NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9046.

Školství: * Ustanovení § 20 zák. č. 22/1870 z. z. česk. neposkytuje interesentům subjektivního nároku na to, aby min. škol. zrušil veřejnou školu národní.
(Nález ze dne 7. února 1931 č. 1609.)
Věc: Obec H. (adv. Dr. Emil Hermann z Dol. Královic) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zrušení školy v O.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 27. března 1927 žádala obec H., aby min. škol. na základě ustanovení § 20 zák. z 19. února 1870 č. 22 z. z. česk. zrušilo školu v O., ježto tato škola, jež ani v době svého zřízení nebyla školou nutnou podle § 1 cit. zák., v důsledku trvalého poklesu dětí školou povinných na všech školách v obvodu školní obce H., se stala zbytečnou a dalším jejím trváním přivozuje se stav jsoucí v odporu s intencemi § 8 zák. č. 22/1870. Nař. rozhodnutím zamítlo min. škol. tuto žádost se zřetelem k § 20 zák. z 19. února 1870 č. 22 z. z. z důvodu, že obecná škola v O. není sice školou po zákonu nutnou podle § 1 cit. zák., za to však považuje ji min. se zřetelem k jejímu vzniku za školu po zákonu nutnou ve smyslu §§ 2 a 3 téhož zák., v každém případě pak za školu plně účelnou a k řádnému vyučování školních dětí z osad O. a H. nutně potřebnou.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nss musil se v prvé řadě zabývati základní otázkou, zda nař. rozhodnutí jest vůbec způsobilé poškoditi stěžující si obec v jejích právech, neboť jurisdikce nss-u slouží výhradně ochraně práv subjektivních (§ 2 zák. o ss) a nss by překročil svou vlastní kompetenci, kdyby podrobil své kognici výrok správního úřadu také tam, kde subj. právo stěžující si strany není dotčeno.
V § 20 zák. z 19. února 1870 č. 22 z. z. česk., na jehož základě se st-lka zrušení školy v O. domáhala, se stanoví, že veř. škola národní může toliko s povolením min. duchovních záležitostí a vyučování býti opět zavřena, a to jenom tehdá, když není potřebnou školou (§§ 1, 5, 12). Z ustanovení tohoto plyne především, že právo rušiti veř. školy národní vyhradil zákon min. škol., a že tedy nelze bez jeho povolení přikročiti k uzavření existující již veř. školy národní. Leč ustanovení to není toliko předpisem, který upravuje otázku, kdo je po zákonu povolán k rušení veř. škol národních, tedy předpisem kompetenčním, nýbrž má i obsah materielně právní. Omezuje oprávnění min. škol., rušiti existující již veř. školy v tom směru, že vylučuje z oprávnění toho potřebné školy národní a uzákoňuje tedy zásadu, že školy tohoto druhu ani min. škol. zrušiti nesmí. Že by min. škol. byl za určitých předpokladů povinen uděliti povolení ke zrušení jiné veř. školy národní, z ustanovení § 20 cit. zák. vyčisti nelze. Naopak doslov předpisu toho (slůvko »může«) nutí k závěru, že zákonodárce chtěl ponechati zcela volné úvaze min. škol., jakožto nejvyššího orgánu pověřeného správou veškerého vychovávání a vyučování ve státu, pokládá-li v zájmu správy školské za účelné použiti oprávnění propůjčeného mu §em 20 zák. č. 22/1870 z. z. či nikoliv.
Jiná jest ovšem otázka, k jejímuž řešení však dnešní stížnost nedává nss-u podnětu, zda min. škol. rozhodnuv se užiti svého práva podle cit. ustanovení, mohl by rušiti stávající veř. školu národní, jež není školou potřebnou, zcela libovolně z jakéhokoliv důvodu, či nejsou-li snad v tomto směru jeho právu vytčeny zákonem nějaké meze.
Je-li ustanovení § 20 zák. č. 22/1870 z. z. rozuměti tak, jak shora bylo vyloženo, pak nelze uznati, že by st-lce příslušel před nss-em stihatelný nárok na to, by min. škol. použil svého práva daného mu §em 20 cit. zák. a zrušil k návrhu stěžující si obce obecnou školu v O. Nemohlo proto výrokem žal. úřadu, jímž tento odepřel tak učiniti, býti zasaženo do sub/ práv st-lčiných.
Za tohoto stavu věci nemůže padati na váhu ani okolnost, zda žal. úřad svůj výrok o zamítnutí žádosti st-lčiny, opřené o ustanovení § 20 cit. zák., odůvodnil, resp. odůvodnil-li jej dostatečně a konal-li před vyřízením této žádosti nějaké šetření a jaké, resp. jaké stanovisko k výsledkům jeho zaujal. Neboť nelze-li z uvedeného předpisu vyvoditi povinnost žal. úřadu a jí korespondující nárok strany na to, aby úřad za určitých předpokladů veř. školu národní zrušil, pak nelze ani pokládati za nezbytnou formální náležitost rozhodnutí, jež zrušení takové školy odpírá, aby se opíralo o nějaké šetření ve věci té konané a aby bylo opatřeno vůbec nějakým odůvodněním a tedy tím méně odůvodněním řádným.

Citace:

č. 9046. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 368-369.