojenské neúspěchy na italských bojištích a později katastrofa u Sadové připravily Rakousko o území italská a pohřbily navždy jeho naděje v Německu; před tím již neutěšené finanční poměry, v nichž se octl rakouský stát během dvanáctiletého absolutistického režimu, uspíšily konce absolutistické enklávy v ústavních dějinách Rakouska. Říjnový diplom, únorová a prosincová ústava činí Rakousko právním státem, řadou základních zákonů zajištěna základní práva státních občanů, zřízen říšský soud k ochraně veřejných práv, vládní a výkonná moc oddělena od justice a přislíbeno zavedení správního soudnictví. Tím zahájeno velice plodné období veřejnoprávní legislativy; četnými zákony pečoval stát o ochranu občana ve všech směrech kulturního a hospodářského života. Toto úsilí zákonodárné bylo podněcováno zvláště rozvojem obchodu a průmyslu v druhé polovině devatenáctého století; zejména mohutné pokroky v průmyslu vytkly zákonodárství četné úkoly sociální, které vyžadovaly naléhavě řešení. Rokem 1879 počíná se v rakouském zákonodárství období sociální péče, která vnesla i do soukromého práva mnoho veřejnoprávních prvků a v době poválečné vtiskuje téměř celému právnímu životu v naší republice svůj ráz. Během poměrně krátké doby, která uplynula od Thunovské úpravy, vzrostlo právo státní a správní na veliký obor, jehož početný základ normativní volal po vědeckém zpracování, zejména od té doby, kdy byl zřízen rakouský správní soud, jehož činnost se rozvíjela v pozoruhodnou judikaturu.
Je pochopitelno, že za tak hluboké a dalekosáhlé změny poměrů přestal vyhovovati i Thunův studijní řád. V prvém oddílu studijním staly se zbytečnými některé předměty, vztahující se k poměrům v říši. V druhém oddílu příliš úzký rámec předmětu tak zv. politických věd nestačil prudkému rozvoji práva státního a správního, zejména když také věda národohospodářská zásluhou škol historické, novohistorické a rakouské zdokonalila svoje metody a rozšířila a prohloubila svoje poznatky.
K reformě však došlo teprve zákonem ze 20. dubna 1893 č. 68 ř. z.
Zákon č. 68/1893 sice správně rozvinul předmět »politické vědy« v celý studijní obor zahrnující jako samostatné předměty: všeobecné a státní právo, správní nauku a právo správní, národohospodářskou nauku a národohospodářskou politiku, finanční vědu s finančním právem a právo mezinárodní, ale dopustil se osudné chyby, že nevyhradil těmto předmětům v učebním řádu dostatečně času, aby mohly býti řádně tradovány. Staly se sice při projednávání osnovy zákona pokusy některé z těchto předmětů (zejména národní hospodářství) umístiti v oddílu prvním, kde odpadly některé předměty, mající vztah k právním poměrům v říši, ale skončily bezvýsledně. Většina členů výboru poslanecké sněmovny postavila se na stanovisko, že během prvního oddílu studijního mají býti slyšeny jen přednášky historickoprávní. Tedy zákon č. 68/1893 způsobil, že mezi tini, co v prvním studijním oddílu čtyři historické předměty, zejména pak právo římské, tonuly v abundanci vyučovacích hodin, panovala v druhém oddílu studijním krutá tíseň časová mezi devíti předměty judiciálními a státovědeckými. Nepoměr mezi časem určeným pro studium právní historie a časem ponechaným studiu práva platného ukazují nejlépe tato čísla: jedinému předmětu, totiž právu římskému bylo min. nařízením č. 204/1893 vyhrazeno 20 hodin, tedy o dvě hodiny více než právu občanskému; čtyři předměty státovědeckého oddílu (právo ústavní, právo správní, národní hospodářství a finanční věda) dohromady měly býti předneseny v 26 hodinách !
Hledáme-li pramen, ze kterého čerpal výbor poslanecké sněmovny svoje přesvědčení o nutnosti učiti hned na počátku právnického studia historii práva, nalezneme jej snadno ve vlivu Ungrově, jenž byl nejen spolu s Randou zakladatelem historické školy ve vědě práva občanského, nýbrž i vlivným politikem, jsa jedním z předních členů německé strany liberální. Ungrovi náleží právem zásluha, že vysvobodil rakouskou civilistiku z vědecké plochosti, do níž upadla nakonec filosofující škola práva přirozeného, která dovedla sice dáti Rakousku skvělý zákoník občanský, vědecky se však nedovedla povznésti nad pouhý výklad slovného znění zákona a komentářovou formu. Není divu, že Ungra oslnil skvělý vědecký zjev, jakým byl německý romanista Savigny, a že přijal jeho thesi, že právo národa je určeno jeho dějinami, a že k pravému poznání práva platného je nezbytně nutným studium historie právní. Unger, poznav rozkvět vědy tak zv. obecného práva římského, který vyvolala v Německu historická škola Savignyho, zužitkoval vymoženosti této vědy pro právo rakouské a svým znamenitým systémem práva občanského »svedl bohatý proud německé vědy obecného práva do vyschlého řečiště rakouské civilistiky«. Není zajisté divu, že Unger, jsa jednou z předních osobností a chloubou mocné politické strany německých liberálů, která svoje ideové základy čerpala z myšlenkového ovzduší Německa, si přál, aby německá větev v Rakousku podržela duchovní spojení s kulturou svých soukmenovců v říši i na poli práva ; svého mocného vlivu politického využil jistě k tomu, aby svoje přání realisoval i ve studijním řádu právnickém; učinil tak způsobem, který upozadil ve prospěch práva římského i nauku o právu občanském v Rakousku platném, jež byla jeho vlastním vědeckým oborem. Tím hůře pochodilo ovšem právo veřejné, jež tehda nemohlo se pochlubiti vědeckou literaturou, rovnocennou písemnictví romanistickému a civilistickému; literární rozvoj vědy práva veřejného počíná teprve v letech šedesátých 19. století.
