Čís. 1804.

Není zmatkem čís. 3 §u 281 (§ 260 čís. 1) tr. ř., uvádí-li rozsudek pouze v důvodech (nikoliv též ve výroku), v čem záleží opomenutí dle §u 335 tr. zák.
Stavitel je zodpověděn za úraz, svěřil-li provedení studnařských prací zedníku (ne mistru zednickému) a nedohlédl, zda je řádně roubeno.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1924, Kr I 458/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti čís. 3, 5, 8 §u 281 tr. ř., věcně provádí také zmatek čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Dle čís. 3 §u 281 tr. ř. vytýká, že první soud porušil předpis prvého a druhého odstavce §u 260 tr. ř., jehož šetřiti jest pod sankcí zmatečnosti, tím, že v rozsudečném výroku neuvedl žádných skutkových okolností, žádného činu, pro který byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž vyslovil pouze, že obžalovaný předsevzal čin, pokud se týče opomenutí, jež zakládá skutkovou podstatu přečinu podle §u 335 tr. zák. Poněvadž obžaloba zněla jen na jedno určité opomenutí, nelze prý z rozsudku seznati, pro které opomenutí byl stěžovatel odsouzen. Avšak tato výtka jest neodůvodněna. § 260 tr. ř. nařizuje v odstavci prvém a druhém, aby trestný čin byl v rozsudečném výroku označen po stránce skutkové a právní. Označení skutkové má pouze za účel índividualisovati trestný čin, nikoliv snad jej podrobně popisovati. Zákonnému požadavku v tomto směru vyhovuje úplně, uvádí-li rozsudek ve výroku, že se obžalovaný dopustil v srpnu 1922 v P., při hloubení studně na přístavbě hřbitova opomenutí, kvalifikovaného dle §u 335 tr. zák., z něhož vzešla smrt Františka H-e. V čem toto opomenutí záleželo, uvádí rozsudek podrobně v důvodech, takže je vyloučeno, aby byl znovu stíhán nebo trestán pro týž trestný čin, čemuž právě předpis §u 260 tr. ř. chce zabrániti.
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, 1. že není tu trestného zavinění, jaké předpokládá § 335 tr. zák. ani ve směru objektivním ani subjektivním, poněvadž prý se obžalovaný přesvědčil o T-ovi, který je vyučeným zednickým mistrem, nikoliv štukatérem, že jest člověkem zkušeným a v každém ohledu spolehlivým; že je zapracován ve studnařství, potvrdil prý svědek P. Mimo to prý se obžalovaný ujistil ještě různými otázkami, na něž dostal uspokojivou odpověď, že T. se v studnařských pracech vyzná. Nelze prý ho proto viniti, že jednal neopatrně ve volbě T-ovč a, poněvadž mu výslovně zakázal, aby neroubil bez skruží, nemůže býti činěn zodpovědným za jednání, které T. provedl na svou pěst, uved jej nad to ještě v omyl ohledně počátku práce. Ze sdělení T-ova musel prý míti obžalovaný za to, že s hloubením studně bude započato teprve 11. srpna 1922. Ohlásil-li tudíž svou návštěvu do P. na den 12. srpna 1922, aby tam učinil další disposice a zákroky, dostál prý tím své povinnosti dohledu a jednal tak svědomitě, jak za daných poměrů bylo možno, 2. že není příčinné spojitosti mezi domnělým opomenutím stěžovatele a smrtí dělníka H-a, poněvadž prý z rozsudečných zjištění o bližších okolnostech úrazu vychází na jevo, že smrt H-ova byla zaviněna výlučně jednak jeho vlastním svrchovaně lehkomyslným jednáním (ježto se nabídl, že sestoupí do studně, ačkoliv musel viďěti, že mu hrozí nebezpečenství smrti, dělník Š. ho na to zvláště upozornil) a svrchovaně lehkomyslným jednáním T-ovým (který, přes to, že byl od Š-y upozorněn na hrozící nebezpečí, ještě H-e povzbuzoval, aby ve studni pracoval). Za jich lehkomyslné jednání nelze činiti obžalovaného zodpovědným.
