NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 3666.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.[opr.]
Samostatný správce továrního oddělení koná vyšší služby.
Není třeba, by desetiletá nepřetržitá služba ve smyslu §u 2 nařízení ze dne 28. února 1919, čís. 108 sb. z. a n., byla po celou dobu vyšší službou, stačí, byla-li vyšší službou v čase výpovědi.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 1666/23.)
Žalobce byl zaměstnán v továrně žalované společnosti v ten způsob, že vyzdvihoval v kanceláři závodní modely, podle nichž se pak v truhlárně pracovalo, že přiděloval jednotlivým dělníkům práci, dával jim potřebné vysvětlivky a pak také práce jejich prohlížel, jsa za ně zodpovědným, dával podnět k objednávkám dříví a vedl seznamy mezd. Dostav v půli listopadu 1922 výpověď ze služby ku dni 31. prosince 1922, domáhal se na žalované zaplacení služebních požitků za dobu od 1. ledna do 31. března 1923. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejvyšší soud nepokládá jedině uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §u 503 čís. 4 c. ř. s. za opodstatněný a připojuje se k právnímu názoru nižších soudů ohledně obou ještě sporných otázek, zda podléhá služební poměr žalobcův zákonu o obchodních pomocnících a zda vztahuje se na něj § 2. vládního nařízení z 28. února 1919, čís. 108 sb. z. a n., které dle nařízení ze dne 30. června 1922, čís. 180 sb. z. a n. v čas výpovědi (polovici listopadu) 1922 ještě bylo v platnosti. Že žalobce konal v závodě žalované firmy kromě prací čistě řemeslných také služby vyšší, plyne ze souhlasného skutkového zjištění obou nižších soudů, co vše bylo jeho povinností, pří čemž nutno zvláště zdůrazniti, že rozděloval ve stolárně samostatně práci mezi dělníky tam zaměstnané, že na jejich práci dohlížel, výrobky jejich kontroloval, a že měl za výsledek jejich činnosti a modely, zhotovené ve stolárně, sám zodpovědnost. Byl samostatným správcem jednoho továrního oddělení, jsa podřízen přímo technickému řediteli celého závodu, měl tedy postavení vedoucí, vyžadující zvláštní kvalifikace. Sporno by mohlo býti jenom, zda byla tato jeho výše kvalifikovaná činnost vedle činnosti čistě řemeslné v převaze. Jelikož žalovaná firma závod i stolárnu rozšířila v posledních letech, a žalobci byli podřízeni čtyři pomocníci a učeň, nemůže býti o tom pochybnosti, zvláště když svědek Karel H. potvrdil, že žalobce po roce 1920 sice také ještě sám pracoval, ale jen zřídka, a byl zaměstnán více jenom dozorem, a když žalovaná firma po rozšíření stolárny a rozmnožení dělnictva, v ní zaměstnaného, udělila žalobci titul mistra a poskytovala mu plat měsíční, čímž jeho převážně kvalifikovanou činnost i zevně uznala. Žalobce konal tedy v posledních letech převážně vyšší technické služby a jeho služební poměr podléhal dle §u 1. zákona o obchodních pomocnících z 16. ledna 1910, čís. 20 ř. z., tomuto zákonu. Jsa zřízencem dle právě citovaného zákona a zaměstnán u žalované firmy nepřetržitě více než 10 let, měl žalobce dle §u 2. vládního nařízení z 28. února 1919, čís. 108 sb. zák. a n. nárok na výpověď tříměsíční, končící kalendářním čtvrtletím. Toto nařízení nepředpisuje, že desetiletá nepřerušená služba musí býti po celý ten čas vyššího druhu, stačí, že byla nepřetržitá a v čase výpovědi kvalifikovaná. Ani doslovem §u 2, ani §u 3, ani nadpisem nařízení nelze spolehlivě odůvodniti výklad, že celých 10 let musilo býti stráveno ve služebním postavení podléhajícím zákonu o obchodních pomocnících. Takový výklad příčil by se však smyslu a účelu vládního nařízení, které bylo vydáno zřejmě jen na prospěch zaměstnanců a musí býti proto tak i vykládáno, takže nelze na onen výklad přistoupiti.

Citace:

č. 3666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 471-472.