Ve veřejné diskusi, která se rozpředla o reformě našeho studijního řádu, byl tímto významem romanistické školy historické pro vědecké badání v oboru práva občanského odůvodňován požadavek, aby výsadní postavení, které v studijním řádu dnes zaujímá právo římské, zůstalo reformou nedotčeno. K tomu nutno podotknouti toto :
Romaniste dnes badají v tak zv. čistém právu římském, t. j. v právu historickém, jak se nám dochovalo v kodifikacích Justiniánových a tomuto právu historickému také téměř výhradně vyučují. O rozvoj rakouské civilistiky získal si však zásluhu romanistický směr vědecký, který se zabýval t. zv. dnešním nebo obecným právem římským, t. j. právem, jali platilo v Německu až do konce 19. století, se všemi četnými změnami, kterým podlehlo zejména vlivem soukromoprávních předpisů práva kanonického a obecného práva domácího. Bylo to tedy právo ve stadiu vývojovém, dynamickém, právo živé. Jeho poměr k rakouskému právu občanskému byl poměr práva živého k právu rovněž živému a umožňoval, aby vědecké pokroky v oboru práva pandektového byly fruktifikovány v právu občanském. Se zřetelem k tomu bylo možno se smířiti i s tím, že historická škola zanesla do občanského práva mnoho elementů romanisujících, cizích duchu práva občanského, neboť, jak praví Tilsch, římské právo dodalo právu občanskému jen pevnou kostru pojmovou, duše zákoníka tohoto je však podstatně jiná (Tilsch-Svoboda, Občanské právo, str. 22) ; je naplněna ideami theorií přirozeněprávních a racionalismu. Rozhodně však není správným, osobují-li si dnešní pěstitelé historického čistého práva římského zásluhy, které si získala historická škola, pěstujíc usus modernus pandectarum.
Plodný poměr, který panoval mezi vědou pandektového práva římského a vědou práva občanského, ukončil se 1. lednem 1900, kdy v celé říši německé nabyl působnosti Občanský zákoník pro říši německou a obecné právo římské přestalo býti platným právem. V ten okamžik věda práva římského, ztrativši kontakt s rozvojem života, přestala býti vědou praktickou a počala obraceti svoje zraky do minulosti. Ve škole historické počal se více uplatňovati směr, který zavrhoval usus modemus pandectarum a nastolil na jeho místo tak zv. čisté právo římské, t. j. vývoj práva římského končil pro tento směr kodifikacemi Justinianovými. S hlediska ryze historického je velikou zásluhou tohoto směru, že restauroval nám právo římské v jeho antické ryzosti, ale s rozhodným odporem potkaly se v Německu snahy některých stoupenců řečeného směru uplatniti toto očištěné římské právo v moderním životě právním. V podivném ideovém omylu popřeli Lifo romaniste základní zásadu školy historické o vývoji práva a vrátivše se vlastně k humanistickému názoru, že Justinianovy kodifikace obsahují právo absolutně pravé, rozumem psané (ratio scripta), zjevené pro všechny národy a doby, sešli se na jedné linii s rationalismem školy přirozeného práva věřícím v neměnné zásady právní. Právem odsuzuje tento romanistický extrém i náš vynikající romanista Heyrovský, ač sám náleží mezi pěstitele čistého práva římského; praví, že někteří romaniste si zasloužili oprávněnou výtku, že ve škole historické jsou urputní romaniste, kteří, i kde jim jde o to, aby vyložili právo platné, nadšeni pro klasické právo římské, odmítají mnohdy takové v praksi zavládlé změny jeho, které byly zavedeny právním vývojem od dob středověkých (Dějiny a systém soukromého práva římského, III. vyd., str. 102).
Dnes je i usus modernus pandectarum právem mrtvým, zbaveným možnosti vývoje; jeho věda nemůže po stránce dogmatické přinésti civilistice žádných plodných podnětů. V posledním desítiletí 19. století počal se uplatňovati ve vědě právní směr sociologický; proudy sociální zasáhly tedy literaturu právní později nežli zákonodárství. Sociologický směr charakterisuje výstižně jeho vynikající stoupenec v české pravovědě Tilsch takto: »Kdežto směry (historické) hledají vysvětlení právních záhad hlavně ve studiu minulosti, klade tento proud důraz na to, že právo jest něco, co jest pro přítomnost sociálně užitečno. Domáhá se tedy toho, aby horizont právníků šířil se ani ne tak po právnických zjevech minulosti, nýbrž spíše po ostatních společenských zjevech přítomnosti. Proti historismu staví se studium současných zjevů hospodářských, ethických, politických a současných zákonodárství cizích; proti logické dedukci v argumentacích právnických účelná prospěšnost« (str. 37). Proud tento, inaugurovaný Steinbachem, Mengrem a Ehrlichem, možno dnes označiti za převládající. Sociologický směr znamená další pokrok ve vývoji vědy právní, zejména vědy práva soukromého ; stojíc po stránce pojmotvomé a systematické na vlastních pevných základech, obrací se tato věda k chápání funkce práva. Je zdravou reakcí na přílišný formalismus, ke kterému vychovávalo a vychovává právníky neúměrné vyučování římskému právu, jehož nejsilnější stránkou je právě skvělá forma. Vedle školy sociologické uplatňuje se nejnověji vědecký směr, nazývaný školou normativní; směr tento, vypořádav se způsobem mnohdy vysoce zajímavým se základními pojmy, jež pravovědě dodalo právo římské, snaží se postaviti právní dogmatiku na zcela nové základy.
