NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 1654.

Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. а n., o obnově drobných zemědělských pachtů.
Předpis § 2 písm. b) zákona vztahuje se i na toho, kdo pozemek, nabyv ho po 1. srpnu 1914, také ještě sám propachtovával.
(Rozh. ze dne 3. května 1922, R I 433/22.)
Žádosti drobných pachtýřů o obnovu pachtu dle zákona ze dne 12. srpna 1921. čís. 313 sb. z. a n. soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud ji zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 2 lit. b) zák. o obnově pachtů obnova nenastává, když propachtovatel béře nebo chce vzíti do vlastní správy pozemek, kterého nabyl teprve po 1. srpnu 1914 od osoby nebo po osobě, jejíž je zákonným dědicem. Jde o výklad tohoto předpisu. Kdežto stěžovatelé s prvým soudem myslí, že předpis nevztahuje se na toho, kdo, nabyv po 1. srpnu 1914, také ještě sám pozemek propachtovával, míní vlastníci s rekursním soudem, že se vztahuje i na takového vlastníka. Poslednější náhled dlužno schváliti. To plyne již z časové hranice, tak daleko do minulosti posunuté, neboť o tom, kdo záhy po 1. srpnu 1914, na př. již 10. srpna 1914 nabyl, nelze podle pravidelného běhu věcí vůbec předpokládati, že by měl pozemek ještě v propachtu, aniž by jej byl sám propachtoval, vždyť takové drobné pachty dějí se buď jen na rok, nebo nejvýše na 6 let, a tak nedá se tak snadno mysliti případ, že by pacht, který tu byl, když nynější vlastník pozemku roku 1914 nabyl, trval ještě na podzim r. 1921, jak § 1 zák. o obn. předpokládá. Pravidelně tedy obnovil později pacht ještě sám, a tak by dobrodiní předpisu toho bylo pro vlastníka téměř illusorní. Plyne to ale také právě nejen z roku, nýbrž i ze samého dne za časovou mez položeného. Zákon vytkl jako mez den 1. srpna 1914 zrovna tak jako v § 6 požad. zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. jen proto, že mezí tou mu jest počátek světové války, která s sebou přinášela mnoho příčin, proč vlastník cítil se nucena pozemek z vlastní správy pustiti a do pachtu dáti, zrovna tak jako po rozumu cit. předpisu požadovacího zákona nutila tak mnohého pachtýře, aby se pachtu vzdal a pozemek vlastníku vrátil. Ale dle úmyslu zákona nemají tyto válečné příčiny, trvavší namnoze ještě v době poválečné, jako tu ani tam na práva stran míti žádného vlivu, a mají strany vyhraženo domáhati se toho postavení, v jakém by se dle předpokladu zákona nalézaly, kdyby války nebylo bývalo; v duchu § 6 požad. zák. byl by pachtýř měl pozemek na dále v pachtu, a v duchu § 2 lit. b) zák. o obn. pachtů byl by vlastník měl pozemek ve vlastní správě. Proto zákon přiznává tam pachtýři právo na výkup, zde vlastníku právo vzíti pozemek ve vlastní užívání a odpírati tedy obnově dalšího pachtu.

Citace:

č. 11565. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 442-446.