Čís. 1355.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n,).
Ani od příslušníků cizího státu, zde se zdržujících, nelze požadovati přemrštěnou cenu za předměty potřeby. Lhostejno, že kupitel považoval požadovanou cenu za nízkou.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1923, Kr I 560/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 16. března 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. a přestupkem dle §u 7 (1.) téhož zákona.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se pouze o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Dovozuje, že lichevní zákon nechrání při nabývání předmětů potřeby cizozemce a cizozemské podniky, jichž prostředky plynou výlučně z ciziny, byť i jejich sídlo bylo na území Čs. republiky. Ohled na domácí spotřebitele prý vyžaduje, aby se cizincům, opatřeným hodnější valutou, stížila nadbytečná spotřeba zboží, nutného pro spotřebitele domácí, tím, že je dovoleno požadovati na nich vyšší ceny, které by asi odpovídaly běžným cenám dotyčného předmětu v jejich vlasti. V tomto případě dodal obžalovaný mouku pro příslušníky Armády Spásy, instituce anglické, za cenu (8 Kč za 1 kg), která, přepočítána na anglickou valutu v době činu (v květnu 1920), je prý ještě nižší, než byla v té době běžná cena mouky v Anglii. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Účelem lichevního zákonodárství a soudnictví jest zabezpečiti předměty potřeby pro všecky obyvatele státu bez ohedu na jejich státní příslušnost. Proto také lichevní zákon v žádném svém ustanovení nečiní rodílu mezi tuzemci a cizozemci a nelze z jeho znění dovozovati, že ze své ochrany snad vylučuje cizince, zdržující se na zdejším státním území. Poukazuje-li stížnost na to, že obchodování zbožím exportním určeným k vývozu do ciziny, nepodléhá lichevnímu zákonu, přehlíží, že v tomto případě nešlo o zboží expotrní, nýbrž o předmět potřeby určený ke spotřebě domácí. Nelze ostatně přehlénouti, že rozsudek nezjišťuje, že mouka, o kterou jde, měla býti spotřebována anglickými příslušníky Armády Spásy, tedy cizozemci, nýbrž praví, že byla určena pro potřeby Armády Spásy v K. Poněvadž pak jest všeobecně známo, že ve službách jmenované organisace jsou z velké části i zdejší státní příslušníci, a že sociální instituce, které Armáda Spásy ve zdejším státním území zřizuje (domovy vojenské a dětské útulky pro zanedbané, opuštěné a padlé dívky a t. d.) slouží výhradně zdejším státním příslušníkům, nelze pochybovati o tom, že mouka byla určena v prvé řadě pro domácí spotřebitele. Leč i kdyby tomu tak nebylo, nutno míti zřetel na to, že každé požadování a placení takovéto ceny na území našeho státu musí míti reflex ve tvoření se cen v obchodě vůbec, které pak těžce postihuje i příslušníky zdejší. Okolnost, že funkcionářka Armády Spásy pokládala cenu mouky, požadovanou od obžalovaného za nízkou, jest pro otázku viny lhostejná, poněvadž zákon tresce pachatele i tam, kde se poškozený jeho ochrany nedovolává. Stěžovatele nemůže (ve směru přestupku §u 7 lich. zákona) viniti ani okolnost, že bylo dočasně dovoleno požadovati od příslušníků cizích států, v cizině bydlících, kteří sem dojížděli nakupovati předměty potřeby, i ceny zřejmě přemrštěné, poněvadž toto opatření vyplývalo z důvodů retorse a týkalo se jen příslušníků určitých sousedních států (Rakouska a Německa).

Citace:

č. 1355. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 495-496.