Proměna pandektového právo v právo historické měla ve Francii, Belgii a Italii podstatný vliv na vyučování římskému právu na universitách. Jak svědčí Heyrovský, klade se váha též na vývoj historický a obšírnější dogmatice civilistické jest popřáno místo při vědeckých výkladech, jichž předmětem je právo domácí (str. 105).
Základní chyba studijního řádu č. 68/1893 záhy se projevila v praktickém životě. Rakouská komise pro reformu veřejné správy zjistila nedostatečnou přípravu absolventů právnických fakult v oboru věd státních a předložila ministerskému předsedovi návrh na reformu právnického studia. Návrh tento byl předán ministerstvu kultu a vyučování, které jej v červnu roku 1913 zaslalo všem osmi fakultám s vyzváním, aby se o něm vyjádřily podle připojeného dotazníku.
(Dokončení.) ROČNÍK LXXVI. PRÁVNÍK 1937.
SEŠIT 2.

K reformě právnických studií.

(Dokončení.)
Z obšírného dotazníku byly zvláště důležitý: otázka první týkající se obmezení právně-historického oddílu, otázka druhá o rozdělení druhého oddílu studijního na oddíl judicielní ukončený státní zkouškou judicielní a oddíl státovědecký ukončený státní zkouškou státovědeckou, a otázka pátá o obmezení počtu přednáškových hodin práva římského, německého a církevního.
Nehledíme-li zatím ku Pražské české fakultě právnické, vyslovily se z ostatních sedmi fakult všechny pro zkrácení historického studia na tři semestry, dvě pro rozdělení druhého oddílu studijního a jedna pro zkoušky každoroční. Proti redukci přednáškových hodin o právu římském, německém a církevním vyslovily se tři fakulty, pro redukci se vyslovily rovněž tři fakulty; jedna fakulta doporučovala redukci všech všeobecných přednášek ve prospěch speciálních kolegií, seminárních a praktických cvičení. Pokud jde o přednáškové hodiny práva římského, doporučovala vídeňská fakulta redukci ze 20 hodin na 15, z čehož mělo býti věnováno 8 hodin institucím a 7 hodin úvodu do platného práva na podkladě obecného práva; podobným způsobem vyjádřila se o tomto bodě pražská německá fakulta.
Z toho je viděti, že názory těchto sedmi fakult pro a proti reformě se pohybovaly celkem v blízkosti polohy rovnovážné a že mínění pražské české fakulty mohlo tuto rovnováhu buď uskutečniti nebo porušiti.
Z obšírných spisů o této reformě právnického studia, které jsou uloženy v registratuře naší právnické fakůlty, je patrno, že ministerstvo vyučování nebylo zvláště příznivo reformě, kterou mu vlastně vnutil jiný resort; že zejména byla mu proti mysli podstatná obmezení historicko-právního studia, lze souditi z toho, že ministrem vyučování byl toho času profesor kanonického práva na vídeňské fakultě Hussarek.
Z jednacích spisů je dále patrno, že mínění ve sboru české fakulty právnické bylo rozděleno asi takto : historikove počtem sedmi byli až na jednoho proti podstatnému obmezení historicko-právního studia a proti rozdelení druhého studijního oddílu, politikove rovněž v počtu sedmi byli pro reformu v obojím směru, jazýček na váze tvořilo rovněž sedm judicialistů, z nichž pro reformu byli jen dva kriminalisté ; dva civilisté a dva procesualisté a jeden kriminalista přáli směru historicko-právnímu. Směru reformě nepříznivému velmi prospívalo, že hlásili se k němu oba senioři sboru, profesoři Ott a Heyrovský, kteří těšili se ve sboru vlivu, jaký mohou vykonávati jen mužové jejich rázu; jsouce učenci slovutní, muži ryzích charakterů a nekompromisní obhájci universitních svobod, požívali všeobecné vážnosti ve sboru a to i u těch členů, kteří nesouhlasili s jejich názory na reformu právnického studia.
Ač jednací spisy svědčí o neobyčejně důkladném a pronikavém řešení jednotlivých otázek a četná minoritní vota o takřka bojovném hlasování, nemohla konečná usnesení sboru za vylíčených poměrů vyzníti jinak než v kompromis. Sbor usnesl se sice zásadně na zkrácení historicko-právního studia na dva semestry a na rozdělení druhého oddílu studijního v oddíl judiciální a oddíl státovědecký, každý o třech semestrech, připustil však také eventualitu zkrácení historického oboru na tři semestry a vyloučení rozpoltění judiciálního a státovědeckého oboru. Při této eventualitě mělo býti římskému právu učeno 18 hodin, tedy právě tolik, jako právu občanskému.
Dotazníková anketa rakouského ministerstva vyučování, ač přinesla v jednotlivostech mnoho cenných poznatků o funkci a významu jednotlivých oborů a předmětů učebních na právnických fakultách, v celku neměla rozhodujícího výsledku, který by mohl býti podkladem pro směrnice pro reformu právnického studia. Lze však říci, že nasvědčuje rostoucímu významu disciplin státovědeckých, jakož i tomu, že historickoprávní škola pozbyla ze značné části svého dominujícího postavení ve vědě právní.