Ani ta ani ona námitka neobstojí, uváží-li se toto: ad a) dle zákona ze 26. prosince 1893, čís. 193 ř. zák. smí prováděti práce, potřebné ke zřízení studně studnařský mistr; pouze v místech, kde jich není, přísluší toto oprávnění (koncesovaným) stavitelským, zednickým a tesařským mistrům (§ 5 cit. zák.). Min. nařízení ze 7. února 1907, čís. 24 ř. zák. obsahuje v §u 2 přesné předpisy o tom, jak se mají prováděti studnařské práce; u sypké půdy je předepsáno použití skruží, jejichž vypažování se smí díti podle §u 11 téhož nařízení jen pod znaleckým řízením. Rozsudek zjišťuje, že T. (který se ve svém konstitutu sám označuje jako štukatér), pracoval jako zednický polír jednak u stavitele N-ého, jednak jako dílovedoucí u firmy Antonín S. v P. při provádění pump a skruží. Oprávněným zednickým mistrem nebyl. Zodpovídá proto obžalovaný stavitel B., který svěřil provedení studnařských prací vyučenému zedníku T-ovi jako akordantovi, za dodržení bezpečnostních předpisů osobně. Své povinnosti, postarati se o náležitá bezpečnostní opatření nedostál obžalovaný, jak rozsudek zjišťuje, ani z daleka. Svěřiv provedení práce T-ovi smlouvou ze dne 7. srpna 1922, nestaral se dále o věc, jako by se ho přímo netýkala. Jeho povinností bylo, aby nařídil T-ovi, aby studniční jámu kopanou v půdě písčité a sypké ihned roubil a vykružoval celými skružemi, aby se postaral o to, aby se nezačalo pracovati dříve, než byl potřebný materiál zabezpečen, dovezen a práce náležitě připravena, a aby se včas přišel přesvědčiti, jak se práce provádí a dbá-li se jeho rozkazů. To všecko opomenul obžalovaný učiniti a marně se snaží nyní omluviti se poukazem k tomu, že T. začal svémocně pracovati předčasně a nedbal jeho nařízení, by použil skruží, neboť spoluzavinění T-ovo nemůže ho vyviniti tam, kde jeho vlastní zavinění ve směru objektivním jest tak nepochybné. Také subjektivní vina obžalovaného jest v rozsudku zjištěna a odůvodněna bezvadně, ad b) Z rozsudečných zjištění vyplývá, že smrtelný úraz H-ův byl zaviněn nejen neopatrností usmrceného dělníka, nýbrž i hrubou nedbalostí T-ovou a stěžovatelovou. K neštěstí by bylo nedošlo, kdyby byl obžalovaný B. nejen dal T-ovi rozkaz, aby použil celých skruží, nýbrž i dbal toho, aby se s prací nezačalo dříve, než byl zabezpečovací materiál na místě, a kdyby byl včas na práce dohlédl. Poněvadž se však o ni (mimo povšechný rozkaz o užití skruží) vůbec nestaral, na ni nedohlížel a se nepřesvědčil, jak je postaráno o bezpečnost dělníků, spoluzavinil úraz. Příčinná spojitost mezi opomenutím stěžovatelovým a nastalým trestným výsledkem jest tudíž dána. Obžalovaný nezodpovídá za cizí lehkomyslnost, jak mylně dovozuje stížnost, nýbrž za vlastní trestné zavinění. Spoluzavinění třetích osob — poškozeného a T-ovo — nemohou ho vyviniti a nepřerušují příčinné spojitosti, v rozsudku zjištěné a náležitě odůvodněné obsahem znaleckého posudku.

Citace:

č. 1804. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 707-709.