Po převratu byla v Rakousku provedena reforma nařízením svazového kancléře pověřeného vedením ministerstva vyučování ze dne 21. září 1935 č. 103. Tato reforma značně se přibližuje první eventualitě návrhu sboru prof esorského české fakulty právnické. První oddíl obsahuje sice tři semestry, ale z toho 10 hodin výhradně věnováno úvodním naukám (filosofickému úvodu, úvodu do základních pojmů státu a práva, národního hospodářství a sociální nauky). Ostatní hodiny vyučovací jsou určeny dějinám a institucím práva římského (12 hod.), právu církevnímu (7 hod.), právu německému (9 hod.) a rakouským ústavním a správním dějinám (5 hod.). Druhý oddíl je vyhrazen naukám našeho oboru judicielního ; jako zvláštní kolegia obligátní mají se konati přednášky o mezinárodním právu soukromém a trestním (3 hod.) a o kriminológii (2 hod.). Třetí oddíl je určen pro nauky státovědecké; k dosavadním předmětům povinným přibyla jako zvláštní povinná kolegia: správní řízení a správní soudnictví (2 hod.), právo sociální incl. sociální pojišťování (2 hod.), sociální politika (3 hod.), nové dějiny (3 hod.). V tomto oddílu má býti povinně přednášena též právní filosofie se zvláštním zřetelem ku křesťanské filosofii právní (5 hod.). Mezi prvním a druhým oddílem studijním má se konati postupná státní zkouška historickoprávní, mezi druhý a třetí oddíl je vřaděna státní zkouška judiciální jako zkouška postupná.
V Československé republice platí dosud starý rakouský zákon č. 68/1893, změněný zákonem č. 290/1919. Reformní tendence došly v něm výrazu jen potud, že historickoprávní oddíl byl zkrácen na tři semestry. Vládním nařízením č. 510/1919 byl snížen v prvním studijním oddílu počet obligátních přednáškových hodin u římského práva z 18 hodin na 16 hodin, u církevního práva ze 7 hodin na 6 hodin ; v druhém oddílu studijním nebylo na počtu obligátních přednáškových hodin u jednotlivých předmětů platného práva a státovědeckých nauk ničeho měněno, až na to, že právu ústavnímu byla přidána jedna hodina. V důsledku této nedostatečné úpravy jsou dnes učitelé positivního práva a nauk státovědeckých nuceni obligátní kolegia nastavovati nepovinnými přednáškovými hodinami, což je jistě nedůstojné nejdůležitějších předmětů fakultního vyučování.
V létech 1925 a 1927 konala se ministerstvem školství uspořádaná anketa o reformě právnického studia, které se zúčastnili zástupci všech právnických fakult, tedy jen teoretikové, nikoli praktikové. Jednání ankety postupovalo podle obšírného dotazníku vypracovaného profesorem Miřičkou. Na této anketě bylo dosaženo téměř jednomyslné shody v mnohých zásadních otázkách reformy právnického studia, zejména bylo usneseno, aby nebylo podrženo zvláštní období historickoprávní, aby státní zkoušky byly vybudovány jako zkoušky smíšené, aby první státní zkouška konala se po třech semestrech a aby nebyla zaváděna žádná další mezizkouška. Anketa vyslovila se též pro maximální počet účastníků v seminářích (20) a v praktických cvičeních (50).
Loňského roku předložilo ministerstvo školství profesorským sborům právnických fakult návrh osnovy studijního a rigorosního řádu, k jehož vypracování dal podnět tehdejší ministr školství profesor Krčmář, jenž se zúčastnil též některých prací na tomto návrhu. Návrh ministerstva, jenž přihlížel k výsledkům svrchu uvedené ankety vlastně jen částečně v otázce praktických cvičení, byl sbory profesorskými posouzen převahou nepříznivě.
Poněvadž vyjádření sborů obsahují mnohé nové podněty, ale také v mnohých základních otázkách se podstatné rozcházejí, má sbor za to, že je nutné učiniti ještě jeden a to poslední pokus, aby byla docílena shoda v zásadních otázkách reformy studia. Teprve pak, až bude dosaženo této zásadní shody, bude možno snadno upraviti otázky druhotné a podřadné, jako jsou zejména počet obligátních hodin jednotlivých předmětů, obligátní kolegia speciální a předměty nepovinné. Proto činí sbor profesorský ministerstvu školství tento formální návrh:
Budiž především svolána nová anketa s krátkou jednací lhůtou, které by se tentokráte účastnili nejen dva zástupci z každého sboru profesorského, nýbrž též zástupci právníků praktických z oboru soudnictví, správy a zástupci advokátních a notářských komor. Anketě buďtež předloženy tyto základní otázky reformy: 1. Má se studium počínati výhradně studiem právní historie? 2. Má býti studium prodlouženo a event, o jakou dobu? 3. Má býti studium rozděleno ve tři oddíly s mezizkouškami mezi prvním a druhým a druhým a třetím oddílem? 4. Mají býti zavedeny zkoušky individuální či kolegiálni, event, zkoušky po každém studijním roce? 5. Má býti zachován dosavadní dualismus státních zkoušek a rigoros?
Ve věci samé je sbor profesorský toho názoru, že se zřetelem k vývojovým tendencím reformy studijního řádu má býti tato reforma vedena těmito myšlenkami:
Úkol právnických fakult je dvojí: a) vědecky systematická příprava právnického dorostu pro život;
b) zavádění zvláště nadaných jednotlivců do method vědeckého badání.
Úkolu prvému jsou určeny přednášky, zejména kolegia obligátní a event. praktická cvičení, úkolu druhému slouží cvičení seminární.
Vědy právní, jimž se učí na fakultě, jsou podle svojí methody a svého předmětu: 1. vědy theoreticko-praktické, jichž vědecké poznatky mají býti uplatněny v životě přítomném ; jsou to vědy práva platného, vědy státní a hospodářské; 2. vědy ryze theoretické, které zjišťují vědeckým způsobem, jaké právo platilo v minulosti, to jsou vědy právněhistorické.
Tím je dán též poměr vědy práva platného k právní historii pro kolegia obligátní. Poznání práva platného, jeho hospodářských základů a jeho funkce v životě jednotlivce, národa a státu je v universitním studiu cílem přednášek, poznání práva historického je jednou z pomůcek tohoto poznání. Chápeme-li dnes právo sociologicky, je nutno, ale také postačí, umožní-li tradování právní historie v obligátních kolegiích studujícímu, aby si utvořil správný názor na jednotlivá vývojová období práva a aby je chápal jako součást dějin lidstva, jež usnadňuje hodnocení sociální funkce dnešního právního řádu. Učení právní historii má se podle názoru sboru obmeziti na výklad základních vývojových tendencí práva a zbaviti se všech přečetných podrobností, které jsouce čistě věcí paměti, theoretické pochopení spíše zatemňují, než aby je ujasnily.
Nelze souhlasiti s názorem o tak zv. propedeutickém významu studia práva římského, kterým bylo odůvodňováno zachování dnešního výsadního postavem práva římského ve studijním řádu. Tento názor vyskytnul se průběhem diskuse ve dvou formulacích.
Podle jedné formulace může studující porozuměti výkladům o ústavech práva platného, jen když dříve slyšel výklad o korespondujících institutech práva římského. Toto odůvodnění může býti správným jen v tom případu, když romanista vykládá svůj předmět s normální srozumitelností, kdežto výklady civilistovy jsou komplikované a nejasné. Jinak lze se přesvědčiti nahlédnutím do našich učebnic práva římského, že před výklady historického vývoje určitých římskoprávních institutů jsou často zařazeny výklady základních pojmů práva současného; souvisí to s retrospektivním a srovnávacím postupem vědy historickoprávní a je to pochopitelné, neboť žádný studující nepoznal by na př. v actiones adiecticiae qualitatis zárodek dnešního přímého zastoupení, kdyby mu dříve nebyl vyložen princip přímého zastoupení platného práva. Lze tedy tvrditi, že neuvádí se do studia práva platného studiem historie práva, nýbrž naopak že do studia právní historie lze uvésti jen poznáním základních pojmů práva současného. Je zajímavé, že v debatách o reformě, které se konaly ve sboru v roce 1913/14, prohlásil vynikající právní historik a polyhistor prof. Kadlec, že pro propedeutiku práva hodí se právo občanské stejně dobře jako římské, a že připojil se k minoritnímu votu, které žádalo přeložení historického oddílu o dvou semestrech na konec právnického studia.
Druhá verse propedeutického významu římského práva tvrdí, že studiem práva římského lze uváděti ve způsob právnického myšlení, poněvadž nahlížením do duševní dílny římského právníka pozná studující jeho umění posuzovati konkrétní případ. Způsob právnického myšlení je logický výklad norem. Není pochybností, že v činnosti římských právníků lze nalézti skvělé doklady právnické logiky. Bohužel však nelze tuto skvělou formu myšlení odpoutati od jejího normového podkladu a obsahu a tu je nesporné, že duch práva římského je podstatně jiný než ten, který ovládá dnešní právo občanské. Zejména vypjatý individualismus práva římského je v příkrém rozporu s duchem našeho práva soukromého, jenž již v občrmském zákoníku došel výrazu stálým ohledem na čest a víru, přirozenou slušnost a jistotu obchodu; pozdější zákony pak tento sociální aspekt práva stále stupňují. Věnujeme-li tedy při výchově právnického dorostu studiu římského práva neúměrně více času než mu přísluší jako vývojové pomůcce práva platného, vštěpujeme mladým právníkům názory cizí dnešnímu úkolu práva; je to tím nebezpečnější, činíme-li tak při aplikaci normy na konkrétní případ, tedy při činnosti, kterou bude jednou studující vyvíjeti v praktickém životě.
Se zřetelem k těmto vývodům prohlašuje sbor za vedoucí směrnici reformy: Kolegia obligátní buďtež vyhrazena pro vědu práva platného, nauk státních a hospodářských větší měrou než dosud; počet hodin, určených povinně pro studium právní historie, budiž přiměřeně obmezen. Podrobnější vědecké badání v oboru právní historie buď přeloženo do seminářů a kolegií neobligátních.
Ku provedení této směrnice navrhuje sbor:
a) doba studijní budiž prodloužena o jeden semestr tak, aby celkové studium trvalo devět semestrů ;
b) studium budiž rozděleno ve tři oddíly: všeobecný, judiciální a státovědecký, každý oddíl o třech semestrech;
c) oddíl všeobecný budiž určen pro tyto obligátní předměty: úvod do studia práva platného, rozdělený ve tři oddíly: úvod do práva soukromého, úvod do práva veřejného a úvod do nauky národohospodářské, dále dějiny práva československého, právo římské, právo církevní, dějiny práva ve střední Evropě se zvláštním zřetelem k právům slovanských národů a čs. právo a řízení trestní; oddíl judiciální budiž určen výhradně pro ostatní předměty oboru judiciálního a oddíl státovědecký pro předměty oboru státovědeckého.
ad a) Sbor nepokládá prodloužení celkové doby studijní o jeden semestr za úplně vyhovující, spokojuje se však s ním jako s minimem, jsa si vědom toho, že dnešní poměry hospodářské nedopouštějí značnější prodloužení školské přípravy mládeže pro život. Navrhovaným zavedením devátého semestru se studium fakticky neprodlouží, poněvadž dnes jsou pravidelně hotovi posluchači se státními zkouškami teprve po deseti semestrech a jen výjimečně po devíti.
ad b)—c) V debatách a vyjádřeních, ke kterým dal sborům podnět Hussarkův dotazník, bylo pro a proti rozdělení druhého období studijního sneseno s hledisek vědeckých a potřeb prakse tolik a tak pádných důvodů, že možno právem tvrditi, že s těchto hledisek má jeden způsob uspořádání právě tolik předností a nedostatků jako způsob druhý. Sbor profesorský je tedy toho názoru, že, poněvadž jde o vyučování, má rozhodnouti zásada didaktická. Je to zásada koncentrace učiva; bez této koncentrace je vědění žáků povrchní a vykazuje mezery. Koncentrace učiva má se diti podle toho, co je v předmětech příbuzné a souvislé, čímž docílíme všestranného sdruženi představ získaných v jednotlivých předmětech. Zda koncentrace byla provedena správně či vadně, o tom nás poučují výsledky zkoušek. A tu je každému, kdo jako děkan měl příležitost sledovati výsledky přísných zkoušek na fakultě konaných, známo, že výsledky rigoros státovědeckých jsou proti výsledkům rigoros judiciálních trvale méně uspokojivé. Sbor, jsa přesvědčen, že příčinou toho je z převážné části vadná koncentrace obou oborů, navrhuje jejich rozdělení.
Zařadění práva trestního do prvního oddílu studijního navrhuje sbor z těchto důvodů: Právo trestní hmotné obsahuje poměrně málo všeobecných pojmů, jichž pochopení působí začátečníkům největší obtíže; proti tomu má veliké množství konkrétních pojmů velice přesných. Je tedy znamenitou školou právnické logiky. V právu trestním seznámí se posluchač hned na počátku studia se základními problémy práva, totiž s problémy spravedlnosti, morálky, viny a trestu a poměru společnosti k jednotlivci. Tyto problémy jsou pro svoji zajímavost velmi vhodným prostředkem, aby byl povzbuzen zájem posluchačů o studium práva. Obsahově souvisí pak výklad platného práva trestního s výklady o historickém vývoji trestně-právních institucí.
4. Zkušební řád.
Podle platných předpisů konají se u nás dvoje právnické zkoušky: totiž přísné zkoušky doktorské, t. zv. rigorosa, a, theoretické zkoušky státní. Konání rigoros upraveno je rigorosním řádem z 15. dubna 1872 č. 57 ř. z., změněným vl. nař. č. 324/1920, konání státních zkoušek nař. min. z 24. prosince 1893 č. 204 ř. z., změněným vl. nař. č. 510/1919 Sb. Podle těchto předpisů jsou rigorosa interní institucí právnických fakult, souvisejíce s právem universit udělovati akademický gradus dokora práv, pro jehož dosažení je úspěšné vykonání rigoros podmínkou. Zkušební komise rigorosní skládají se výhradně z fakultních profesorů a předsedou jejich· je vždy dočasný děkan fakulty. Státní zkoušky mají zjistiti způsobilost kandidátovu k vykonávání veřejného úřadu a souvisejí de jure jen velmi volně s právnickými fakultami potud, že úspěšné vykonání první státní zkoušky (historické) je podmínkou pro postup do vyššího oddílu studijního. Zkušební komise státních zkoušek jsou v celku samostatnými orgány; za jejich předsedy a místopředsedy ustanovuje ministerstvo universitní profesory právnické nebo osobnosti z kruhů praktických právníků. Členy komisí jsou jednak universitní profesoři příslušných oborů mocí svého úřadu, jednak ministerstvem ustanovení jiní odborníci právní.
Hledáme-li důvody pro tento zkušební dualismus, nalezneme je patrně ve známé antitesi vědy, resp., jak se říkává, theorie a prakse a právě systém dvojích zkoušek právnických je nejlepším dokladem vadnosti tohoto protikladu, resp. neupřímnosti, se kterou se líbivé heslo alias in theoria, alias in praxi hledí uplatniti ve výchově právnického dorostu, a to při plném přesvědčení, že prakticky nelze theoretické školení v právu sloučiti s nabýváním zkušeností v právním životě čili praksi. Nejlepším dokladem této neupřímnosti jsou ustanovení, podle kterých theoretické přísné zkoušky doktorské nemohou nahraditi zkoušek státních а k examinátorskému úřadu u státních zkoušek povolávají se též praktikové, avšak současně se tyto státní zkoušky nazývají theoretickými a zavádějí se speciální praktické zkoušky advokátní, soudcovské a ve všech oborech veřejné správy, které se konají po delší době prakse. Instituci theoretických státních zkoušek s examinátorským živlem praktiků lze si vysvětliti tím, že ' slovanských fakultách právnických v Rakousku zkoušelo se u rigoros v učebním jazyku, kterým byla příslušná řeč slovanská. Proti tomu musili se žáci těchto fakult podrobiti u státních zkoušek z jednoho předmětu zkoušce v jazyku německém. Stát si tímto způsobem zajišťoval dostatečnou znalost německé řeči u adeptů stavu soudcovského a u budoucích administrativních úředníků.
Nutný výsledek svrchu uvedené pedagogické neupřímnosti je, že máme dnes dvoje theoretické zkoušky, které se v podstatě liší jen tím, že jedny jsou důkladnější a druhé méně důkladné. Rozvržení zkušební látky, zkušební obory, klasifikování prospěchu jsou u obou zkoušek téměř shodné, nebo alespoň velmi obdobné.
Tento zkušební dualismus pokládá sbor profesorský za zbytečný a neudržitelný. Systémem dvojích zkoušek zdvojnásobuje se zkušební pensum profesorů a tito připravují se jím o čas, kterého by mohli prospěšněji užiti k výchově studujícího dorostu a pro svoji literární práci vědeckou. Konání dvojích zkoušek komplikuje provoz na fakultě, zejména v obdobích zvýšené činnosti zkušebních komisí, kterážto období se u obojích zkoušek téměř kryjí. V neposlední řadě sluší uvážiti, že pro skutečně svědomité kandidáty je každá zkouška vrcholným vypětím duševním, které sotva zůstati může bez vlivu na jejich nervovou soustavu. Je jistě při nejmenším zbytečné, aby jim tato duševní trýzeň byla zdvojnásobována.
Sbor profesorský je tedy toho názoru, že má býti zaveden jediný systém zkoušek theoretických podle vzoru dnešních rigoros, arci ve formě zdokonalené. Zkoušky tyto buďtež nazývány přísné zkoušky fakultní.
Sbor profesorský nesouhlasí se zavedením t. zv. doktorátu vědeckého ; jeho stoupenci snaží se zvýšiti hodnotu doktorátu právnického požadavkem písemné vědecké práce a vědecké disputace. Sbor profesorský je toho názoru, že těmito prostředky nelze bezpečně zjistiti kandidátovu způsobilost k samostatné tvořivé práci vědecké, a svoje důvody proti zavedení vědeckého doktorátu vyložil podrobně ve svém podání ze 17. prosince 1935 č. F P 288/1935/36.
I kdyby však t. zv. vědecký doktorát mohl dosáhnouti předpokládaného účelu, pokládá jej sbor profesorský za opatření s hlediska potřeb našeho veřejného života neúčelné, ano přímo škodlivé.
Požadavek vědeckého doktorátu práv, tak jak se dnes běžně formuluje a jak došel také výrazu v ministerském návrhu, zužuje neprávem pojem právní vědy na činnost tvůrčí, t. j. nalézání základních zásad, jichž vyjádřením někdy neúplným a nedokonalým jsou normy positivního práva; přehlíží se tu úplně praktický ráz vědy právní. Je pravda, že tato tvůrčí činnost je vrcholem vědecké činnosti právnické a jsouc podmíněna zvláštním nadáním jen málo jedinci může býti s úspěchem vykonávána. Proti tomu je však značně vysoké procento právníků, kteří, i když samostatně nedovedou tvořiti, nejen mají zájem o výsledky vědeckého badání, nýbrž je i plně chápou a — což jest nejdůležitější — dovedou je v životě s úspěchem uplatňovati, podobajíce se tak hudebním umělcům s vlohami reprodukčními, kteří, nemajíce sami tvořivou vlohu komposiční, díla skladatelů jiných provádějí často lépe a s větším pochopením, než by to dovedli sami autori komposice.
Je jistě pochybené, odnímá-li se těmto právníkům, tedy právě pro život nejcennějšímu živlu právnickému možnost dosáhnouti akademického gradu, jež je jistě jednou z nejvydatnějších pohnutek pilného a bedlivého studia, neboť mu opatřuje určitou zaslouženou společenskou distinkci, kterou nemůže mu nahraditi to nejkrásnější vysvědčení. Jaký význam proti tomu může miti vědecký doktorát svrchu uvedeného způsobu? Majetková úroveň našeho národa je poměrně nízká a za stávajících poměrů lze očekávati spíše její poklesnutí než stoupnutí; prostředky státní sotva stačí ke krytí nejnutnějších potřeb státních, takže je vyloučeno, aby stát mohl vydržovati nadané učence, kteří nemají vlastních prostředků. V důsledku toho nemohl by se vědecký doktor práv, s výjimkou několika málo bohatých jednotlivců, věnovati výhradně vědě, nýbrž musel by hledati povolání praktické, vždyť i u vysokoškolských profesorů je jejich činnost vědecká jen adnexem jejich činnosti jako státních úředníků. Poněvadž jen nepatrné procento všech vědeckých doktorů mohlo by býti umístěno jako učitelé na vysokých školách, musili by ostatní hledati svoji existenci u soudů, veřejných úřadů a ve službách soukromých. Tato povolání však zaměstnávají v dnešní době tak obsáhle, že poskytují nejvýše čas k sledování vědecké literatury, tím ovšem méně popřávají času k tvořivé vědecké práci. U většiny vědeckých doktorů byla by tedy pravděpodobně disertační práce prvním a zároveň posledním projevem vědecké činnosti. Doktorát stal by se tedy buď prázdnou formou bez obsahu, nebo nedemokratickou výsadou několika málo bohatých soukromníků.
Většina pak studujících, pozbyvši možnosti dosáhnouti akademického gradu, pozbyla by i důvodu pro důkladnější studium, což by se zejména škodlivě uplatnilo, kdyby klesajícím počtem absolventů právnických studií zvětšila se možnost nalézti zaměstnání i pro absolventy méně kvalifikované. Zavedení vědeckého doktorátu vedlo by tedy pravděpodobně k tomu, že bychom měli několik málo soukromých učenců a za to převážnou většinu podprůměrně kvalifikovaných soudců a úředníků. Kdybychom předpokládali, že by titul vědeckého doktora práv opravdu mohl býti zárukou, že jeho nositel má schopnosti k vědecké tvořivé práci, musili bychom připustiti, že zavedením vědeckého doktorátu vznikly by nám až do vymření doktorů podle starého řádu dvě kategorie praktických právníků, jedni s titulem doktora nabytým před zavedením nového řádu a druzí bez tohoto titulu, kterého nemohli dosáhnouti nemajíce vědecké tvůrčí schopnosti, ač by třeba po stránce vědomostí a úsudku převyšovali mnohé doktory podle starého řádu. Stav tento, který by mohl potrvati několik desítiletí, byl by zřejmou a těžkou křivdou.
Zavedení jednotných zkoušek nemusí vésti, jak se stoupenci vědeckého doktorátu domnívají, k zevšeobecnění a znehodnocení hodnosti doktorské, odstraníme-li základní chybu, která zatěžuje dnešní rigorosní řád. Dnes stává se doktorem každý, kdo vykoná vůbec předepsaná rigorosa, takže máme doktory, kteří každé rigorosum třikráte opakovali než je per majorissima udělali. Doktoři tohoto druhu nejsou ovšem akademickému gradu ke cti. Podle názoru sboru má rozhodovati o udělení hodnosti doktorské ne to, že někdo rigorosa vůbec vykonal, nýbrž, že je vykonal dobře.
Sbor profesorský navrhuje tedy, aby doktorát »práv« mohl býti udělen jen tomu kandidátovi, který vykoná většinu přísných zkoušek fakultních s prospěchem alespoň většinou hlasů dobrým.
Toto opatření vedlo by ovšem k zavedení jisté novoty; musilo by totiž býti připuštěno opakování zkoušky za účelem zlepšení výsledku.
Kandidát, který vykonal na poprvé zkoušku s výsledkem jen dostatečným, mohl by ji opakovati ; kdyby při opakování dosáhl opět jen výsledku dostatečného, mohl by po třetí opakovati jen tehdy, kdyby alespoň u dvou z jiných zkoušek dosáhl výsledku většinou hlasů dobrého.
Zkoušku vykonanou s prospěchem nedostatečným možno opakovati. Neobstojí-li kandidát opětně, může opakovati po třetí. Další opakování budiž za všech okolností vyloučeno.
Kandidát, který z jednoho zkušebního předmětu projeví naprostou nevědomost, může vykonati z tohoto předmětu opravnou zkoušku, obdržel-li ze všech ostatních zkušebních předmětů známku alespoň dobrou; jinak bude reprobován a musí opakovati zkoušku celou. Opakovati celou zkoušku musí také tehdy, když opravnou zkoušku vykonal opět s prospěchem nedostatečným.
V rámci této úpravy lze konečně vyhověti i těm, kdož žádají zavedení t. zv. doktorátu vědeckého. Posluchači, který v některém semináři osvědčí skutečně schopnost k vědecké tvůrčí práci, může býti k návrhu ředitele semináře, který musí býti schválen sborem, udělena hodnost doktora »právní vědy« za těchto podmínek:
1. Předloží-li samostatnou vědeckou práci písemnou;
2. podrobí-li se s úspěchem disputaci o této práci;
3. dosáhl-li při rigorosech alespoň čtyř hlasů dobrých s vyznamenáním;
4. podrobil-li se s úspěchem veřejnému kolokviu z dějin právní filosofie.
K posouzení práce a konání disputace zvolí sbor k návrhu příslušného ředitele semináře tříčlennou komisi, ve které je děkan předsedou a ředitel semináře referentem.
Udělení hodnosti doktora vědy právní stane se podle řádu pro slavnostní promoce.
V doktorátu vědy právní ožil by tedy v modernější, zdokonalené formě institut doktora sub auspiciis.
Sbor profesorský navrhuje zavedení 4 přísných zkoušek :
a) Prvá přísná zkouška, kterou by bylo možno konati nejdříve na konci třetího semestru. Tato zkouška by se konala z práva trestního a z předmětů historických, ťľspešné vykonání prvé zkoušky bylo by podmínkou postupu do druhého oddílu studijního.
b) Druhá přísná zkouška konala by se z práva občanského, práva obchodního a směnečného a civilního řízeni soudního; mohla by býti konána nejdříve na začátku sedmého semestru a byla by podmínkou postupu do třetího oddílu studijního.
c) Třetí přísná zkouška konala by se z práva ústavního, práva správního a práva mezinárodního; mohla by býti konána nejdříve v posledním měsíci devátého semestru studijního.
d) čtvrtá přísná zkouška konala by se z národohospodářské theorie, národohospodářské politiky a z vědy finanční a práva finančního; konala by se nejdříve za dva měsíce po vykonání zkoušky třetí. Tímto řešením podařilo by se jednak udržeti nedělené zkoušky a tím přidržeti studující k tomu, aby se naučili ovládati pamětí větší vědní celky, jednak obmezily by se nároky na pamět a duševní napětí kandidátů, dnes příliš vystupňované, na rozumnou a zdraví jejich neohrožující míru.
Zkoušky konaly by se před čtyřčlennou komisí za předsednictví děkana fakulty. Každý předmět směl by býti zkoušen jen jedním komisařem. Členy komisí byli by nominelní řádní a mimořádní profesoři příslušných oborů. Docent, který nejméně šest semestrů konal přednášky z oboru, na který je habilitován a který je předmětem zkušebním, mohl by k návrhu příslušného ordinare býti sborem připuštěn k úřadu examinátorskému z tohoto oboru.
Pokud jde o postup při zkoušení a hlasování, doporučuje sbor profesorský, aby byl v hlavních rysech přijat z instrukce o konání státních zkoušek s těmito změnami: zkoušky z jednotlivých předmětů mají býti konány odděleně před jednotlivými komisaři a to u první zkoušky musí kandidáti vykonati zkoušky ze všech předmětů během desíti dnů, u ostatních zkoušek během týdne ; tímto opatřením chce sbor dosáhnouti, aby kandidát mohl si před zkouškou z každého předmětu látku zopakovati a aby byl ušetřen nervového napětí, které působí dnešní soustředění zkoušky ze všech předmětů do jednoho půldne.
Pro klasifikaci prospěchu doporučuje sbor, aby byl převzat způsob, který je dnes zaveden u státních zkoušek, t. j. známky: dobrý s vyznamenáním, dobrý, dostatečný a nedostatečný. Klasifikace tato lépe vystihuje stupně prospěchu než klasifikování dnešního rigorosního řádu.
Návrh komise byl schválen ve schůzi sboru profesorského dne 3. prosince 1936 všemi hlasy proti dvěma (prof. Sommer a Vošta). Minoritní vota podali prof. Sommer proti celému usnesení, prof. Vošta v otázkách podržení dějin práva ve střední Evropě a doktorátu, profesor Horáček, jenž žádá zavedení předmětu: Theoretická a hospodářská statistika, a prof. Solnař proti zařadění trestního práva do všeobecného oddílu a proti rozdělení studia na tři oddíly.
Dr. Arnošt Wenig.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. K reformě právníckých studií. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 1-2, s. 12-24, 84-97.